Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Památka zesnulých,
zítra Hubert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz  a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený... Dnes je to pohled na bydlení.


Jak se bydlí v domovì seniorù


Nikdy mne nenapadlo, ¾e se ještì nìkdy budu stìhovat. Bydlela jsem v malém bytì, vhodném i pro dùchodkyni, která je v ¾ebøíèku nejbohatších lidí svìta na nepøíliš lichotivém 5 787 423 522. místì.


Ale kdy¾ náš dùm postihla restituce, vidìla jsem, ¾e "dobøe u¾ bylo" a zaèala jsem se zajímat o bydlení pro seniory. Nemìla jsem potuchy o mo¾nostech. Z televize jsem znala jenom deprimující zábìry babièek a dìdeèkù sedících s vyhaslými zraky v místnosti, útulné jako nádra¾ní èekárna. Na po¾ádání zazpívali "Do lesíèka na èekanou" a pochlubili se, ¾e u nich právì probíhá významná soutì¾ v "Èlovìèe, nezlob se!"Na tento styl ¾ivota jsem se ještì necítila, i kdy¾ vím, ¾e ¾ivotní jevy se mìní a co není, mù¾e být...


Hledala jsem, sbírala informace, navštìvovala jsem rùzná místa a koneènì jsem mohla zvolat:"to je ono!" Domov seniorù s individuálním bydlením, osm minut trolejbusem do centra našeho mìsta. S pøihláškou jsem se nechala vyšetøit, jestli nemám ¾lutou zimnici, lepru, nemoc z koèièího škrábnutí, horeèku omladnic nebo tropické šílenství, zvané amok. Jestli nìco z toho mám nezjistili, pøihlášku vzali a pár let se nedìlo nic, tak¾e jsem upadla do bla¾eného zapomnìní, co jsem to provedla.


Obèas - stále èastìji - mne však ze sladkého snu vytrhoval pan domácí, tak¾e kdy¾ pøišel telefonát, ¾e garsonka je renovovaná a mohu se nastìhovat, vrhla jsem se do stìhování jako parašutista z letadla. Nejdùle¾itìjší poznatek tady nezištnì sdìluji: do domova seniorù by se mìl stìhovat èlovìk mladý, plný síly a energie. Není to nic pro køehkou babièku nebo slabouèkého dìdeèka o holi, kteøí zvednou s obtí¾emi kapesník. Musí se toti¾ zhruba za mìsíc zlikvidovat vìtší èást domácnosti. Toti¾ nemusí se, jak jsem pozdìji zjistila, jsou jedinci, kteøí vecpali nábytek z tøípokojového bytu do garsonky.


Je to výhodné pro udr¾ování fyzické kondice:
ode dveøí k oknu se dá potom dostat jenom pøeskokem gauèe, podlezením stolu a odboèkou sno¾mo pøes kvìtinový stolek. Já jsem se rozlouèila s vìtšinou toho, co tvoøilo léta mùj domov, stateènì. Jsou to konec koncù jenom vìci (i kdy¾ básník Wolker na to mìl jiný názor.) Ale musela jsem zredukovat svoje knihy a to jsem trpìla jako ta chudá vdova v pohádce, kdy¾ se mìla vzdát nìkterého ze svých desíti dìtí...


Jako by nestaèily tyto útrapy, ukázalo se, ¾e mnoho institucí netuší, ¾e èlovìk je schopen pøestìhovat se. Pøeklad telefonu, televize, internetu ba i elektøiny byl neuvìøitelnì zdlouhavý a komplikovaný. Energetické závody mi dokonce poslaly listinu "poslední pokus o smír pøed soudním øízením" s obvinìním, ¾e jim dlu¾ím ètyøi sta dvanáct korun, ale proto¾e mi na druhý den poslaly pøeplatek na pìt set deset korun, zùstali jsme blízkými pøáteli. Na druhé stranì bylo pøivítání mezi nové sousedy velmi vlídné, všichni se na mne usmívali a kdy¾ jsem èekala na chodbì na stìhováky, pøinesla mi tam jedna sousedka teplý obìd.


A tak bydlím u¾ pár let v hezké garsonce, kde mám všechno, co èlovìk potøebuje k ¾ivotu (zejména k seniorskému trojboji: knihovna - poèítaè - televize). Mám velkou lod¾ii, na které pìstuji rùznou zeleò, kytièky, bylinky a od té doby, co jsem se doèetla, ¾e velice se vydìlává na øepce olejnaté, uva¾uji, jestli by se to nìjak nedalo...


V domovì je jídelna, lékaø, rehabilitace, knihovna, obchùdek, atd. Pro zájemce se poøádají nejrùznìjší akce, od zájezdù do zahranièí a¾ po pobo¾nosti pro rùzná vyznání. Kdo si chce pokecat, v¾dycky najde ochotné uši pøi kávovaru anebo v klubovnì. Je pravda, ¾e v hale pøi recepci èasto zasedá "soudní stolice", slo¾ená z babek, které pøísnì posuzují ka¾dého, kdo jde kolem, zejména jeho vzhled, minulost, výši dùchodu, jestli zdraví nahlas nebo ne a jaké má vyhlídky na pøe¾ití. Obyèejnì pøi nejlepší vùli nenajdou na kolemjdoucím nic dobrého. Ale mnì to nevadí, pozdravím (nahlas), pøihodím úsmìv a pokraèuji v chùzi.


Soukromí je tu jinak dobøe chránìné:
za tøi roky mi neohlášenì zaklepala sousedka na dveøe jenom jednou veèer a to kdy¾ se jí zdálo, ¾e hoøíme. Pro jistotu jsem šla dát vaøit vodu, aby bylo na kafe pro hasièe a tehdy se ukázalo, ¾e pøipaluji konvici. Sousedce jsem podìkovala a zùstaly jsme obì cool...


Smutnou stránkou mého pøestìhování je spoleèenský úpadek. Mnoho mých známých neskrývá pøesvìdèení, ¾e sociálnì jsem klesla skoro tak, jako kdybych odešla s papundeklovou krabicí a dvìma igelitkami pod most anebo na jiné oblíbené místo bezdomovcù. Ptají se mne: "Co tì to napadlo? Kolik je vás na pokoji? Musíš odevzdat celý dùchod? Jaké jsou tam návštìvní hodiny?..." a já prostì neodolám. Nasadím výraz ubohé staøenky, kterou nevdìèné dìti násilím vecpaly do starobince a spustím: "Nóóó, na pokoji je nás šest. Záchod máme jenom jeden, na druhém poschodí, ale noèní lampièku máme ka¾dý svoji! V¾dycky v pátek je hromadná vycházka, musíme sice chodit v ústavním stejnokroji, ale v parku si smíme sednout na lavièku nebo do trávy, jenom nesmíme mluvit nahlas. Dùchod i úspory jsme museli odevzdat, ale mám kapesné, sedm korun týdnì..."


Dál se mi ještì nikdy nepodaøilo pokraèovat. Známí jsou trochu ura¾eni, dost pobouøeni a øíkají, ¾e jsem hrozná, poøád stejná a myslí tím, ¾e nejsem seriozní. (Já si to myslím taky.) Potom se pozvou na návštìvu. Od té doby, co tu bydlím, mám víc návštìv, ne¾ Bílý dùm ve Washingtonu. Moji hosté odcházejí zamyšleni a nìkteøí zaèínají vá¾nì uva¾ovat, co a jak si poèít se stáøím...Vìtšina z nich však stále spoléhá na dìti, ¾e si je vezmou k sobì a postarají se o nì.


Já jsem za svùj dlouhý ¾ivot vidìla u¾ mnoho "vícegeneraèních" rodin, bydlících trvale pohromadì, ale ani jedinou, kde by to probíhalo bez frustrace jedné nebo druhé strany (nejèastìji obou). Velice svoje potomky miluji (a doufám, ¾e oni mne taky), ale právì proto na nich nechci být nalepena jako kolek na soudním rozhodnutí. Navštìvujeme se, telefonujeme si, mejlujeme, posíláme si zprávy a obrázky mobilem, a já se i na Facebooku hned dozvím, ¾e basketbalové dru¾stvo mojí vnuèky vyhrálo krajský pøebor a ¾e druhá vnuèka psala celou noc na poslední chvíli diplomku a teï bude pøedstírat, ¾e je Šípková Rù¾enka...


Mám ráda moderní techniku. Vím, ¾e se budu ještì jednou stìhovat a mrzí mne, ¾e v tom koneèném obydlí nebude internet, tak¾e potom se u¾ nic nedozvím. A nebudu vám ani psát...


Text:Blanka Burjanová

Ilustrace:Jarmila Opravilová

Další èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 25.05.2012  19:07
 Datum
Jméno
Téma
 25.05.  19:07 Klára
 25.05.  17:17 Blanka
 25.05.  15:57 venca
 25.05.  12:36 hera pro Kláru
 25.05.  12:02 ferbl
 25.05.  11:54 Klára
 25.05.  07:45 hera
 25.05.  07:33 KarlaA
 25.05.  07:10 kvìta
 25.05.  07:07 Hany