Staèilo málo a byli bychom Západem. Jen¾e to málo zpùsobilo, ¾e ji¾ 2 tis. let jsme Východem a není svìtlo na konci tunelu se toho zbavit.
Škoda, ¾e stratégové Øímské øíše si urèili severní hranice svých evropských zájmù na øekách Dunaj a Rýn a dále a¾ ke Skotsku (Hadrianùv val) na Britských ostrovech. Škoda, ¾e zde na evropské pevninì se tou severní „øímskou“ hranici nestala a¾ o 200 km výše øeka Labe a ostatnì i s pøirozeným valem Krkonoš a Krušných hor. Je to s podivem tím spíše, ¾e kdy¾ Øímanùm ji¾ stálo za to pøekroèit Alpy, tak proè toho nevyu¾ít ještì více na sever tím spíše, ¾e nìmecký a rakouský Dunaj není zde ještì tì¾ko pøekroèitelným, a tak i strategicky významným obranným veletokem.
A tato malièkost zpùsobila, ¾e jsme se stali ménì cennou a ménì rozvinutou východní Evropou a jsme tak vnímání i po 2 tis. létech a za ¾ivotù i dnešních souèasníkù není nadìje, ¾e by se toto zmìnilo.
I kdy¾ Øímská øiše v r. 476 padla. Tak nesmazatelný historický vliv zùstal. Ve srovnání se zbytkem barbarské Evropy šlo o øíši kulturní, vzdìlanou... a nakonec proto i dekadentní, co¾ nakonec zpùsobilo i její pád. Ovšem vliv, kde øímská noha vkroèila, zùstal znát dodnes. Jen pøipomínám, ¾e i zde se zamìstnávali problémem nejednoznaèností pohlaví a migrantskou politikou – do øíše se valili migranti strachující se z barbarských Hunù s Attilou v èele. A migrace a hrabání se v pohlavích se ji¾ ukázalo i tehdy velmi destruktivnì, tak proè by tomu nemohlo být i nyní, ¾e.
A co Øímané jimi obsazené èásti Evropì (dnes západní) vlastnì pøinesli?
Pøedevším èást evropského tehdy jako v Èesku keltského obyvatelstva pøijala øímskou latinu a rozvinuly se románské jazyky Francie, Portugalska, Španìlska. A latina zùstala jazykem církve, vìdy, vzdìlancù a¾ do novovìku a dokonce v odborné terminologii a¾ do dneška. Tøeba i náš Jan Hus odbornì disputoval v latinì – tøeba s kostnickým koncilem.
Kdy¾ se latina stala skoro mrtvým jazykem, tak jazykem diplomacie se stala francou¾ština a to velmi silnì ještì nedávno a ménì silnì je i dnes jedním z jednacích jazykù EU.
A kde je jazykové porozumìní, tak pak i porozumìní politické, ekonomické, vìdecké...
Ale nejde jen o jazyk. Za Øímské øíše se zaèalo šíøit i køes»anství, co¾ bylo více ne¾ jen nábo¾enství, ale ještì více kultura a vzdìlanost. A nehraje tolik roli, ¾e støedovìké køes»anství ve srovnání se støedovìkým islámem bylo velmi tmáøské.
A jak zpoèátku malá komunita Je¾íšových apoštolù a spol. tu novou ideologii šíøila mimo „rodný“ Jeruzalém? V¾dy se nejdøíve obráceli na ¾idovské komunity ¾ijící v diaspoøe (izolaci od pùvodního etnika) po celé Evropì. A opìt ve výhodì byly ty zemì, kam vstoupila øímská noha, proto¾e tam jazykovì a vzdìlanostnì bylo prostøedí vstøícnìjší. A výsledkem bylo, ¾e køestanství v této oblasti s øímskou stopou pøedešlo i o nìkolik století východ Evropy
Tak¾e proto vše stále jsme a ještì dlouho zùstaneme tou ménì respektovanou východní Evropou. Nìkdy se sna¾íme o jisté zjemnìní prosazováním alespoò kompromisu, ¾e jsme pøece støední Evropa. Ale není nám to nic platné. Vezmeme-li vzdálenost od Atlantiku a¾ za Ural (nikoliv po Ural, proto¾e geograficky Ural je ještì celý v Evropì), tak ten støed by byl nìkde v Bìloruském Minsku.
A té¾ nám nepomù¾e, ¾e máme Dvoøáka, Heyrovského, Èáslavskou, Kunderu…