Všichni, kdo¾ znají Josefa Hlinomaze, se dozajista podiví nad nápadem putovat Itálií, ke všemu ještì autostopem, a notabene v dospìlém vìku, tedy v podobì a v rozmìrech, které jsme u Mistra všech pláten, malíøských i filmových, pozorovali právì za jeho ¾ivota. Dnes by takové „loupe¾nické“ postavì zastavil na silnici málokdo, ale ani Hlinomaz sám nebyl dostateènì proškolen v riziku kráde¾í. Nejezdil v Praze tramvají 22, neznal èesko-anglická varování v metru, abychom si dali pozor na chmatáky, a nejspíše asi netušil, ¾e v Itálii se odedávna na nìkterých místech krade. Jak jsme vidìli, milého Josefa potkala tato nehoda z neznalosti a naivity právì v Neapoli, kde mohl mít, dle starých rèení bo¾ská zjevení, nesmrtelné zá¾itky, ale kde u¾ také mohl zemøít, nebo» nic lepšího ho u¾ v ¾ivotì beztak nepotká.
Tak se i stalo, o èem¾ nás Mistr bude nejlépe informovat sám.
Jak shledal nakonec ovšem Josef Hlinomaz osobnì, ka¾dý malér nemusí skonèit tragicky – není toti¾ Ital jako Ital, a není také katolík jako katolík. Ka¾dý malér se mù¾e i v dobré obrátit, a nakonec, jak se ukázalo, byl vìtším dobrodru¾stvím autostop, ne¾ denodenní pøejí¾dìní z jedné strany apeninské „boty“ na druhou. Josef Hlinomaz ovšem u¾ podobné ¾ivotní promìny mìl dávno za sebou, a vzhledem k fyzické konstituci mìl nervy obalené tukem a i kdy¾ se obèas dokázal i namíchnout, ve skuteènosti byl vtìleným kliïasem, který se dokázal i bez penìz vydat do širého svìta. Dejme však slovo samotnému Mistrovi, jeho¾ vyprávìní je, jak u¾ jsme poznali, nenapodobitelné.
Tak tedy :
Byv o nìjaké to desetiletí mladší, hodnì jsem autostop pìstoval, a sice poøád jedním smìrem. A v¾dycky, kdy¾ kvetly kaštany nad Zbraslaví, byl jsem o rok starší, jen¾e tenkrát to tolik nevadilo. Dnes pøestal být autostop sportem a stal se vlastnì nejlevnìjším dopravním prostøedkem. Ovšem nejfantastiètejší autostop jsem vyzkoušel v Italii.
Stalo se toti¾, ¾e jsem byl v Neapoli dìsivì okraden o všechnu hotovost, o jízdenky, o portmonku se vším všudy. A mnì a dívce, která se mnou cestovala, nezbývalo ne¾ stopovat, pospíchat do Jugoslavie, kde jsme mìli zaplacen nejen pobyt, ale dokonce i zpáteèní jízdenku do Prahy. Zaèalo to vlastnì tím, ¾e nás dobromyslný Øíman vyvezl na výpadovku Terst - pìšky s bagá¾í bychom snad vùbec nikdy nedošli.
Ten pán, co nás nalo¾il, si nejdøíve pøeèetl potvrzení od neapolské policie a aèkoliv jsme se ¾inýrovali, dotáhl nás do bufetu a museli jsme papat a bumbat víno i kafe a eštì nám dal na cestu balík.
"U¾ mám být dávno v zamìstnání", pravil nakonec, "ale tady máte vizitku s telefonem, a kdybyste nìkde uvízli, dejte mì vìdìt, vezmu si volno a hodím vás do Terstu." Zahrnut našimi díky zmizel v dáli.
Pak nás vezl Fiat. Asi po dvou hodinách jízdy zastavil a øidiè, ¾e mì oholí. Mìl holicí stroj na baterii, obral mi polovinu vizá¾e a baterka došla. Od té chvíle jsem byl napùl gentleman a napùl Babinský.
Pak nás u benzinové pumpy zatáhl do bufetu a museli jsme znovu papat a znovu bumbat. Pak povídá italsky "poèkejte" a za chvíli nás zavedl k jinému øidièi do jiného auta jedoucího naším smìrem. A ten opìt zastavil u prvního bufetu, a tak to šlo napoøád a¾ do Terstu pøes všelijaká veliká a známá mìsta jako jsou Benátky a podobnì, a všichni ti pánové co nás vezli, kdy¾ vidìli ten papír od policie, opakovali jako jeden mu¾, ¾e v Neapoli a na jihu vùbec nejsou Italové.
Pravá Itálie ¾e zaèíná od Øíma na sever a od Øíma na jih ¾e prý bì¾í dìlící èára orientu, a ¾e jsou tam jen zlodìji a podvodníci.
Zkrátka asi v osm hodin veèer jsme byli v Terstu. Tam se nás ujal èíšník z nádra¾ního bufetu co nás znal, proto¾e jsme nìkolikrát u¾ u nìho pili kafe a vino bianco za cinquanta cinque a eštì jednou cinquanta cinque.
Ten nás posadil po skonèení své práce do Fiata a jezdil s námi po noèním Terstu a hostil nás alkoholem. Koneènì jsme zbaštili i ten balík z Øíma a dali se na cestu smìr jugoslávské hranice. Sláva - cestu zpáteèní jsme mìli u¾ zaplacenou a¾ domù. Z jednoho mìsta, jeho¾ jméno jsem u¾ zapomnìl, asi tak dvacet kilometrù za hranicemi, jsme stopovali naposled siòora za volantem, Itala popojí¾dìjícího po Jugoslávii. Ptal se, kam jedeme. "Do Pirana", povídám.
"Nemám co dìlat", vece siòor, "mám dovolenou a odvezu vás tedy do Pirana."
I jeli jsme mnoho hodin a asi v pùli cesty jsme zastavili u vinárny. No a vypili jsme, vèetnì øidièe, mnoho a mnoho litrù a u¾ to nebylo vino bianco, ale vino bielo, a proto¾e jsme mezitím pili také vino crno, odjí¾dìli jsme zhulákaný jako tapíøi a zpívali jsme italské písnì a on øídil jako Nuvolari po horských serpentinách a dobøe se nám to jelo.
Kdy¾ jsme se nakonec louèili a dìkovali, pravil: "Jsem katolík". Nezmiòoval bych se o tom, kdyby nám právì tak neodpovìdìl ten druhý co nás vezl, a co mì chtìl oholit.
A tu jsme si pravili, ¾e není katolík jako katolík, nebo» v Neapoli, kde nás okradli, jsou taky katolíci.
A tak jsme se nakonec pøece jen ubytovali v pøedem objednaném kvartýøe podle plánu a ulehli jsme a spali a spali jako ti brouèci od pana Karafiáta a spali a spali jako zabití a dobøe se nám spalo.
A pojedu-li snad ještì jednou do Neapole, budu mít kapsu s portmonkou pøišitou nìkde vevnitø odìvu a eštì to všechno budu pomocí jiné kapsy dr¾et v ruce a na plá¾ v ¾ádném pøípadì nepojedu v tramvajový tlaèenici. Radìji pùjdu pìšky. Ale dost mo¾ná, ¾e si lajstnu taxíka. Tramvají s ukradenou penì¾enkou se toti¾ cestování dìsnì prodra¾í.