Putování Novým Zélandem (3)
(zemí krásné pøírody, stálých vìtrù, vìtrolamù, drátìných plotù a vìstonických Venuší)
aneb Pou» dìdouškù Novým Zélandem
Poznámka è.5:
Dnešní a kus zítøejší trasy, a¾ do Blenheim, si budeme, s Chuckem, pamatovat móc dobøe! Díky rozhodnutí našich kamarádù budeme muset celou cestu, „z“ a „do“ Christchurch + kousek do Picton, absolvovat ještì 2x, celkem tedy 3x. Mimochodem zmìna smìru Pouti, pøed kterou jsme byli postaveni a¾ bìhem jízdy, pro nás pøedstavovala:
zapùjèení auta na cestu z Christchurch do Picton,
jízdu cca 700 km + PHM,
èasovou ztrátu dvou dnù z naší cesty po Severním ostrovì.
To vše dopadlo na naše stará bedra zmìnou dohodnutého pùvodního plánu... a to se mi u¾ ani nechce vyèíslit naši ztrátu v místních dollars.
O této „ztrátì“ jsem se zmínil na konci naší cesty, u kafe v Sydney. Po chvilce mlèení jsme se od doktora zvíøátek – Jirky - dozvìdìli, ¾e „u¾ to tak je, v¾dycky nìkdo na nìco doplatí“! To zabolelo a zamrzelo ale na odpovìï se mi tehdy nedostalo ani sil ani dechu....
Kdy¾ se teï zamýšlím nad poèinem našich kamarádù tak docházím k závìru, ¾e to rozhodnì nebylo fér udìlat, a to bez oznámení, takovou zmìnu pøedem dohodnutého plánu! Ale co jsme mohli v daný okam¾ik udìlat? Rozlouèit se s kamarády hned v Christchurch?! nebo v Nelson?!....Teï, s odstupem èasu je chytrý ka¾dý, dokonce i já, který jsem obyèejnì nerozhodný...jak øíkají v Americe:“ I am cake“! Proto jsem tehdy Chucka nièím nepodpoøil, ani názorem ani skutkem a do sporu nezasahoval...
U¾ pøed odjezdem, v Ostravì, mi však Chuck øíkal: “Poèkej, poèkej, ještì budeme na australské putování s Mildou vzpomínat“! Dodnes nevím, co tehdy Chucka vedlo k tak památnému výroku… však dosti planým úvahám „bo u¾ jedeme dale“!
Z Kaikoura naše cesta opìt kopírovala ¾eleznièní dráhu. Kolem ní však u¾ zaèínala nejvìtší vinaøská oblast Nového Zélandu. Je to oblast zvaná Marlborough – oblast, z ní¾ pochází špièková novozelandská vína. Kolem silnice je velká nabídka „ochutnávek“ ve vinaøských kempech – které¾to nabídky mi tak trochu pøipomínají vtip pana Renèína o „pravidelném vinaøském cvièení“, která¾to v naší vlasti kdysi „poøádaly“ Moravské vinaøské závody..
Na cestì do Picton, který poznáme ještì 2x
Jedeme stále po silnici SH6, která klièkuje krajem jako zajíc pøed loveckými broky. Jedeme krajem, který alespoò mnì, pøipomíná naše Beskydy. Klièkování silnice SH6 násobí Bojan svojí jízdou systémem brzda - plyn. Není chvíle, kdy by se nesna¾il nìkoho dojet nebo pøedjet, pøípadnì jen podrá¾dit naše auto plynovým pedálem. Jsem opravdu upøímnì rád, ¾e na silnici nikoho nepodjí¾dí a zároveò pevnì doufám, ¾e to není jen zatím!
Podle „dravého“ zpùsobu jízdy si stejnì myslím, ¾e se Bojan minul povoláním! Nemìl se nikdy stát uèitelem matematiky ale mìl být automobilovým závodníkem F1 - aspoò by tak, na rozdíl od uèitelování, pøišel k penìzùm. Je však tøeba popravdì øíci, ¾e øidiè je velmi dobrý! V mìstském provozu vyniká nejen jeho zruènost ale ve spolupráci s èlovíèkem, schovaným v krabièce GPS i orientace! Jen ta rychlost jízdy je, bohu¾el, mnohdy nedostaèující…
Dál tedy jedeme „volným a¾ kochacím tempem“, krajem vinic na rovinì a holých šedých kopcù nad nimi. Jedeme do mìsta o kterém jsem poprvé v ¾ivotì slyšel pøedloni, do nejsluneènìjšího mìsta na Nového Zélandu - do Blenheim. Je to mìsto, které bylo spojené s mojí pøedloòskou snahou o zdokonalení mé angliètiny, zapojením se do tamìjšího pracovního prostøedí…
Triangl pøed Nelsonem - zaèátek západní cesty na ji¾ním ostrovì NZ
Zleva Petr, Chuck (Èuk) - spoluautor deníku, Jirka a Bojan
Tehdy jsem si sedl k internetu a po „doporuèeném“ hledání jsem narazil na novozélandskou zprostøedkovatelskou firmu Mr. Moye, která sídlí právì v Blenheim. Moje pøekvapení bylo veliké, kdy¾ jsem posléze zjistil, ¾e majitelé firmy jsou Èeši a pochází dokonce z Ostravy. Ještì vìtší pøekvápko ale nastalo o pár dnù pozdìji, v porubském baru „Èarodìjky“, kde jsem se setkal s otcem obou podnikatelù, p. Moyem st. Tento pøíjemný pán mi sice brigádu pøislíbil, ale pár dnù nato do Ostravy pøijel jeden z majitelù novozelandské firmy, jeho mladší syn, který u svého a zároveò Chuckova kamaráda, vše popøel. Pro staøíka (t.j. Já) neudìlají nic, nato¾ aby mu zajistili práci! Kamarád Chuckovi neblahou zvìst za tepla pøinesl a já u¾ do Blenheim radši nejel. Samozøejmì, ¾e pøedevším ke škodì tamìjšího vinaøského prùmyslu... Bohu¾el je však škoda i na mé stranì - neb jsem zde mohl ochutnat místní a svìtovì proslulé Savignon Blanc!
„Zájemcùm o brigádu“ dám pøi této pøíle¾itosti radu a zadarmo! Kromì chuti do jakékoliv manuelní práce ( min.10 hodin dennì) je nutné vlastnit i „pracovní vízum“! Toto se na NZ konzulátu vydává jen pro vìkovou kategorii 18 - 30 let . Bohu¾el jsem byl tou dobou jen 36 rokù „pøes“ vìkový limit, tak¾e pan majitel mìl opravdu pravdu!
Poznámka è.6
Procházíme se mìsteèkem a na závìr navštìvujeme místní historické nádra¾í s Informaèním støediskem - iS. Zde jsem si bìhem jednoho z dalšího prùjezdù, v místním tel.seznamu, zmiòovaného pana podnikatele opravdu našel. Prohlídku centra vinné výroby nakonec všichni zakonèujeme rybou, v èínském bistru, Takeaway. Po dvou hodinách jsme se poprvé shodli v názoru na vìc - všichni jsme z ryby dostali slovensky „hnaèku“ a èesky „prùjem“ aneb lidovì „sraèku“!
Bìhem další jízdy do Nelson Bojan Èukovi oznamuje, ¾e vypouštíme Picton....! Ráz krajiny kolem SH 6 zùstává stále stejný - samé holé, pùvodnì asi zelené, ale teï vyprahlé šedivé kopeèky. Na rovinì pod kopci jsou vpravo a vlevo kolem cesty vinice. Sem tam ale opravdu zøídka zaèínají i pole a pastviny a vše je peèlivì ohranièeno vìtrolamy nebo drátìnými ploty.
Poznámka è.7
Vìtrolamy a drátìné ploty pøedstavují na NZ samostatnou kapitolu. Vyskytují se na obou ostrovech NZ a ka¾dá silnice je olemována alespoò drátìným plotem a to opravdu „na tìsno“! V pøípadì poruchy není vedle silnice prostor kde by jste mohli auto odstavit.
Co se týká vìtrolamù, tak o nich by se dalo øíci, ¾e jejich úèel pøerostl a¾ v krásu! Jsou to doslova „stavby“ a mnohdy a¾ umìlecká díla. Pøesnì zastøi¾ené, neprostupné a¾ neprùhledné zelené „zdi – hradby“. Nìkteré jsou vysoké 5 a¾ 6 metrù, „tlusté“ 2 a¾ 3 m ne-li víc a dlouhé i nìkolik kilometrù. Takové vìtrolamy obyèejnì tvoøí pøirozený plot, který oddìluje silnici od zemìdìlských pozemkù, od vinic, pastvin nebo polí… Prùjezdy touto „stìnou“, vedoucí k zemìdìlským stavením, bývají rùznì tvarované, vidìl jsem i tunel ve tvaru „gotického oblouku“. Samotné vìtrolamy jsou tvoøeny mohutnými tujemi, nebo jinými vzrostlými stromy ( borovice, bøíza, topol ale i lípa) a keøi, pøípadnì jsou døeviny kombinované. Vše je doplnìné vzpomínaným drátìným plotem – na sloupcích jsou nata¾ené tøi ètyøi dráty. Teprve pozdìji jsme si uvìdomili a doma pak doèetli co je charakteristickým rysem NZ podnebí. Tímto rysem je stálý ale patrnì i vysušující vítr. To urèitì vìdìli i dávní pøistìhovalci z Anglie, Skotska a Holandska, kteøí na svých ostrovech a pobøe¾í odedávna s vìtry a moøem bojují. Postupnì jsme vidìli vìtrolamy mladé (nízké) ale i mimoøádnì staré. Soudíme tak podle jejich výšky a mohutného obvodu kmenù stromù. Ty vìtší jsou pak obyèejnì naklonìny, dobøe 45 st, ve smìru pøevládajících vìtrù. Podobné „stavby“ je na Novém Zélandu mo¾né vidìt i u moøských plá¾í...
Z tìch nejstarších vìtrolamù zbyly u¾ jen obrovské paøezy. Trèí k nebi jako památníky na dlouholetý souboj èlovìka se zdejší pøírodou. Vìtrolamy jsou „nejèastìjšími“ stavbami, které na Novém Zélandu uvidíte.
Jediné, co se na Novém Zélandu vyskytuje asi stejnì èasto jako vìtrolamy, jsou památníky mnoha stovkám vojákùm, kteøí padli ve v I. a II. svìtové válce - v bitvách v daleké Evropì, Africe, Asii nebo Oceánii…
Jeden z památníkù padlým v I. a II. svìtové válce v mìsteèku Oamaru.
Pokraèování pøíštì…
Karel Jankù
***
Zobrazit všechny èlánky autora