Jsem majitelkou pokladu, heè
Jednoho dne se na stránkách Seniortipu, Rozhledny a Èeského dialogu zaèaly objevovat nové fejetony, které okam¾itì vzbudily rozruch. Byly vtipné, svi¾né a originální. Autorka? Terezie Èerbáková. A zaèaly padat otázky. Kdo to vlastnì je, tahle vycházející fejetonová hvìzda? Odkud se tu vzala? Ledacos vyplývá z jejích pøíspìvkù, napø. ¾e je to profesionální muèitelka lenivých lidí, ale zvìdavost nedá. Zajímá mne to, tak po Terezce pálím sérii otázek.
Oslovuje tì nìkdo jinak ne¾ Terezko? Máš nìjakou zajímavou pøezdívku?
Nejlepší pøezdívku by mi urèitì vymyslely cvièenky. Podle nároènosti drezury by se asi mìnila. Mo¾ná u¾ nìjakou mám podle toho, jak mi šeptaj za zády a nadávaj. Do uší mi ale nejèastìji pøichází Terezka. Asi kdy¾ u¾ to maj za sebou, potvory. Moje drahá kolegynì na KTV VŠCHT mi ale øíká Èerbi a já to od ní slyším ráda.
Jaké mívala sny o své budoucnosti 15letá Terezka?
To jsem byla ještì jelítko, co neví, co chce. Pubertální dívenka, která rodièùm celkem zavaøila. V tom vìku jsem nastoupila na støední školu a v té dobì visel na stìnì ještì Husák. Na konci prváku u¾ tam visel Havel. Nemìli jsme v té dobì mo¾nost rozletu, na budoucnost jsem moc nemyslela. Snila jsem o ní spíš a¾ o pìt let pozdìji, kdy mi koneènì došlo, ¾e tu budoucnost si musím udìlat já sama.
Byla jsi v¾dycky trenérkou?
Nebyla. Málem jsem byla technièka zemìdìlských strojù. Teda ètu to na maturitním vysvìdèení. To bylo takový šlápnutí vedle. Tehdy bych to neøekla, ale teï øíkám, ¾e to bylo dobøe. V motorech jsem se vrtala ètyøi roky, tak¾e to ve mnì zanechalo stopy. Mezi vìtšinou chlapù, vìènì umatlaná od oleje a za volantem traktoru jsem prostì nemohla dospìt v Barbie.
Po jiném povolání jsi nepošilhávala?
Po škole jsem vymìnila svoji zlatou mamku za matku Prahu a kromì plánu neudìlat našim ostudu, jsem chtìla studovat odìvní návrháøství. Šila jsem snad od tøinácti let, háèkovala, pletla, vyšívala. Mamka mi dala základ. A uniformní socialismus. Potøebovala jsem se odlišit. Hledala jsem práci, kde mi umo¾ní dálkové studium. Nejprve to byl krásný obchod na nábøe¾í, kde se prodával a šil bytový textil. Tam jsem se provìøila. Navrhovala jsem, šila, aran¾ovala výlohy, prodávala. Pro vìtší výdìlek jsem ale odešla do velkého obchodu s kanceláøskými potøebami. A neodešla dvanáct let. S obchodem na nábøe¾í jsem ale ještì dlouho spolupracovala na výstavách bytového textilu. Vystudovala jsem odìvní prùmyslovku, ale kouzlo Prahy bylo silnìjší, na návrhaøinu u¾ jsem nešla.
Co pøesnì tì pøivedlo k trénování?
Moje mezilopatkové svaly. Bolely. Euforický pocit pøi cvièení s hudbou, kdy¾ jsem byla ještì ta v davu, cvièenka. Nutkání zkoušet otevírat nové dveøe. První kurz instruktorky skupinových lekcí mi otevøel velká vrata, nad nimi¾ visel nápis: Tìlo. A já v tìch vratech stála s otevøenými ústy, která jsem dodnes nezavøela. Vygumovala jsem z mozku obrázek trenéra, co se opírá o posilovací stroj, poèítá série s jednou rukou na mobilu a druhou mává na blondcky, zatímco klient mu umírá pod èinkou. Zjistila jsem, ¾e se u toho dá pou¾ívat mozek. A pak u¾ jen otevírala další dvíøka s kurzy, èastìji tìmi rehabilitaèními. S ka¾dým klientem a novými pracovními pøíle¾itostmi mì to vedlo k dalšímu kurzu. A¾ jsem otevøela dveøe vysoké školy. A dnes koukám zpátky a mám zase otevøená ústa, kolika dveøma u¾ jsem prošla. Smìju se, jak se dá krásnì ¾ivot naplnit. Jak se mù¾e èlovìk naplnit.
Co se v prùbìhu let v posilování a trénování lidí zmìnilo?
Zmìnil se pohled na tìlo. Tedy do tìla. Mù¾eme do nìho nakouknout pomocí dokonalejších zobrazovacích pøístrojù. Ví se lépe, jak funguje. Fitness trénink tak není stejný jako pøed deseti lety. Necílí se pouze na to, jak v tìle vypadat, ale jak se v tìle cítit. Pøiblí¾il se fyzioterapii. Tak¾e si nenièíme tolik tìlo sportem. Umíme ho opravit cíleným pohybem a pøesvìdèit tak lidi, ¾e chirurgický zákrok není v¾dy efektivní øešení.
Vracíme se do dob, kdy pou¾íváme v tréninku model kopání motykou, štípání døíví a házení písku. No jo, došlo nám, ¾e nemáme pøirozený pohyb. Sedíme u poèítaèù, v autech, jezdíme na eskalátorech. A tak kyneme a záda nám nadávají. Co kus, to nìjaký problém s páteøí. Strašidelné je, ¾e u¾ i dìti jsou na tom stejnì bídnì jako dospìlí.
Tak¾e je poøád co zlepšovat, mìnit, upravovat.
Víme sice hodnì, ale taky se toho o pohybu a¾ zbyteènì moc nakecá. Nakupuje se spousta krámù, co mìøí to èi ono. Speciální ¾idle, na kterých zaruèenì záda nebolí. Necháváme se oblbnout pilulkama na hubnutí. Jsme mistry v dùvodech, proè se nemù¾eme pohybovat. Na gauèích s chipsama v ruce diskutujme o neúèinnìjších formách cvièení s anglickými názvy. Uniká nám ta podstata, ¾e tìlo je konstruováno na pohyb. Jakýkoliv. Èasto se vidím s bièem v ruce, jak øvu: ,,Nemìø, neøeš, prostì pohni tìlem, sakra!“ Slovy mi ještì nikdo nezhubnul, ani si neopravil záda.
Moje tréninky jsou tøeba z vìtší èásti zdravotní, s cílem odbourání bolesti, ne¾ s cílem redukce hmotnosti. A i kdy¾ mi klienti hubnou nebo zpevòují svalstvo, netrénuju v posilovnì, ale v tìlocviènì. Procvièuju víc svalových partií najednou, èastìji se zátì¾í vlastního tìla, nenechávám vysedávat lidi v posilovacích strojích, kdy¾ sedí hodiny u poèítaèe. Nemám ráda, kdy¾ se všechno nìjak musí jmenovat, aby to mìlo punc moderny, ale tomuto se øíká funkèní trénink.
Poznáš na èlovìku, jeho pøístupu, iniciativì, u¾ na prvním setkání v tìlocviènì/posilovnì, jak vá¾nì bude brát sport?
Na první dojem jsem asi ve škole chybìla. Obecnì se mi u lidí èasto stává, ¾e to je úplnì naopak. Jsem od zaèátku spíš skeptická, abych se asi pak nechala pøíjemnì pøekvapit. Dr¾áci jsou nejvíc v osobním zdravotním tìlocviku. Bolest je mrcha. Tak¾e tam u¾ tuším, ¾e to budou brát vá¾nì. Ale osobní trénink s cílem redukce hmotnosti je jen pro elitu. Jen ti nejlepší vydr¾í dojít do cíle. A to neodhadnu nikdy. Mo¾ná a¾ po pár trénincích. Mohou to brát vá¾nì, ale stejnì tak vá¾nì doká¾í vyluxovat lednici. A kdy¾ shodí nìjaké to kilo, èasto jim to staèí. No, jsme jen lidi. Tak¾e jen odhaduju.
Jak a jak èasto odpoèíváš?
Jdu na kosmetiku, na masá¾, nakládám se do víøivky, plácnu se na plá¾ a na konci dovolený mì z ní seškrábnou. Dìlám si srandu. Jen to píšu a u¾ se nudím. Ale jo, s pøibývajícím vìkem se mi nìkdy líbí nic nedìlat.
Realita je ale taková, ¾e rozlišuji nìkolik druhù odpoèinku. Mozek vozím do hor. Tam maká tìlo tvrdì, ale já ho na vrcholu odkládám a nechávám ho louhovat v tom prostoru pod nebem. Mohu tak ale odpoèívat jen, kdy¾ si ten vrchol vydøu. Vy¾dímu tak z tìch masivù víc energie pro sebe. Ideální je ale takový odpoèinkový horský balíèek s lidma, které vidím jednou za rok nebo je neznám vùbec. Neøešíme zabìhlá témata, sdílíme to nej z celého dne. Zde je ovšem jistota, ¾e pro játra to odpoèinek není.
No, a pak je tøeba nechat odpoèinout tìlo, které má denní zátì¾. Nìkdy staèí prostì jen necvièit. A nejlépe ho vypnout spánkem, ale v tom jsem bøídil. Kolikrát do noci pracuju, sestavuju tréninky, stahuju hudbu, píšu fejetony, pøipravuju víkendy se cvièením. A taky rodina má po¾adavky. S dìtma moc tìlo odpoèívat nemù¾e. Tak spím, kam mì posadí.
Odpoèinek je tedy v mém podání asi spojen v¾dycky s nìjakým pro¾itkem nebo prací, která je za mnou vidìt. Zahrada, šití, restaurování nábytku, výroba adventních vìncù. Odpoèinek je vypnout denní stereotyp. Nedìlat pìt vìcí najednou. Neslyšet hlasy. Mù¾u klidnì øíct, ¾e odpoèívám na víkendech se cvièením, pøesto¾e je organizuji a cvièím tam. Je to v¾dycky trénink bránice a masá¾ srdce, proto¾e mám parádní lidi kolem sebe.
A všechny tyto druhy odpoèinku mají jednu spoleènou vìc. Hudbu. A» cvièím, píšu, pracuju, lezu po horách. V¾dycky je tam pro ni místo. Uvolòuje, umocòuje, motivuje, pomáhá odpoèívat a odstøihnout se od všednosti.
Jak to, ¾e z tebe sálá tolik pozitivní energie?
Na to se mì ptá hodnì lidí. Není to program. Není to cíl. Nerada se podbízím, abych si lidi získala. Vím pøesnì, kde se to bere. Musíš nìco mít, abys mohla dát. A já mám velký barák. Jeho základy tvoøí mùj mu¾, který mì nedr¾í pod zámkem, i kdy¾ nìkdy otáèí oèima nad tím, jak jsem zamìstnaná. Mám normální zdravé dìti, co zlobí jako dìti. Mám oba rodièe, u kterých budu mít v¾dycky domov. Bez rodièù a mé tchýnì bych tøeba nemohla tolik pracovat. Mám prostì základnu jako hrom a na tom se prostì dá sakramentsky dobøe stavìt. Jen se to blbì dìlá poslepu. Musíš vidìt. Vidìt, ¾e všichni nìjak k základùm pøispìli. Vìdìt to. Vìdìt, ¾e staèí vteøina, a mù¾e být všechno jinak. Nebrat to jako samozøejmost. A¾ mi nìkdy leze mráz po zádech, kdy¾ si uvìdomím, jakého pokladu jsem majitelka. Se vytahuju, viï? A mám ještì kamarádky, heè! Ne ty, co se s nima jen ¾vaní, ale takový, co si ze svého pohodlí ukrojí, aby mi pomohly tøeba ohlídat dìti nebo dát moje tìlo dohromady.
Obvodové zdi toho domu jsou z lidí, se kterými pracuju. Mám výborný materiál ve skupinovkách i v osobním tréninku. Støíkám blahem, kdy¾ cvièím s hudbou a za mnou to dupe do rytmu. A kdy¾ se mi ten materiál sjede na víkend se cvièením, cítím, jak se vaøím uvnitø. To bych se rozdala, aby cítili to, co já. Normálnì nìkdy pustím slzu, ale to nikomu neøíkej.
A celý dùm je zastøešený mojí prací. Sama jsem si poskládala støešní tašky, aèkoliv jsem na to nemìla návod a nikdo mi neradil. Jen jsem vìdìla, ¾e strašnì chci.
A já se v tom domì poøád pohybuju. Musím se hýbat. Je to droga. Serotonin, endorfin, dopamin. Mìla bych léèit. A víš co ještì? Cítím poøád, ¾e mì má nìkdo vobyèejnì rád.
Na jaké typicky mu¾ské práce sis troufla a zvládla je? Na jakou se ještì chystáš? A existuje vùbec nìjaká, na jakou by sis netroufla?
Tyhle moje fušeøinky nesou název Napadeno kutilem. Troufnu si, kdy¾ na to mám náøadí. Výsledek je pøedem neznámý a trvá mi to, ale ten puntièkáø ve mnì mi nedovolí to odflinknout. Tak¾e to klidnì mù¾u i pøedìlávat. Dobrý trénink, který zvyšuje mou øemeslnickou kvalifikaci. Napadnu kde co. Starý nábytek i s èalounìním, rámy oken, vyštukuju, vymaluju, uøíznu a pøivrtám. A kdy¾ sedí øemeslník dva dny na pivu, tak si tu stìnu prostì nahodím sama. Ráda bych napadla parkety, ale na to potøebuju kromì stroje hodnì èasu. Nikdy nestrèím svou kutilskou ruku do elektøiny. Vibruju u¾ tak dost.
Prý také dìláš z prdu kulièky. Co si pod tím mám pøesnì pøedstavit?
Dìlám z nièeho nìco. Je to harampádí, které u¾ není potøeba a skonèilo by v popelnici. Ráda vracím vìci do ¾ivota, dávám jim šanci. A» je to obleèení, kousky látek, starý nábytek nebo pecky z ovoce. Není to z úsporných dùvodù. Ka¾dý ten kousek je výzva, jestli to doká¾u. Povyšuji to na umìní ve chvíli, kdy nemusím na výrobu èehokoliv nic koupit a výsledek je pøesto jako koupený. Ale originální. Jen je to pracnìjší. O vánocích jsem se našla u vany, jak peru hromadu skoøápek od vlašských oøechù a øíkám si, proè to dìlám. A kdy¾ pak z tìch skoøápek vyrobím deset adventních vìncù pro rodinu, kamarádky a klienty, vím pøesnì proè. Pro radost za radost. Pro pochvalu. A proto¾e moje máma má v¾dycky pravdu: Èlovìk mù¾e bejt blbej, ale musí si umìt poradit. Øídím se tím, i kdy¾ maluju. Neumím to, ale ono to nìjak v¾dycky dopadne. Jen se to prostì musí zkusit. Cokoliv.
Mé otázky tì zastihly právì na dovolené u moøe. Pøipadá mi to na takového ¾ivla, jakým nespornì jsi, trochu nuda, ne?
Nenudím se tu, já to neumím. Vymìnila jsem po roce tepláky za šaty. Ráno si zacvièím, jsme poøád ve vodì, pilujem s Juli šipky do vody, hrajeme pexeso, stavím sochy z písku. Sochám si cvièenky, asi se mi stýská. Je to dovolená pro dìti, ale hlavnì s nima. S man¾elem tu mù¾eme pou¾ívat jiné vìty ne¾ ty logistické. Furt jsem v èudu. Na kurzech, ve škole, v tìlocviènì, na víkendech nebo se dobrovolnì nìkam nacpu. Nauèila jsem se ten klid u¾ít. Dovolit si dovolenou. Bez nasazení tìla, bez výsledku a cíle. I kdy¾ cíl je tady vlastnì být spolu a výsledkem má být pohoda. A je.
Jak jíš, medituješ, miluješ?
Miluju jídlo, medituju u toho. Sním všechno. Dìlá mi to problémy na horách, kdy¾ jdeme nìkolikadenní pøechod a všechno táhnem na hrbì. Jsem v¾dycky chlapùm k smíchu, kolik jídla táhnu. Jsem takový chlap. Jak mì nenakrmíš, nic se mnou není. Musím jíst pravidelnì, ale musím si to hodnì hlídat. Práce mi v tom pøeká¾í. Nìkdo by to nazval zdravou stravou, ale je to prostì jen strava s mozkem trenérky. Ale pøi mém výkonu se ztratí i nìjaká ta buchta. Nebo miluju gulášek mého tchána. To i šest knedlíkù. Miluju, kdy¾ mi nìkdo uvaøí. U toho se dá meditovat. A klidnì i u tlaèenky. Jinak mì meditace zdr¾uje. Má tu nevýhodu, ¾e se u ní nedá nic dìlat.
Urèitì je toho víc, co miluješ...
Miluju? Nerada jsem sluníèková, slovnì rozteklá a roztomilá. A tahle otázka k tomu vybízí. Ale pokusím se po svém odpovìdìt, sama jsem zvìdavá, co z toho vyjde. Je to toti¾ nìkdy síla. A zajímalo by mì, jestli tohle nìkdo taky cítí, nebo se mám léèit na láskologii. Ale nechce se mi toho zbavit. Je to toti¾ takový ú¾asný stav. Nemusí pøímo souviset s nìjakým pøíjemným zá¾itkem. Základem je jen samota. Sedím doma. Nìco dìlám. A pøijde to. Trvá to tøeba minutu, ale potom ve mnì zùstává takové pohlazené tìlo zevnitø. Asi se to dá fakt nejlépe pøirovnat zamilovanosti.
Takový trvalý stav, kdy vidíš vìci o trošku lepší a líp se vyrovnáváš s dr¾kopády ¾ivota. Dìje se mi to pøesto, ¾e jsem velká, nìkdy pìknì hubatá holka, co umí øíkat ne a ne¾ije na obláèku fantazie. Neobjímám vesmír a stromy. Drtím pevnì pùdu pod nohama, tak¾e vím, kde se to bere. Z èlovìka. Z lidí. Jsem poøád mezi lidma, sbli¾ujeme se skrz jejich tìla, skrz spoleèné zá¾itky. Pochvala od èlovìka, rozzáøený oèi udøený ¾enský na cvièení dìlají se mnou zázraky. Z pohybu. Z hudby, z hor. Nìkdy se za ty emoce a¾ stydím, a i trochu za to, ¾e to teï zveøejòuju. Z toho, ¾e všechno je tak, jak má být. Ale to u¾ jsme v kategorii vobyèejný štìstí, který bydlí v tom baráku, je¾ byl popsán. Chemika se na to ptát nebudeme, jo?! On by nám to odbornì odpornì pokazil.
Co bys udìlala, kdyby na tebe zaèala na ulici pokøikovat skupina mladíkù?
Tak hlavnì by asi zále¾elo na tom, co by pokøikovali. Vìtšinou nehnu brvou, kdy¾ je to takové to skupinové hecování se omladiny. Stejnì tak, kdy¾ zazní pískot z výkopu. Jsem pro nì pøíle¾itost k rozptýlení, jedna z mnoha, nevidím dùvod jim vìnovat pozornost.
Ale jednou mì totálnì zmrazil chlap na zastávce. Postavil se pøede mì a øekl: „Jsi tak krásná.“ A odešel. Já se nezmohla na slovo. Otoèila jsem se za ním, jestli jde nakøivo, jestli našel tu vìtu na dnì flašky, nebo si šlehnul dávku. Šel rovnì, normální chlap s taškou na laptop. Spolustojící na mì koukali. Trapas. Neudìlala jsem nic. Jen zrudla jak spartakiádní trencle.
Píšeš ú¾asnì, jsi originální, nebojíš se emocí. Zdá se mi nemo¾né, ¾e bys to v sobì objevila a¾ teï. ®e jsi to døív u¾ zkoušela?
Psát jsem opravdu nezkoušela. Èeštinu jsem mìla a mám ráda, v¾dycky jsem si ráda hrála se slovy. Psala jsem legraèní pøání k narozeninám, básnièky. Obèas nìkdo chválil mùj sloh nebo rukopis. Ale ono je psát a psát. Kdy¾ nemáš, co øíct, nemá smysl špinit papír. Mùj zlatý prastrýc a hlavnì mi velmi blízký èlovìk Venda ®idek mì poøád poš»uchoval, abych psala, ¾e má èuch na talenty. Nevím, asi to vyèetl z mých dlouhých dopisù, které jsme si vymìòovali mezi Prahou a Kolínem nad Rýnem. Já si to nemyslela a ani nemyslím. Nevím, jak se stane z èlovìka spisovatel. Já jsem prostì jednou sedla k poèítaèi, proto¾e jsem mìla pocit, ¾e nìco ze mì musí ven. Mìla jsem potøebu to poslat dál. Sdílet. A» jsou sociální sítì jakkoliv hanìné, tak tady mi byly tím nejlepším nástrojem. Díky komentáøùm jsem mìla zpìtnou vazbu, vylepšila nìkomu den tím, ¾e se zasmál. A to jsem pøesnì potøebovala. Proto jsem v tom pokraèovala a pak náhodnì jeden z fejetonù poslala Vendovi a on ho uveøejnil na Seniortipu.
Jsi stejnì upovídaná na ¾ivo jako písemnì? Jak myslíš, ¾e se správnì kutá díra do hlavy?
Krumpáè a motyku mám ve svém øeènickém vybavení. Beru ho v¾dycky ke kamarádkám. Buï si tu díru do hlavy nechaj udìlat dobrovolnì nebo se prostì prokopu. Makám na tom, pak setøu pot a ptám se, jestli u¾ nejsem dlouhá. Vím, ¾e jsem. Ony se bojí øíct, ¾e jsem, kdy¾ svírám v ruce krumpáè. Mám hlavnì problém nìco neøíct. Musím kolikrát upnout èelisti do svìráku, aby mi jazyk nezaèal tancovat, jak mu mozek velí. Doká¾e být toti¾ nìkdy pìknì jedovatý. Ale brousím ho, piluju.
A¾ napíšeš svùj první román, o èem bude?
Nevím, jestli bych dokázala napsat román. Navíc mám pocit, ¾e všechno u¾ bylo nìkým napsáno. Vím ale, ¾e jediné, co se neomrzí a dá se opakovat v rùzných formách, je smích.
Tak¾e jestli si troufnu, pak nezaboøím prsty do klávesnice, dokud nebudu mít téma, kde bude prostor alespoò pro úsmìv. A klidnì se k nìmu budeš muset probreèet. Potøebuju, aby se lidi smáli. Já to potøebuju.