Škola bohù (1/4)
Ka¾dý z nás si nese ¾ivotem vzpomínky na základní školu. Èasto mívají rozmanitý obsah, a zatímco nìkteré jsou pozitivní a jiné záporné, mnohdy jsou natolik silné, ¾e nám pøetrvají v pamìti i dlouhá léta po ukonèení povinné školní docházky. S promìòující se dobou a spoleèností se promìòuje i školství, a kromì starých problémù se objevují i nové výzvy, kterým èelí ¾áci, uèitelé i rodièe.
Rozhodli jsme se proto ètenáøùm pøinést sérii ètyø ukázek z chystaného románu našeho autora Tomáše Záøeckého s názvem Škola bohù, který se zabývá problémy se šikanou, návykovými látkami, násilím i hledáním sebe sama a svého místa v souèasném komplikovaném svìtì.
Autor pùsobí deset let jako pedagog a po dlouhém váhání se rozhodl usednout k notebooku a sepsat román, který nìkomu poslou¾í jako sonda do svìta mladých dospívajících, jinému pøipomene spíše dìsivý horor a dalšímu vykouzlí z pamìti vzpomínky na vlastní léta školní docházky… Dìj Školy bohù se odehrává na fiktivní základní škole, která nikdy neexistovala, aèkoliv je situována do skuteèného mìsta. Stejnì tak jsou všechny postavy a události románu pouhým výplodem autorovy fantazie a jakákoliv jejich podobnost se skuteènì ¾ijícími i mrtvými osobami èi reálnými událostmi je èistì náhodná.
Václav ®idek
* * *
Škola bohù (1/4)
„Naši uèitelé nesmìjí být podobni sloupùm u cest, je¾ pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou.“
Jan Amos Komenský
* * *
„My u¾ pùjdeme, stejnak jsme míøili támhle, do skateparku,“ rozhodl Dóm a zdálo se, ¾e Karin tu navrhovanou zmìnu prostøedí vítá. Z tváøe se ji pomalu, ale nezadr¾itelnì vytrácela barva a Dóm usoudil, ¾e u¾ toho vyslechla víc jak dost.
„Poèkej chvíli, kdy¾ u¾ na tebe èlovìk jednou natrefí,“ zastavil ho Šáfa a naznaèil mu, ¾e by s ním rád hodil øeè face to face. „Pìt minut. Kluci se zatím budou chovat k dámì,“ to slovo zdùraznil, „slušnì, ¾e jo, Máro a Hlavo? A Chcípáka prostì ignoruj. Svým zpùsobem je to chudák.“
„Neber si mì do huby, ty zmrde!“
„Naser si!“
„Hele, sorry-“
„Fakt pìt minut. Ani ne. A nebudeš litovat.“ Šáfa dovedl být neodbytný jak Svìdci Jehovovi nabízející cestu ke spáse. Dóm by se pøesto nedal, kdyby na nìj Karin nemrkla, a» jde. Poodešli tedy stranou smìrem k vysokým bytovkám a za popelnicemi na tøídìný odpad se Šáfa s vá¾ným výrazem zastavil a ztlumil hlas, i kdy¾ kolem nich nikdo necoural. Bez okolkù šel rovnou na vìc.
„Hele, dostal jsem se teï do jedný takový party a mo¾ná bych pro tebe mìl obchodní pøíle¾itost. S trávou kšeftuje kde kdo. Stalo se z ní, do háje, úplný spotøební zbo¾í, na kterým se nedá u¾ skoro nic trhnout. Pomalu abys to dával zadarmo. Taky se s ní zaèíná èím dál tím døív. To ovšem souèasnì znamená, ¾e èím dál tím døív mù¾e vznikat poptávka po dalších, silnìjších vìcech. Jestli mi teda jako rozumíš. Já letos konèím støední, ty základku. Kdy¾ to èlovìku trochu pálí a dá si dvì a dvì dohromady, jsou to velký trhy. Jen¾e spousta lidí se bojí dealovat pøímo ve škole. A pøitom hromada lidí, co by si to jinak nekoupila, by po tom sáhla, kdyby jim to nìkdo naservíroval a¾ pod nos.“
„Hele, kámo, jestli míøíš tam, kam-“
„Chodíš na Komenskýho, to je sakra velká základka. A pøímo v centru. Ideální lokalita a potenciálnì velkej trh zákazníkù, v roèníku máte pøes osmdesát smradù. Všechno mám zjištìný.“
„Super, ale-“
„Frèí tam tráva,“ pokraèoval s kadencí kalašnikova Šáfa.
„Jako všude.“
„Jen¾e nic víc.“
„Nic víc. Nebo výjimeènì,“ zopakoval Dóm.
„To je ale škoda, ne? Jak øíkám, znám teï lidi, kteøí jedou v jiným zbo¾í. Ale potøebovali by krapet helfnout s distribucí. A nìkdo, kdo se nebojí cajtù, uèitelù, má kontakty po celým mìstì… a ještì mu nebylo patnáct…“
„Hezkej pokus, ale za tøi mìsíce si jdu pro obèanku.“
„Tøi mìsíce… Tøi nekoneènì dlouhý mìsíce, kdy seš dokonale beztrestnej,“ huèel dál Šáfa, jen¾e Dóm stále kroutil odmítavì hlavou.
„Brácha by mì zabil.“
„Ten má co øíkat.“
„Právì! Teï je èistej. Fakt se sna¾í kvùli sociálce, aby mu Zuzana musela pùjèovat malou. A mì by zabil, kdyby zjistil, ¾e jsem se k nìèemu pøipletl. Ty vole, kdy¾ na to pøijde, je to ještì vìtší psychopat ne¾ Rapl.“
„Stejnì nejseš èistej,“ prohodil významnì Šáfa.
„Jen¾e to je nìco jinýho.“
„Kdy¾ myslíš… Já bych øekl, ¾e buïto hraješ podle pravidel týhle zavšivený spoleènosti, seš poslušný koleèko v systému, dr¾íš hubu a krok, máváš na vyzvání, nebo prostì ne. A nesejde na tom, jestli vybíráš sklepy nebo dealuješ perník. Prostì jsi pøekroèil èáru. Je to my a oni. A buï mù¾eš celej ¾ivot rejt dr¾kou v zemi, plahoèit se od vejplaty k vejplatì a døít na ty prasata nahoøe, nebo se rozhodnout, ¾e budeš ¾ít jako král. Bùh! Je to o hlavì,“ Šáfa mu zaryl špièku ukazováku do èela, „ty se musíš rozhodnout, ¾e budeš bùh, nebo jinak skonèíš jako otrok.“
Dóm mlèel. Zadíval se smìrem ke Karin a Šáfa pøesnì odhadl jeho myšlenkové pochody.
„Ty kráso, ani si nedovedu pøedstavit, kolik taková holka stojí. To není pìtka, šestka, kámo. To je devítka.“
„Vole, desítka,“ opravil ho Dóm. „Takovou druhou nenajdeš v celejch Pardubicích ani okolí.“
„A znáš teorii dvou bodù, kámo. A víš, ¾e se nemýlí. Jestli si ji hodláš udr¾et, musíš na nìkterých vìcech sakra zapracovat.“
„Ty seš ale sráè, Šáfo, víš to o sobì, viï?“
„Si piš.“
Pointa teorie dvou bodù spoèívala v myšlence, ¾e ka¾dého èlovìka lze ohodnotit na stupnici od jedné do deseti. Hodnocení zahrnuje vzhled, povahu, inteligenci, sociální kontakty, majetek, rodinné zázemí… prostì všechno, co se o dotyèném ví. A tak vzniká jeho osobní èíslo, jako souhrn a prùmìr všech dohledatelných kvalit. A teorie dvou bodù nemilosrdnì øíkala, ¾e vztah bude klapat jen tìm, které od sebe dìlí nanejvýš právì dva body. Osmièka se spokojí se šestkou, stejnì jako to mù¾e vytáhnout na desítku. Ale sedmièka se nikdy nezahodí s dvojkou. Trojka bude slintat po devítce, ale nikdy se z toho nestane víc ne¾ vlhký sen. A i kdy¾ hodnocení samozøejmì bývalo znaènì subjektivní, ta teorie v praxi prostì fungovala. Mezi Karin a Dómem le¾ela propast pøesahující dva body. Dóm si to palèivì uvìdomoval, souèasnì ale také nepochyboval o tom, ¾e ji miluje. Tentokrát to bylo jiné ne¾ všechny ty pøedchozí. To byly jen takové hry, tohle… Sakra, jestli existuje láska, musí vypadat takhle. Jen¾e døív nebo pozdìji ji ztratí. Pùjde na gympl, pozná nové lidi, lidi ze své spoleèenské vrstvy s jejím okruhem zájmù…
„Zále¾í na tom, jestli si ji chceš udr¾et. Jestli chceš zapadnout do její spoleèenské vrstvy. K jejím pøátelùm. Vìnovat se jejím koníèkùm. Jak jsem si ji tak zbì¾nì otipoval, na to všechno budeš potøebovat peníze. Hodnì penìz. A tady se jich válí spousta… Fakt spousta, èlovìèe. Promysli to. Napiš, a¾ zmìníš názor. Pokud teda u¾ nebude pozdì. Tøeba do tý doby narazím na nìkoho s vìtšími ambicemi, ne¾ jsi ty. Na nìkoho, kdo se nebojí.“
Tomáš Záøecký