Já mu to vyøídím
Ka¾dou nedìli jsem s dìtmi chodila na Smíchov k mojí mamince. Dìti øíkají k babièce Smíchový. Dìda byl ji¾ delší dobu nemocný, le¾el, ani pivo mu ji¾ nechutnalo, a to je co øíci.
Kdy¾ jsme pøicházeli tentokrát k naší strmé ulici, uvidìla jsem mladší sestru ve dveøích domu, jak nás vyhlí¾í.
„Co se dìje?“ zeptala jsem se a mráz mi pøejel po zádech.
„Víš, táta umøel.“
„Co to povídáš, to není pravda!“
Vešli jsme do bytu. U nás se v¾dycky odehrávalo všechno v kuchyni. Táta le¾el na gauèi, pøikrytý prostìradlem.
Maminka sedìla u stolu, taková nìjaká malinká. Vzala jsem ji kolem ramen a nechtìlo se mi ji pustit.
„Je mu líp, moc trpìl, naøíkal. Chceš se na nìj podívat?“ øekla.
Moc se mi nechtìlo, mám z mrtvých hrùzu. Vlastnì jsem ještì ¾ádného nevidìla. Nevìdìla jsem, co mám dìlat.
Sousedka se na mì vyèítavì podívala, dodala jsem si odvahy a odhrnula prostìradlo.
Tatínek byl obleèený v èerných šatech, ústa mìl podvázaná šátkem, tváø mìl zarostlou.
Mrtvým prý v¾dy narostou vousy, napadlo mì.
Udìlalo se mi nevolno.
Pøikryla jsem ho a posadila se.
Slzy nebyly nikde.
Jednala jsem jako stroj.
„Volaly jste doktora?“
„Ano, tamhle je potvrzení o úmrtí, èekaly jsme na tebe, ¾e udìláš další.“
Co se má udìlat? V¾dy» mì ještì nikdo neumøel, honilo se mi v hlavì. Zavolám Marii, té umøela teta, co u ní bydlela, snad mi poradí.
„Víš Marie, on mi umøel táta, víš já nevím, co se má dìlat, víš …“
Teï mi to teprve došlo a zaèala jsem plakat.
„Neplaè Jano, jsme s maminkou s tebou. Je mu tak lépe, ne¾ kdyby se mìl dlouho trápit. Zavolej pohøební ústav, oni pøijedou.“
Zavolala jsem pohøební ústav, odvezla jsem dìti domù, pøevlékla jsem se a jela jsem zpìt k mamince.
V tramvaji mì pustil jeden pán sednout. Byla jsem mu vdìèná.
Tak já u¾ nemám tatínka.
Je to divné, jako by mì kus chybìl.
Jaký vlastnì byl?
Byl jiný, ne¾ vìtšina tatínkù?
Ano i ne.
Nikdy si s námi nehrál, nikdy nám nevyprávìl pohádky, nikdy nepøinesl mamince kytku, nebo nìco pomohl, nebo nìco zpravil. Pøišel z práce, najedl se, natáhl se, v šest hodin se zvedl a šel.
„Tak ahoj, já jdu do klubu,“ øekl a byl pryè.
„Klub“ byla místní restaurace, kde se scházeli ka¾dý veèer podobní tatíci.
Tam tatínek o¾il.
Obèas jsem tam za ním zašla, posedìla a poslouchala. Tatínek vedl.
Všechno znal, všade byl. Øíkali mu Vincek.
Dobøe hrál mariáš. Byl to jeho svìt.
Tam pustil na uzdu svou fantazii, ostatní za ním pokulhávali.
Ale mìli ho rádi všichni, mladí, staøí.
Pøesedla jsem na autobus, popojela stanici, vystoupila a šla jsem kolem „Klubu“. Slzy mi vstoupily do oèí.
Ji¾ tu sedìt nebude.
Musím jim to øíct.
Vstoupila jsem, ji¾ to všichni vìdìli.
„Upøímnou soustrast ti pøejeme, posaï se k nám na chvilku.“
Sedla jsem si na jeho místo. To je divné, ale on tady opravdu ji¾ nikdy sedìt nebude.
„Pane vrchní, dejte nám všem, co mìl táta nejraèi.“
„Vincek? Ten mìl nejraèi pivo!“
„Tak všem pivo!“
Sestra se objevila ve dveøích.
„Není tady náš Milan? Mìl pøijet, ještì nebyl u maminky,“ ptala se.
„Je, jsou tu oba, pojï dál,“ zval ji hostinský.
„A¾ jindy, honem pojïte! U¾ pøijeli z pohøebáku, èekaj na vás!“
Vstali jsme a utíkali domù.
Tatínek le¾el v rakvi a byl takový hezký, spokojený.
Pohladila jsem ho po zarostlé tváøi.
„Ahoj, táto, …….“
Jakoby z dálky jsem slyšela, jak øíká: „Já mu to vyøídím.“
Byla to jeho prùpovídka, kterou v¾dy odpovídal mamince na všechny její ¾aloby a náøky, které na nìj celý ¾ivot mìla.