Faraoni II.
Aèkoli jsem se se o Egypt nikdy nezajímal, faraoni mne pronásledovali stále. Jediné, co o tom slovì vím, je, ¾e farao znamená èlovìka, který dává lidem vodu. A samozøejmì je to pojmenování egyptských králù. Vìtšinou je po smrti nabalzamovali a ukryli v pyramidách. Dali jim do hrobek zlato a to po letech zlodìji ukradli.
Jak vznikli faraoni, mravenci, kteøí putují po sídlištích a stravují se zadarmo v domácnostech, nevím. Jejich likvidací se ¾iví dru¾stva, která sypou návnady, je¾ nepomáhají. Také jsem se doèetl ve slovníku, ¾e farao je škùdce, který se rozšíøil ze severní Afriky. Pùvodnì prý mìl domov v egyptských mumiích. Proè v nich nezùstal, bùh ví. Ale to, ¾e nalezl pùsobištì v našem paneláku v Kladnì, to mohu dosvìdèit.
Pøiznám se, ¾e jsem èlovìk nevzdìlaný a bez vysokoškolského vzdìlání. Pøesto, a mo¾ná právì proto, jsem nìkolik rokù pøemýšlel, jak se faraonù zbavit. Je to prapodivný pocit, probudit se, vejít do kuchynì, a spatøit organizované zástupy zrzavých vojínù. Kráèí za sebou po stoupaèkách, zalézají do elektrických zásuvek, pochodují po stropì, po okenních øímsách, obcházejí kaktusy, a hlavnì návnady bytové správy. Jsou to tisíce vojínù, kteøí se pouštìjí do chleba, peèiva, všelikých vánoèek, sušenek, do drobkù… a mohu dosvìdèit, ¾e jsem je spatøil, jak si pochutnávají na èerné tlaèence s cibulí.S hrùzou jsem myslel na to, ¾e a» chceme èi nechceme, pozøeme je, a i vegetariáni jsou konzumenty faraonního masa.
Nápad pøišel v roce 1989. V Praze právì probíhala Sametová revoluce. Ano, mùj vìdecký objev ve mnì dozrál 17. listopadu. Jak u¾ to bývá u velkých vìdeckých objevù, mùj vynález byl jednoduchý. A¾ mne trochu naštvalo, ¾e jsem o nìm uva¾oval nìkolik let. Veškerá likvidace faraonù je zalo¾ena na tom, ¾e se vše dìlá proti nim. Postavil jsem tuto neosvìdèenou praxi na hlavu.
Budu dìlat všechno pro nì!“ øekl jsem si. Z pøekli¾ky a prkýnek jsem vyrobil korýtko, které vedlo do jakéhosi kolosea, kruhu, který byl ní¾e ne¾li vstupní cesta. Kruh byl utvoøen ze sklenìné mísy. Vyleštil jsem jí hadrem do vysokého lesku. Do navádìcí cesty dlouhé asi jeden metr jsem na sypal suchou housku a postupnì jsem pøidával èerstvý chléb, a¾ na konec, tìsnì pøed okrajem vedoucím do hlubin sklenìné mísy, jsem nasypal kvalitní pardubický perník.
„Pøi takové pochoutce farao zapomene na opatrnost!“ uva¾oval jsem zlomyslnì a v duchu se radoval z vlastní vynalézavosti. Nìkolik dní se nic nedìlo. Byl jsem nevyspalý, kruhy pod oèima, a zaèal jsem být nervózní. Moje ¾ena toti¾ nepochopila, co jsem vyrobil za monstrum. Trpìlivost zvítìzila. Ètvrtý den okolo pùlnoci jsem tiše vstoupil do kuchynì a rozsvítil. Po stropì, po stìnách, z oken, ze všech škvír táhly pluky faraonù. A rovnou k mému lapacímu krmítku. Mnul jsem si ruce. Drobky, chleba, peèivo, perník. A hup do mísy. Spokojenì jsem šel spát.
„Ráno vás vy zlodìji vyhubím,“ šeptal jsem si. Vzbudila mne ¾ena.
„Pepíku, k nám se nastìhovali snad všichni faraoni ze sídlištì. Pojï se podívat!“ Nelhala. Byli všude. Jak se dostali do lednice, nevím.
„Mo¾ná, ¾e jsou i v konzervách,“ øekla uštìpaènì ¾ena. Rychle jsem pøistoupil k lapací míse. Byl tam jen jeden.
„Ten nemohl vylézt, proto¾e má artrózu, nebo se pøe¾ral!“ opìt zaútoèila ¾ena. Otevøela døevìný chlebník. Tolik zrzavých bestií jsem ještì nevidìl. Chleba byl jako od èervotoèù. „Dneska nebudu kupovat maso,“ poznamenala ¾ena. Musel jsem mlèet.
„Pøe¾erou se a pøíštì se našemu bytu vyhnou,“ pokusil jsem se o obranu.
„Nebo si tady udìlají rezervaci!“ Vzal jsem vysavaè a zaèal luxovat tu africkou havì».
„Prosím tì neblbni,“ urá¾ela mì moje ¾ena, „mám lepší nápad!“
Odešla a za hodinu se vrátila s pánem v montérkách. Dùle¾itì vyndal z brašny mistièky, nasypal do nich vajíèka natvrdo s nìjakým jedem a veledùle¾itì pronesl:
„Ták a za tejden tu nemáte ani jednoho. Jarmila mu dala padesát korun diškrece. Mùj lapaè faraonù skonèil v kontejneru.
Za týden jsme nemìli v bytì jednoho mravence. Ten pán nelhal. Mìli jsme jich zase celou armádu.
„Kde se tu ty bestie berou?“ vztekal jsem se. Jarmila poznamenala:
Jsou královského rodu. Pochopili, ¾e je tady jeden vùl zadarmo krmí, tak proè by sem nechodili?“
Na Vánoce jsem dostal pod stromeèek Egyp»ana Sinuheta. Byl to další útok mé ¾eny. Knihu jsem dal pod skøíòku na chléb. Druhý den jsem slyšel Jarmilu udivenì volat:
„Pepíku, jsou pryè! Jsou pryè! Do jednoho!“
„Kdo?“ dìlal jsem nechápavého.
„Faraoni!“
„Nediv se,“ øekl jsem lhostejnì, „báli se, ¾e jim Sinuhet otevøe lebky!“ Mou vìtu Jarmila pochopila a¾ o Velikonocích, kdy knihu, kterou mi darovala, sama pøeèetla.
Josef Fousek
* * * „Z knihy Josefa Fouska „Pojïte se smát“,
V roce 2003 vydalo nakladatelství Jindøich Kraus – PRAGOLINE.
Anotaèní obrázek: Eva Rydrychová Zobrazit všechny èlánky autora