Kdy neøíct “You are welcome”
Pod banquetem, který pro naší šestièlennou delegaci pøipravili v Pekingu naši èínští hostitelé, se prohýbaly stoly. Aby ne. Èíòané velice rádi, a témìø za jakýchkoliv okolností, jedí. Debu¾írují sedíce na bobku na chodnících a prakticky všude, kde je nepøeválcuje auto. Pakli¾e se jedná o dùle¾itou návštìvu ze zahranièí, tak se samozøejmì chtìjí ukázat v nejlepším svìtle. Navíc se nacpou a napijí všichni ti vládní bafuòáøi, kteøí se návštìv v hojném poètu zúèastòují. Tito otylí pøedstavitelé mají za svatý úkol návštìvám ze západu ukázat pøednosti komunistického spoleèenského systému. Je tradicí, ¾e ka¾dý plamenný proslov hodnostáøù je ukonèen pøípitkem hrozných koøalek na zdraví. Nìkolikahodinové veèeøe prošpikované nehorázným pitím zpùsobí, ¾e hodnostáøi se zlijí pod obraz a to nìkdy takovým zpùsobem, ¾e zaènou tanèit kozáèka a, jak jsem byl svìdkem, se s pøipitomìlým úsmìvem sna¾í zjistit, jestli mají ¾eny ze západu stejná prsa jako Èíòanky.
Ano ten veèer se stoly opravdu prohýbaly, ale pod èím je tì¾ko øíci. Nìkdy èlovìk poznal, co má pøed sebou na talíøi. Zvláštì, kdy¾ se jedná o nìco jako tøeba ¾lutý paøát od slepice nebo èerná hlava pejska zdobící mísu plnou jeho ostatkù.
Nemusím zdùrazòovat, ¾e jídlo pøipravené z nejlepšího pøítele èlovìka se našinci zajídá. Pochoutka ze psa nebo mo¾ná z netopýra byla naservírovaná, papaláši se celí tøásli jak si pošmáknou, zatímco na naší stranì zavládlo hluboké ticho. To jsem pøerušil já všeteènou otázkou jestli by nám mohli naši dobøí hostitelé prozradit o jakou rasu se na talíøi jedná.
Ne¾ mohl hostitel s lesknoucími tváøemi odpovìdìt, vedoucí naší delegace, guvernér státu Victoria, pouze suše prohlásil: “Cokoliv se jim podaøí chytit na ulici a nebo ve vzduchu, Ivane.” My jsme se srdeènì zasmáli. Naštìstí jeho vtipná poznámka nebyla tlumoènicí pøelo¾ena.
Bafuòáøi pomlaskávali, pochrchlávali jak je zvykem a jeliko¾ ještì byli støízliví, tak se zruènì dochrchlanými slinami strefovali do plivátek strategicky umístìných podél stìn restaurace. S pøibývajícími koøalkami zruènost rapidnì ubývala, tak¾e po našem odchodu mìly uklízeèky plné ruce práce.
Na nás pro zmìnu pøišlo pøedstírané kýchání. Do kapesníku šly kousky psa, které, abychom nezpùsobili mezinárodní konflikt, jsme museli jakoby ochutnat. Ohnivou koøalku jsme navzdory skandování: ”Do dna, do dna,” jenom lehce usrkli, tak¾e jsme se nenalámali jako carští dùstojníci nebo, lépe øeèeno, naši hostitelé. Ti tedy fakt jeli.
Pøedstavitel policie s kravatou na pùl ¾erdi a s èepicí se kšiltem dozadu navrhnul dru¾bu a se zakaleným zrakem a pohnutým hlasem nìco blábolil lámanou ruštinou, naèe¾ z hlavy sundal policejní èepici, kterou mi slavnostnì pøedal. Já mu pouze zrovna tak lámanou ruštinou potichu øekl: “Ty menjá tvoju uniformu papáchu nìdávaj, potomu èto tìbjá za éto závtra útrom zastreláju .”
“Govno, moj drug, nezastreláju, potomù èto ja tebjá ljubljù a jich jébu” odvìtil sebevìdomì policajt a dodal: “Ty znáješ, milicionéri na širokoj zemlje sebjá ljùbit.” Já si s ním tentokráte opravdu plným douškem a do dna pøipil. Vìdìl jsem, ¾e darování slu¾ební èepice nepøíteli z Austrálie mu jen tak lehce neprojde.
Ji¾ po cestì do hotelu mnì zaèalo škrundat v bøiše. A» jsem se sna¾il potlaèit nutkání sebevíc, strašlivý prd na sebe nenechal dlouho èekat. Mìl za následek, ¾e øidiè autobusu zastavil, všichni se z nìho s patøiènými øeèièkami lapajíce po dechu vypotáceli na èerstvý vzduch. Nebylo mi do smíchu.
V hotelu nás pøivítal usmìvavý personál, který na cokoliv jsme øekli odpovìdìl jednou nauèenou anglickou frází: “You are welcome!” Netøeba zdùrazòovat, ¾e docházelo ke komickým konverzacím.
“Dneska tu ale máte tolik smogu, ¾e se nedá dejchat.”
“You are welcome.”
Na pokoji se mi pøití¾ilo takovým zpùsobem, ¾e pekingská kachna se záhy ocitla v záchodové míse. A ne jen ta! Hrozný obsah jsem spláchnul a odebral se do postele rád, ¾e se mi udìlalo líp. Ne však na dlouho. Z koupelny se zaèalo ozývat tajemné ¾bluòkání, které ne a ne pøestat. Vstal jsem a jako mátoha jsem se šel podívat co ¾bluòkání zpùsobuje. Pohled do koupelny mnì vyrazil dech. Pøi ka¾dém ¾blunknutí se toti¾ z ucpané záchodové mísy vyvalil její nechutný obsah. Ten se pomalu, ale jistì rozléval po dla¾kách a¾ na koberec! A ¾bluòkání neustávalo. Nepøeháním, kdy¾ øeknu, ¾e to bylo jako v pohádce Hrneèku vaø!
Vytoèil jsem èíslo recepce a témìø hystericky jsem do sluchátka zaøval: ”HELP, HELP.”
“You are welcome,” zaznìla zdvoøilá odpovìï.
„PLEASE HELP, QUICKLY!“
„You are welcome, Sir.“
„FUCK. SEND SOMEONE HERE. SHIT ON THE FLOOR! EMERGENCY! „
„You are welcome, Sir.“
Uvìdomil jsem si, ¾e tahle rozmluva nikam nevede. Naštìstí, jak je tomu v Èínì zvykem, na osiøelé chodbì stál v pozoru mladík v uniformì. Toho jsem se zmocnil a za ruku ho dotáhl k mému, teï ji¾ z poloviny zaplavenému pokoji. Zbìsilé pískání zøízence probudilo k ¾ivotu celou rotu uklízeèek, které se s vervou vrhly na koberec. Jak se všeho zbavily je mi záhadou. A jenom jsem v duchu litoval toho, kdo po mnì bude mít smrdutý pokoj.
V novém pokoji jsem se rychle zabydlel a ještì ne¾ jsem ulehnul, tak jsem pøistoupil k opìt jako svíèka stojícímu maníkovi, kterému jsem podìkoval za pomoc.
“You are welcome, Sir,” øekl s úsmìvem a tentokráte to bylo na místì.
Ivan Kolaøík
* * *
Kolá¾ s netopýry: Marie Zieglerová
https://twitter.com/kkoreancurry