Nìkteré pøíbìhy píše sám ¾ivot. A daøí se mu to dokonale. Umí naše osudy dost pìknì zamotat. Ale mo¾ná... mo¾ná si je nìkdy zamotáváme i sami? Mùj známý mi vyprávìl velmi dramatický pøíbìh – svùj vlastní, který je plný emocí a náhlých zvratù. Øekl mi k nìmu: „O tomhle bys mìla napsat!“ Tak jsem ho poslechla.
Popsala jsem jeho vyprávìní o dvou man¾elstvích, nevyzpytatelnosti a také logických dùsledcích nìkterých událostí. Vlastnì mì nìkdy a¾ zará¾elo, jak otevøenou zpovìï jsem od nìj dostala. Nemusela jsem získat upøímné doznání, dotyèný se mohl chtít udìlat hezèí. A pøece mi odhalil i vìci, které by mi ¾ádné tamtamy nikdy nedonesly, nikdy bych se je nedozvìdìla. Mùj zpovìdník se mi pøiznal i k myšlenkám a èinùm, na které není právì pyšný. Pravdìpodobnì mi neodhalil všechno, proto¾e ka¾dý máme ve svých vzpomínkách tøináctou komnatu, ale pøesto mi ze svého nitra odhalil rozhodnì víc, ne¾ musel. Mo¾ná proto, ¾e se tak stalo ve chvíli obrovského smutku, kdy se cítil úplnì zlomený. Sám v sobì se kál. A potøeboval podporu. Nejspíš se mu trochu i ulevilo, ¾e to celé mohl nìkomu vyprávìt…
A já to tedy pøedávám dál. Vám, ètenáøùm, nyní pøedkládám tento pøíbìh jako zajímavou pou» èlovìka, který si ve svých dvou ¾ivotních vztazích prošel peklem i rájem – a ne v¾dy v danou chvíli dokázal rozlišit, co právì pro¾ívá. Proto¾e to vše se mu zaèalo spojovat a¾ mnohem pozdìji, kdy nad tím získal nadhled. S pøibývajícím vìkem si Míra – mùj hlavní hrdina – stále víc vá¾í ka¾dé hezké chvilky, malých i velkých radostí. Dozrál a zmoudøel. Kdyby se to stalo døív, mìl by to celé jednodušší. Ale o tom náš ¾ivot je, ¾e si nìkdy musíme natlouct – a nìkomu to staèí jednou a nìkdo si to musí pro¾ít prostì víckrát – abychom si uvìdomili, ¾e nestaèí si skuteèné hodnoty jen uvìdomovat, ale musí se podle nich i ¾ít.
Doufám, ¾e Míra téhle zpovìdi jednou nebude litovat, ale kdyby ano, pro jistotu jsem kvùli ochranì jeho identity zmìnila v knize jména a také nìkolik dalších detailù. Román „Bolest neutopíš“ není striktní ¾ivotopis, je to pøíbìh inspirovaný skuteènými událostmi. Leccos v nìm je i smyšlené, ale pocity, které pro¾ívala hlavní postava, nìkdo skuteènì pro¾íval. A to velice nedávno. Pokud ovšem znáte nìjakého Míru, na kterého by to dotyèný popis sedìl, tak to urèitì není on. Ten mùj je toti¾ bezpeènì skrytý v davu, za rozmazanými scenériemi, mlhou fantazie.
Pøikládám krátkou ukázku, která mù¾e pøípadné ètenáøe stejnì tak navnadit, jako i odradit. Veselý pøíbìh to nebude, ale vìøím, ¾e se leckdy i zasmìjete. „Bolest neutopíš“ je prostì tragikomická jízda na horské dráze ¾ivota, bìhem ní¾ jste jednou dole a jednou nahoøe. Pøeji Mírovi a všem ostatním, kteøí se nachází právì v té spodní sféøe, aby se co nejdøíve vyhoupli výš. Pøeji všem, kteøí se právì vznáší k oblakùm, a» tam zùstanou co nejdéle!
„M-mám st-trach,“ pøiznala tì¾kým, unaveným hlasem. Jazyk se jí pøi vyslovení nìkterých hlásek zadrhával. Mluvit pro ni byl stále vìtší problém, stejnì jako všechny ostatní, døíve tak samozøejmé vìci.
Dívala se na nìho svýma velkýma smutnýma oèima, které poslední dobou ztratily jiskru a stále èastìji se stávalo, ¾e je pøistihl, jak hledí kamsi do cizího prostoru, je¾ vnímá jen ona sama. V tuhle chvíli ale vyvolávaly dojem bolestného uvìdomìní.
Natáhla k nìmu ruku a znovu se tì¾ce nadechla. „Pod-dìl-lala... s-sem to… viï...“ Klesavá intonace hlasu vytvoøila z otázky spíš oznámení. Ale pochopil to.
V¾dycky se sna¾il jí øíkat pravdu, i kdy¾ byla hodnì tvrdá. „Trochu jo,“ musel proto souhlasit. Nehodlal jí zaèít lhát, jen proto¾e se blí¾í konec toho všeho. Nebude jí mazat med kolem pusy, proto¾e umírá. „V tomhle si nemáme co vyèítat,“ dodal rychle. „Taky jsem to podìlal. Máme holt takovej podìlanej ¾ivot.“ Pokusil se tomu zasmát.
Levý koutek jejích rtù se také lehce pohnul. Jen torzo úsmìvu, ale lepší ne¾ nic. Lepší ne¾ se hádat, ušklíbl se pro sebe. Mockrát se spolu ošklivì porafali. V tìch chvílích byl vytoèený dobìla, ale k jejich vztahu to neodmyslitelnì patøilo. Bolavá syrovost lásky.
Ani¾ si to uvìdomil, sevøel jí ruku o nìco pevnìji. Sykla. Zapomnìl, jak je teï køehká, jeho stateèná bojovnice. Rychle povolil. Omluvnì ji pohladil po prstech.
Naplnìn vdìèností se na svou ¾enu znovu zadíval. I ona na nìj. Nì¾ný pohled plný lásky… Necítila se dobøe, ale pøísahal by, ¾e se tìma oèima na nìj usmívá. Øíká mu spoustu krásných, nevyøèených vìt. Slovy by je nejspíš zkazila. Pùsobily by neohrabanì, mo¾ná by do nich vlo¾ila jízlivou poznámku. Ale tím pohledem, tím sdìlila vše. Povídali si beze slov.
Políbil si prst ukazováèku a polo¾il ho na její ústa. Kdy¾ za ní pøed pár minutami pøišel, chtìl jí jen nalepit náplast proti bolesti a poté jí zkrátit èas povídáním. Jenom ne¾ opiáty zaberou. Nikdy to netrvá dlouho.
Teï se ale rozhodl zùstat s ní, dokud neusne. Pøidr¾ela si ho tím pohledem. Jako by visel na lanì jejích myšlenek. Nemohl odejít, nepøála si to. Kolik takových okam¾ikù spolu ještì pro¾ijí?
Svíral jí ruku a tiše se na ni díval. Tiše zaèal broukat jednu z jejích oblíbených melodií. Naslouchala a spokojenì pøivírala oèi. Úplnì pomalièku, jako v pøehnanì zpomaleném filmovém zábìru, jako by ka¾dá sekunda trvala pùl minuty.
Byl moc rád, ¾e souhlasil, aby tìch pár posledních týdnù, které jí podle lékaøù zbývaly, strávila doma. I kdy¾ se mu do toho nejdøív nechtìlo. V nemocnici by ale zùstala na všechno sama.
Pozoroval výraz v jejím oblièeji. Pøedstavoval si, jaké obrazy jí asi bì¾í myslí. Urèitì nìco hezkého, vypadala spokojenì. Opiáty v sobì rozpustily veškeré obavy.
Pokud má nìkdo odvahu si pøeèíst delší ukázku, èi dokonce koupit e-knihu, potom a» pokraèuje na: https://www.palmknihy.cz. Tištìná verze knihy bohu¾el zatím v nabídce není. Jestli to ale situace dovolí, tak snad pøíští rok.