Pan Pacák je instalatér. Svoje øemeslo má rád, ale ještì radìji má pivo, svoji chatu na Sázavì a kamarády. Do chaty ho vozí autem ka¾dý pátek jeho ¾ena. Ta má ráda jeho a své sny. Sní toti¾ o vilce, uprostøed lesù, kde by se dala pít pouze voda z kouzelné studánky, která by zpùsobila, ¾e by pan Pacák zapomnìl na svoje kamarády, chatu na Sázavì, a hlavnì na to pivo.
Ka¾dou sobotu a nedìli se jejich touhy støetávají. Chata má krásnou polohu, k øece je co by kamenem dohodil a k hospùdce ještì blí¾. Je to nejkouzelnìjší hospùdka, kterou znám.
Kdy¾ pøijede Pacák se svou ¾enou do toho ráje, je hned hej. Sundá si sváteèní šaty, navlékne se do teplákù, v nich¾ obzvláš» vynikne jeho pivní bøíško, na nohy si vezme kopaèky a jde se na hodinku postavit do branky.
Fotbal je v osadì populární. Osadníci fandí a potom všichni, mladí, staøí, jdou tu námahu spláchnout do kouzelné hospùdky. Je kouzelná, opravdu, proto¾e v ní mají pivo dobré jako víno. Všichni se navzájem znají, o zábavu není nouze. Pivo spojuje instalatéra, kameramana, doktora, in¾enýra i herce v takové jedné lidské rovinì, ve které mluví všichni stejným jazykem.
Kdy¾ tam Pacák zasedne, tak zapomene na ten perný týden. To ani kamarádi neví, co on všechno za ten týden zkusí. Jó, kdy¾ dìlával sám, to byla pohoda. Tenkrát mìl uèedníka, ten mu nosil tašku s náøadím, v poledne zašli na pivo a bylo to bez problémù! Ale teï? ®ena uèedníka vyšoupla a tašku mu nosí sama! Odveze ho na stavbu, odveze ho k hospodì! Odmìøí mu jedno pivo a on ani ne¾bleptne. Mlèí i ti dva, co má nyní pod sebou. Ty se ¾eny bojí taky! No, ale ona je jinak šikovná, vyjedná jim práci, udìlá jim výkazy, uvaøí, a tak spolu všichni celkem vycházejí. Pacák se sice èas od èasu vzbouøí. Na pár dní jí uteèe.
0na potom podniká svoji odysseu po pra¾ských hospodách s výrazem utrpení na své buclaté tváøi, proto¾e nechápe proè? „Proè mi to jen dìlá?“ ptá se hospodských, kteøí ji ji¾ znají.
Proto je Pacák š»asten ve své hospùdce u vody, kde má vlastnì relativní svobodu. Jeho ¾ena nepije, ale chodí na kontrolu!
Na její pøíchod se tìší všichni, staøí i mladí.
Øíkají jí Boubelína. Pøezdívka je to opravdu výsti¾ná. Na paní Pacákový je boubelatý všechno. Tìlo, ruce, nohy, tváøe, jenom nos ne!
Ten je ostrý, ten vás hned upozorní, ¾e jde o ostrou ¾enu.
Kdy¾ se Boubelína blí¾í, tak zaènou všichni volat na Pacáka: „Boubelína jde,...!“, ten se chudák celý schoulí a èeká, co bude. Boubelína pøijde taky v teplácích, ve kterých není kousíèek místa, rukávy vyhrnuté, záštipky na rukách jí záøí, pár blonïatých vláskù na hlavì. Ostøí¾í modré oèi projedou Pacákem, který èeká na svùj ortel. Kdy¾ si Boubelína sedne, je vyhráno, kdy¾ bouchne pravaèkou do stolu, musí jít pìknì domù.
Všichni se tìší na tu chvilku strachu, kterou jim Boubelína dává, proto¾e ji pro¾ívají s Pacákem.
Oni však dávají taky. ®ivot, který nás nìkdy unavuje svojí jednotvárností se zde naplòuje. Ka¾dý pøispìje svojí troškou do mlýna. Jeden vypráví o svých láskách, druhý o rybách, tøetí o kytièkách, kameraman pustí nejnovìjší drby z Barrandova, herec zase z divadla. Ka¾dý si pøijde na své.
Mladí, ti sedávají ve vedlejší místnosti, jsou od starých oddìleni dveømi, které jsou zde symbolem tolerance. Dveøe jsou zavírány potichu, proto¾ si to staøí pøejí. Kdy¾ se hospùdka rozezní zpìvem, tak dveøe nenásilnì spojují melodie pøicházející zleva i zprava a v pøíjemný souzvuk.
Dveøe svojí pravou stranou vidí staré a levou stranou mladé a musí se smát té podobì.
A tak se v tom malém ráji cítí všichni dobøe.
®ivot plynul jako voda v øece. Panu Pacákovi vyrostli tøi kluci jako buci, dal jim øemeslo. Tomu nejstaršímu však øemeslo nevonìlo, chtìl rychle zbohatnout, a tak se stalo, ¾e se objevil u pípy v kouzelné hospùdce. Proto¾e chtìl zbohatnout rychle, tak dával malou míru, no ale s ní bral míru tátovi, který si to bral k srdci.
Pacákovi nevadilo, ¾e syn šidil jeho, ale ¾e šidil kamarády! Moc se trápil.
Ani energická Boubelína nesvedla nic s nevyvedeným synem.
Do hospùdky se zaèala stahovat podivná individua, která nepila pivo, ale rum! Neznala, co je tolerance. Dveøe naøíkaly, kvílely, i klíèovou dírku si nechaly ucpat! Tato individua nemluvila, jen obèas z nich vypadlo slùvko „vole“. Zpívat neumìla, ale tranzistorák pouštìla naplno.
Jedné krásné noci se individua rozdovádìla tak, ¾e zaèala tancovat na støeše hospùdky, která se chudák celá tøásla v základech. Individua se vysmála starému Pacákovi, který je prosil se slzami v oèích: „Kluci, nebláznìte, v¾dy» mi tu hospùdku zbouráte, v¾dy» je to moje jediný štìstí!“ ano vysmála se mu!
Staøí i mladí osadníci pøestali do hospùdky chodit a stýskali si doma. Pan Pacák byl ji¾ celý nemocný. Sedìl v hospùdce sám, jenom dveøe si s ním vrzavì povídaly. Sám mezi voly a tím strašným rámusem.
Tehdy se Pacák rozhodl. Pro výstrahu všem, kteøí nièili kouzlo kouzelné hospùdky se obìtoval.
Šel a bacil svého syna pùllitrem!
Nezabil ho, ale mìl to v úmyslu!
Soudce, který pøípad dostal se prvnì za své praxe pøipojil na stranu obhajoby. Vyøèený trest byl mírný.
Mladému Pacákovi po té ránì v hlavì pøeskoèilo. Po delší dobì se však vzpamatoval a stal se z nìj nejpoctivìjší hostinský v Èechách. Stal se èeskou kuriozitou, jezdí se na nìj dívat pivaøi z daleka, dává toti¾ plnou míru!
No a starý Pacák? Ten se vrátí v sobotu z basy. V hospùdce mu chystají velkou slávu. V¾dy» je zachránil pøed voly a co víc, pivaøùm vychoval èeského, sice praštìného, ale nakonec pøeci jenom poctivého hostinského.