Pohled z okna
Postupnì se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je tak na místì, kdo chce (není podmínkou), pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Tentokrát je to pohled na jedno zajímavé zahradnièení...
V rajèatech a¾ po uši
aneb Jak se mi zachtìlo zahradnièit
Posledních osm let pracuji na zbytku zahrady od jara do pozdního podzimu pouze jako její údr¾báø s elektrickou sekaèkou, v sezónì i dvakrát týdnì. Docela mne to v¾dycky zmorduje, zahrada je i dnes, kdy¾ její polovinu zabrala stavba nové autodílny, hodnì velká.
Sekám nejvyšší terasu a hlavou mi bì¾í – tady kdysi stával ten velký folník, lilek se nám docela daøil a paprik spousta, tøi dny jsem vaøívala leèo do sklínek „na zimu“... tady bývaly okurky, bývaly jich plné police, man¾el spoøádal jednu láhev na posezení...
Pøejdu na prostøední terasu - vida, je tady dost místa na pár záhonkù, kdyby mi to nìkdo poryl, mohla bych nasadit tøeba èesnek, nebo øádek brambor?... houbeles, nejlepší by tady byla rajèata. A u¾ je vidím pøed svým vnitøním zrakem a lituji, ¾e jsem si nenechala nìjaká semínka na „co kdyby jednou?“
* * *
A pak pøišlo to „co kdyby“. Pøi jarním gruntování kuchynì jsem se probírala kuchaøkami a z jedné vypadl zkrabatìlý za¾loutlý papírový ubrousek a já zírala jak na zjevení na rajèatová semínka z poslední skliznì pøed osmi lety na nìm nalepená, jak jsem je tam tehdy dala usušit.
První myšlenka, která mi proletìla hlavou, byla pochybnost, ¾e po tak dlouhé dobì by ještì byla ¾ivotaschopná.
Mo¾ná si teï øíkáte, proè tolik øeèí kolem semínek, kdy¾ si je mohu koupit v ka¾dém supermarketu. Jistì¾e, ale tohle nejsou jen tak ledajaká semínka, z nich vyrostou plody ú¾asné velikosti a ještì lepší chuti, vyrostou rajèata masitá... a roje vzpomínek na letní stolování pod pergolou. No co, nic za to nedám, kdy¾ je zasadím, vzejdou nevzejdou – sázka do loterie.
To bylo asi tak v polovinì bøezna. Okno v pokoji krášlily dva improvizované miniskleníèky a já je stokrát za den kontrolovala, sluníèko lákala, oèima tahala rostlinky ven, pøemlouvala semínka, aby se probudila a pustila koøínky. Abych si to vyfotila, mne nenapadlo. A teï kouknìte na dvakrát pikýrované sazenièky, které se v dubnu daly do práce.
Ani já jsem nelenila, s nabroušenou motykou a v pracovním zahradnickém obleèení, které jsem sice pøed lety chtìla vyhodit, ale „co kdyby?“ se ještì hodilo, jsem je ulo¾ila vysoko a¾ u stropu do skøínì. Nastoupila jsem na terasu, kde vyznaèenou plochu asi 5x4 metry mi v únoru poryl vnuk. Jo, bývaly kdysi doby, kdy jsem si všechny ètyøi terasy ryla sama a ráda. Taková práce mi dokonale vyèistila hlavu, plánovala jsem, co kde zase nasadím a ka¾dé dupnutí na rýè bylo skoro posvátné.
Tak jsem nìkolik dní po metrových záhonech všechno pøipravila. Dokonce jsem ještì na konci zahrady u plotu objevila dvì konstrukce, které ze zbytkù vodovodních trubek kdysi svaøil man¾el. Bývalo jich pìt, ale co, a» jsou, kde jsou, však si poradím.
V tom letošním všelijakém poèasí mi bylo jasné, ¾e „zmrzlíci“ nás urèitì neminou, tak jsem ze zbytkù porofólie nastøíhala a posvaøovala „košilky pro rajèátka, abych je uchránila pøed pøípadnými mrazíky a lijáky.
A tak v jednom krásném jarním dni na rozhraní dubna s kvìtnem jsem krásnì vzrostlé a silné sazenice vysázela.
Na poslední tøetí záhon jsem jen tak – bez ochrany – nasázela zbytek sazenic, které jsem nechtìla jen tak vyhodit. Øíkala jsem si, ¾e budou „zkušební“, jestli ty poèasové zvraty pøe¾ijí, fajn, pokud nepøe¾ijí, na vyhození je v¾dycky dost èasu.
Ale ty, poèasím otloukané, se ukázaly jako opravdové bojovnice s nepøízní osudu a v èervnu byly jen o nìjakých 30 centimetrù ni¾ší ne¾ jejich chránìné sestry. Je pravda, ¾e zaèaly kvést o týden pozdìji, ale plodí stejnì hojnì jako košilkové primadony a výškou se vyrovnají ostatním.
V prvním èervencovém týdnu, taky díky krásnému støedomoøskému poèasí, se první plody zaèaly nesmìle rdít, a kdy¾ se týden s týdnem sešel, zaèala jsem se sbìrem. Prvních pìt plodù vá¾ilo 1,30 kg. Já vím, není to na váze vidìt, ale snad mi budete vìøit. A ta chu»! U¾ívám si spravedlivého zadostiuèinìní za to, ¾e jsem celá pøedcházející léta po¾ívala plody, které sice jako rajèata vypadaly, ale byly bez chuti a vùnì. Tyhle chutnají dokonce i mým chlupáèùm a to je co øíct, jsou docela mlsálkové.
Èas rychle bì¾í, srpen je ve druhé polovinì, rajèata jsou vìtší, u¾ jsem jednomu navá¾ila 70 dkg, rajèata snídám, obìdvám i veèeøím.
Na pùlcentimetrové plátky nakrájená rajèata peèu v pìticentimetrové vrstvì na plechu pomaštìném èistým sádlem vlastnoruènì vyškvaøeným, sypaná pùlmìsíèky cibule, trochu osolená a poprášená drceným kmínem. Bo¾ská vùnì, bo¾ská mana.
Je jich spousta, tak si je chci uchovat na mlsání po celou zimu; peèená se hodí ke všemu a na všechno, topinky, na chleba s máslem, na brambory, rý¾i, knedlík, na maso i pod maso...prostì jak se komu dle chuti a fantazie líbí.
Dobrou chu» pøeji!
Text a foto:Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky