U¾ od dìtství jsem rád èetl, k tomu mne vychovávala hlavnì moje maminka. A nejradìji jsem mìl cestopisy, které jsem doslova hltal radìji,ne¾ dobrodru¾né romány. Z knihovny jsem si èasto nosil cestopisy dvou našich u¾ tehdy cestovatelských legend - Hanzelky a Zikmunda. Byly to tlusté a na mou kapsu tehdy drahé knihy s mnoha èernobílými a tenkrát u¾ i barevnými fotografiemi. Ale èetly se bájeènì, proto¾e páni autoøi mìli pro ka¾dého velmi srozumitelný a reportá¾ní styl . Ale hlavnì se tam èlovìk doèítal o vìcech, které byly za tehdejší "®eleznou oponou" pro obyèejného kluka prakticky pohádkou. Afrika snù a skuteèností...
A pak Ji¾ní Amerika. A støíbrná Tatrovka, která je jako bájné sedmimílové boty vezla svìtem a kontinenty, do pouští a pralesù. To byl mùj svìt. A nikdy jsem si nemyslel, ¾e bych na ta místa, která navštìvovali moji oblíbení cestovatelé, mohl nìkdy podívat. Nato¾ se s nimi sejít osobnì. I kdy¾ bohu¾el u¾ jen s jedním z nich. Ale byl to jeden z mých snù, který se zajímavým zpùsobem vyplnil, by» a¾ po letech. Ale pøece jen.
Setkal jsem se s nimi, kdy¾ mi v kalifornském South Lake Tahoe vyprávìl mùj pøítel Eduard Ingriš o svém pobytu v Peru, kde se v Limì setkal s in¾enýry Hanzelkou a Zikmundem. Mìl tam fotoateliér, kde jim vyvolával jejich snímky a také je provázel na ostrovy ptákù u pobøe¾í. A s panem Zikmundem pak zùstali pøáteli na celý ¾ivot.
Zmínil jsem se o tom v jednom èlánku pro èeský èasopis a Miroslav Zikmund na to reagoval. A k mému pøekvapení mi brzy nato pøišel od mé cestovatelské legendy dopis, kde mi podrobnì upøesòoval, jak to tehdy v Peru bylo. Tak¾e jsem zjistil, ¾e pan Zikmund má stále nejen vynikající pamì», ale ¾e je velmi pøesným a snad a¾ puntièkáøským èlovìkem, který vede po léta svùj archiv se záznamy tak, ¾e je schopen vám øíci, kde na cestách byli se svým par»ákem Hanzelkou v urèitý den a èemu se tam vìnovali. Hodinu po hodinì. To bylo hodné mého obdivu.
Pak se mi v roce 1993 z nièeho nic nìjak pøihodilo, ¾e jsem byl jmenován èestným èlenem Klubu cestovatelù Hanzelky a Zikmunda Globe. A ¾e jsem najednou k mému pøekvapení pøebíral èlenský diplom od pøedsedy pana Hladíka. A také gratulaci od Ing. Zikmunda. Najednou jsme se scházeli v¾dy jednou za rok na klubových setkáních, kde nìkdy pan Zikmund pøednášel o svých cestách. A tak jsem si s ním povídal, nechal si podepisovat cestopisy. Pan Zikmund byl na svùj vìk velmi mladý. A nikdy nikoho neodmítal, diskutoval velice ¾ivì s lidmi, reagoval na jejich podnìty a podepisoval kní¾ky. A docela rád si o tom povídal.
Snad ho potìšilo, kdy¾ jsem mu øekl, ¾e pøi mých pozdìjších cestách po latinské Americe byli se mnou, ¾e jsem na nì vzpomínal nejvíc, kdy¾ jsem stanul u slavných vodopádù a pøedstavoval jsem si oba cestovatele nad "velkými vodami Iguazù."
První spoleèná expedice
Bylo pro mne poctou, kdy¾ jsem s panem Zikmundem byl jmenován do komise, která posuzovala dìtské kresby ¾ákù školy s cestovatelskou tématikou. A byl jsem i pøekvapen, s jakou vá¾ností a porozumìním k tomu pøistupoval. A pak jsme veèer posedìli u vína, kde zase posuzoval jeho chu» a vùni. Proto¾e vlastnì celý ¾ivot, kromì tìch cest ¾il na Moravì, kterou mìl rád. A¾ do smrti.
Ale opravdu asi nejradìji jezdil na ta setkání cestovatelù do Prosimìøic. Tam, jak se mi jednou svìøil, poznává svìt, jak vypadá v souèasnosti. Po mé pøednášce o cestì po Guatemale a Hondurasu za mnou pøišel a øekl mi, ¾e ho pøekvapuje, s jakým ohro¾ením ¾ivota se tam u¾ dnes cestovatelé setkávají. Chtìl znát podrobnosti tìch mých zá¾itkù. A ostatnì i v jiných zemích, kam s Hanzelkou tehdy cestovali.V jejich dobì to byly zcela bezpeèné zemì.
Byl pro mne mnou oblíbenou ¾ivoucí legendou. Ale jak oslovovat legendu, která si zase tolik nepotrpí na oficiality? A tak jsem mu øíkal jen "pane in¾enýre" I pøi spoleèných procházkách po Znojmì, kde jsme spolu zkoumali starou rotundu. A pøi spoleèných obìdech i pivu a ve sklípku a posezení na zahradì pod vinicemi.
Jak má pan Zikmund rád ta cestovatelská setkání, dal najevo jednou po svém pøíjezdu do Prosimìøic, kdy¾ prohlásil se smíchem, ¾e ho na tento den pozval na Hrad prezident Havel, ale on se mu omluvil s tím, ¾e jede na setkání cestovatelù na Moravì. Pøesto¾e si Havla velice vá¾il, co¾ mi párkrát zdùraznil. A øekl i proè.
Pøi jednom z tìch setkání jsem byl ubytován spolu s panem Zikmundem na jakémsi zámeèku v nedaleké obci. Mìl pokoj vedle mne. A já byl celkem brzy ráno pøekvapen boucháním na dveøe, které mì vzbudilo. Otevøel jsem dveøe, za kterými stál mùj soused slovutný cestovatel, zjevnì u¾ pøipraven k odchodu. "Pane Køí¾i, vstávejte, nesmíme pøece pøijít pozdì na první dnešní pøednášku." Zahanbenì jsem cosi zamumlal na omluvu a šel se honem obléct. Tehdy jsem asi pøekonal svùj rekord, proto¾e pan Zikmund byl spokojen. Dorazili jsme vèas.
Do kalifornského San Franciska, kde jsem tehdy v¾dy nìjakou dobu pracoval, mi pøišel jednou k mému pøekvapení dopis. Bylo to nedlouho po smrti mého pøítele Eduarda Ingriše. Jeho paní Nina vcelku nevìdìla, jak nalo¾it s jeho sbírkami, dokumenty a fotografiemi z moøeplaveb a cest po Peru. A uva¾ovala vá¾nì o tom, ¾e je prostì rozprodá americkým zájemcùm, proto¾e se chtìla odstìhovat do Brna. Co¾ pozdìji udìlala. Zmínil jsem se o tom na jednom ze setkání Ing. Zikmundovi. A teï tady byl dopis, ve kterém mne informoval o tom, ¾e by chtìl v muzeu ve Zlínì spolu s dalšími cestovatelskými pøáteli zalo¾it expozici o Ingrišových cestách a moøeplavbách na voru Kantuta. A po¾ádal mì, jestli bych vše projednal s paní Ninou, aby mohl s pøáteli pøijet, uspoøádat a dopravit archiv a vybranou èást sbírek do muzea ve Zlínì. Paní Ingrišová s tím nakonec souhlasila a jen mi øekla, ¾e by ráda uvítala, kdybych byl také pøitom. Pomohl bych rád, ale v té dobì jsem se u¾ chystal na odlet domù, kde v Jihlavì mou maminku èekala vá¾ná operace. Ale znovu jsem se pak v Prosimìøicích sešel s Miroslavem Zikmundem, který mne informoval o tom, jak probìhl mìsíèní pobyt tøí cestovatelù Zikmunda, Náplavy a Horkého v kouzelné krajinì South Lake Tahoe v pilné práci v Ingrišovì archivu, balení atd. Podaøilo se a já pak ve Zlínském muzeu vidìl výsledky jejich sna¾ení. A pana Zikmunda jsem si vá¾il o to víc, nebo» jeho elán byl skuteènì závidìníhodný.
A tak mì napadlo, proè s ním neudìlat rozhovor pro èasopis Èeský dialog a pøiblí¾it ho trochu víc i našincùm v zahranièí, pro které hlavnì vychází? Paní šéfredaktorka Eva Støí¾ovská nadšenì souhlasila a tak jsem jednoho dne po jednání v Prosimìøickém klubu zasedl s Miroslavem Zikmundem u kávy a zapnul magnetofon. Cestovatelská legenda se pustila ochotnì do odpovìdí na mé dotazy, a to posezení se protáhlo na hodinu.
Vyprávìl o tom, jak hezky je všude pøijímali krajané v cizinì, pomáhali jim. "Vùbec ¾ádné usedlé našince jsme tenkrát nenašli jen v nìkdejších italských koloniích Eritrei a Somálsku. Dnes u¾ mladá generace mo¾ná ani neví ¾e tìm zemím vládla svého èasu Itálie. To platí i o jejich dalších koloniích. Italové si toti¾ zásadnì do svých kolonií nepouštìli k trvalému pobytu nikoho jiného ne¾ Italy."
Samozøejmì mi nedalo zeptat se, co¾ jsem jindy neudìlal, proè nebo zda oba cestovatele nenapadlo, ¾e by po komunistickém pøevratu nemìli zùstat radìji nìkde v cizinì. A pan Zikmund mi i na tu trochu choulostivou otázku dal klidnou odpovìï.
„Komunistický puè roku 1948 nás zastihl v Africe na hranicích mezi Ugandou a Kongem. Pokraèovali jsme v cestì, proto¾e jsme mìli svùj plán a rozpoèet hodnì úsporný. ®ili jsme skromnì, spali ve spacácích v savanì a za uspoøené peníze kupovali filmy do aparátù a kamer. Samozøejmì, mohli jsme zùstat venku, hlavnì pak pozdìji v Americe, ale mìli jsme doma pøátele, známé. A cítili jsme odpovìdnost k lidem, kteøí nám dali auto, vybavili nás, vyøídili cestu. A chtìli jsme lidem doma pøibli¾ovat alespoò tak cizí zemì, informovat. A vy sám z vlastní zkušenosti víte, jak je tì¾ké rozhodnout se odejít. A také jsme se domnívali, ¾e s urèitou morální autoritou, kterou tady máme, musíme proti tomu re¾imu bojovat zevnitø."
A jaké to tedy bylo potom, kdy¾ u¾ pro oba cestovatele bylo opravdu nejhùø, v letech po roce 1968... ?
„V tìch letech do roku 1989 to bylo samozøejmì zlé. Napøíklad Eduard Ingriš mì k sobì do Ameriky mnohokrát zval, ale nikdy jsme se do jeho smrti u¾ nesešli. V dobì totality jsem na rozdíl od Jiøího Hanzelky, kterému pas sebrali, já svùj pas mìl, ale smìl jsem jen do Maïarska. Jinam za hranice mì pustili a¾ v roce 1989 - do Itálie na devizový pøíslib."
Miroslav Zikmund si to tedy vynahrazoval pozdìji a¾ do pozdního vìku, bohu¾el u¾ bez zesnulého "par»áka“ Hanzelky, který mu moc chybìl. Pøesto¾e mu ho ještì pøed pár lety pøi "retro cestì " na Cejlon - Srí Lanku - nahradili pánové Náplava a Horký.
„V roce 1995 jsem projel Skandinávii, kde jsem pøedtím nikdy nebyl. A pak Skotsko a Walles - chtìl jsem vidìt Stonehenge. A moc zajímavá byla cesta do Austrálie..."
I tady všude si velký cestovatel psal podrobné zápisky, fotografoval. Kdy¾ jsem se jednou chystal do Luhaèovic, pozval mne k sobì na návštìvu do Zlína. Tehdy mi to nìjak z èasových dùvodù nevyšlo a já si øíkal, ¾e to uskuteèním, a¾ pomine kovidová doba. Waldemar Matuška, který chtìl jednou navštívit Eduarda Ingriše a cestu odlo¾il, to u¾ také nestihl, proto¾e skladatel Niagary zemøel. A tehdy mi øekl, ¾e nikdy bychom nemìli odkládat návštìvu svých pøátel. Cestovatelská legenda Miroslav Zikmund, pøesto¾e odešel v pìkných 102 letech, tak tedy pro mne, vzhledem k jeho stálému elánu opravdu neèekanì. Ale urèitì, jak jsem ho znal, si tam "nìkde nahoøe" plánuje se svým kamarádem Hanzelkou další cesty na místa, kde ještì nebyli.
Vladimír Køí¾
* * *
Zdroj ilustrace https://en.wikipedia.org/wiki/Eduard_Ingris
Fotografie Jiøího Hanzelky z webu Zlínská literární tr¾nice
Foto vodopádù miras.cz Zobrazit všechny èlánky autora
U¾ od dìtství jsem rád èetl, k tomu mne vychovávala hlavnì moje maminka. A nejradìji jsem mìl cestopisy, které jsem doslova hltal radìji,ne¾ dobrodru¾né romány. Z knihovny jsem si èasto nosil cestopisy dvou našich u¾ tehdy cestovatelských legend - Hanzelky a Zikmunda. Byly to tlusté a na mou kapsu tehdy drahé knihy s mnoha èernobílými a tenkrát u¾ i barevnými fotografiemi. Ale èetly se bájeènì, proto¾e páni autoøi mìli pro ka¾dého velmi srozumitelný a reportá¾ní styl . Ale hlavnì se tam èlovìk doèítal o vìcech, které byly za tehdejší "®eleznou oponou" pro obyèejného kluka prakticky pohádkou. Afrika snù a skuteèností...
A tak mì napadlo, proè s ním neudìlat rozhovor pro èasopis Èeský dialog a pøiblí¾it ho trochu víc i našincùm v zahranièí, pro které hlavnì vychází? Paní šéfredaktorka Eva Støí¾ovská nadšenì souhlasila a tak jsem jednoho dne po jednání v Prosimìøickém klubu zasedl s Miroslavem Zikmundem u kávy a zapnul magnetofon. Cestovatelská legenda se pustila ochotnì do odpovìdí na mé dotazy, a to posezení se protáhlo na hodinu.