Louèení s ostrovem Zanzibar
Ještì ne¾ se rozlouèíme, èeká na nás jeden fakultativní výlet. Nabídli nám potápìní se u korálových ostrovù s tím, ¾e nás auty odvezou nìkam k tìm ostrovùm. Druhá mo¾nost byla, za pou¾ití plachetnice doplout sice k menším ostrùvkùm, ale podstatnì blí¾e a za polovièní cenu. Zvolili jsme variantu è.2.
Jak u¾ jsem se zmínil, pøi odlivu jsme museli pìšky šlapat k lodi. Pøi tom jsme museli dávat velký pozor na moøské je¾ky. Jejich ostny byly velice ostré a nedaly se vytáhnout. Mají toti¾ na konci ka¾dého ostnu zpìtný háèek a jsou velice køehké. Pøiznám se, ještì v souèasné dobì, mám v patì tøi ostny. Cítím je, ale to je tak všechno co mohu dìlat. Prý musí vyhnisat. Prozatím nemám problém.
Dopluli jsme k ostrùvkùm. Vypadaly jako vìtší kameny, ovšem byly barevné a porostlé korály. Zpoèátku, proto¾e jsme byli všichni pohromadì a hluèeli jsme, nedìlo se u ostrùvku nic. Bylo tam mrtvo. A¾ jsme si našli ka¾dý svùj ostrùvek, zaèaly se dít vìci. Z ostrùvku zaèaly vyplouvat rybky pìknì barevné a nìkteré i vìtší. Dokonce zaèaly pøiplouvat i hejna malých rybek. Prostì pohoda a pokoukáníèko, které jsem ještì nikdy nevidìl.
Mìl jsem opìt trochu problém se šnorchlem. Èást, která se dává do úst má takové dva výstupky, do kterých se zakousnete a tím se utìsní náustek a nemìla by se do úst dostat voda. Na mém štorchlu chybìl jeden výstupek a tak se mi voda do úst dostávala. Proto¾e jsme byli v mìlké vodì, nebyl to velký problém. Asi po dvou hodinách nás to pøestalo bavit. Poøídily se fotky a jelo se na hotel.
Pøi cestì zpátky jsme šli s kamarádem Jo¾kou pìšky. Popletli jsme si hotel a prodlou¾ili si tak cestu asi o kilometr. Byl odliv…
Tímto skonèil oficiální program. Odpoledne jsme se s Jo¾ou vydali na procházku po plá¾i. Jak u¾ jsem napsal, byl odliv a tak jsme hodinu šlapali. Fotil jsem. Asi po hodinì (bylo dost horko a na plá¾i kromì nás nebyl skoro nikdo), jsme se zastavili v jednom z hotýlku, kterých bylo na po cestì dost, k obèerstvení. Poruèil jsem si Cocacolu. Je na fotce, pøi pohledu na moøe. Stala se mi osudnou. Mám tím na mysli tu Cocacolu. Byla tak vychlazená a já tak ¾íznivý, ¾e po napití jsem veèer pøišel o hlas.
Proto¾e se moøe zaèalo vracet, šli jsme zpáteèní cestu pøes vesnici. Fotil jsem a také jsem v místním obchùdku vnukovi koupil trièko. Do veèeøe zbývala ještì nìjaká doba, tak jsme si ještì zaplavali v bazénu a pak šli na veèeøi. Proto¾e to byla poslední veèeøe, museli jsme vyrovnat úèet. V místním hotýlku se neplatilo ka¾dé jídlo zvláš», ale nahlásilo se èíslo pokoje a úèet se vedl na pokoj. Proto jsme si také psali, co jsme si ka¾dý objednávali, aby nedocházelo k neshodám. I díky tomu mám pøehled co jsme jedli a co kolik stálo. Na veèeøi jsme pøišli jako první a v šest hodin veèer jsme po¾ádali o úèet. Nervy mi ruply a druhý den jsem se musel omluvit Filipovi, našemu vìdoucímu. Dùvod byl jednoduchý. Aè jsme byli první ještì v deset hodin veèer jsme úèet nemìli a všichni ostatní u¾ byli hotovi. Uklidnilo mne a¾ to, ¾e úèet byl v poøádku a nic jsme nemuseli reklamovat. Ještì¾e jsme byli sbaleni. Filip mi sehnal vietnamskou tašku. Špatnì se nosila, ale poøád lepší ne¾ nic. Pro vìtší bezpeènost jsem ještì vìci dal do pytle a pak do tašky. Pøi nošení jsem vyu¾íval místní nosièe. Stálo to trochu penìz, ale bylo to pohodlné. Horší to bylo v Praze. Tam jsem to musel odtahat sám.
Z ostrova na pevninu jsme pluli trajektem. Pøi prohlídce pøístavu nám pršelo. Na pevninu jsme se dostali bez jakýchkoliv problémù. Nakoupili jsme koøení. Letadlem do Istanbulu. Asi 4hod èekání. Hrály se karty a popíjela káva. Do Prahy jsme pøiletìli dle plánu kolem 18hodiny. Ne¾ jsem našel stanovištì autobusu tak mi první autobus ujel, ale v 18.35 hod jsem odjel na Hl. nádra¾í. Odjezd vlaku byl ve 20:15hod. Do Studénky, kde musím pøi cestì domù pøestupovat, jsem dorazil o pùlnoci. Nádra¾ní budova byla zamèena a telefon jsem mìl vybitý. Do ètyø do rána jsem mrznul venku, ne¾ mi jel vlak do Kopøivnice. Toto byl vlastnì nejvìtší zádrhel na mé cestì, proto¾e jsem se opìt nachladil a týden jsem le¾el marod.
To by tak bylo všechno o mém putování. Celkovì lze øíci, ¾e zájezd byl velice dobøe organizovaný. Tanzanská CK byla perfektní. Kdy¾ si uvìdomím, ¾e o nás pøi výstupu na horu peèovalo více jak 30lidí, tak nelze nic namítat. Snad jen problematické bylo to, ¾e se výstup konal v noci. Pøi bli¾ším posouzení však je to pøece jen ten nejefektivnìjší zpùsob. Oni toti¾ do Národního parku Kilimanjaro pouštìjí dennì jen 80 turistù a doprovod dennì.
K dalšímu programu nemohu mít pøipomínky. Všechny hotely byly perfektní a oddìlené od „civilního svìta“. Auta, kterými jsme jezdili, byla nová nebo zánovní, alespoò tak vypadala. Za místní prodavaèe nikdo nemù¾e. Ka¾dý chce pøe¾ít. Byli jsme v napùl muslimské zemi, tak¾e v nìkterých místech na Zanzibaru nebyly k dostání alkoholické nápoje.
Stravování:
Snídanì jsme mìli zaplaceny. Vìtšinou byly vajíèka - buï míchaná, nebo vajeèná omeleta. ®loutek ve vajíèkách byl bílý. K tomu jeden opeèený toast, káva nebo èaj. Nìkdy palaèinka. Na horách ještì teplá polévka, nebo ovesná kaše.
Obìdy:
V horách naše energetické tyèinky, nebo kdo co mìl. Dole studený obìd - kuøecí stehno. Pozor ¾ádné vykrmené kuøe! Trochu masa tam bylo. Pøíloha - zelenina, rý¾e nebo tìstoviny. Pak nìjaké suchary a buchta (kousek).
Veèeøi jsme si kupovali sami. Cenové relace:
Kuøe jak u¾ jsem psal nic moc s pøílohami stálo 9 500 jejich penìz.
Ryba a chobotnièka stála 12 500
Káva 2 500
Voda láhev 3 000
Pivo Kilimanjaro 4 000 (prý se dalo pít)
Èaj 2 500
Cocacola 2 500
Tak¾e, kdy¾ si odpoèítáte dvì nuly a pøidáte 10% máte to v korunách.
Zájezd hodnotím jako velice dobrý. I kdy¾ jsem v koutku srdéèka nosil nadìji - na pohled z vrcholu Kilimanjára - nestalo se. Pøesto nelituji a krásné vzpomínky mi zùstanou a¾ do smrti.
Co napsat na závìr? Nejkrásnìjší z takovýchto pomìrnì extremních zájezdù jsou návraty. Kdy¾ pøijedete domù, otevøete ¾iv a zdráv dveøe bytu, uvidíte rozzáøené oèi man¾elky, je to asi oboustrannì krásný pocit. Dále musím øíci, ¾e kdy¾ jsem tam nahoøe mrznul a nebylo mi únavou do zpìvu, øíkal jsem si:.“Co já tady dìdek jeden, vlastnì dìlám? U¾ nikdy více!“.
Kdy¾ všechno pøejde do normálu, vzpomínky jsou nádherné, názory se mìní, èlovìk zaène uva¾ovat, co kdyby…
Nezbývá ne¾ dodat, ¾e jsem rád, ¾e jsem se narodil tady, v naší nádherné zemi. Je sice malá, ale krásná. To u¾ se ale opakuji. Napsal jsem to, kdy¾ jsme se vrátili z USA.
Mohu-li, doporuèuji ka¾dému, aby se sna¾il pozitivnì hledìt na svìt i na dìní v naší zemi. Pøece ka¾dá mince má dvì strany a v¾dy je lepší si zazpívat, ne¾ nadávat.
Není ka¾dému dáno, aby mohl jezdit po svìtì, a» u¾ z jakékoliv pøíèiny. Je mo¾né vybrat si náplò ¾ivota tak, aby mu byla pøínosem. Èas neúprosnì ubíhá, nikdy se nevrací. Nám dùchodcùm bì¾í jednou tak rychleji.
Pøeji všem ètenáøùm mých vzpomínek krásné pro¾ití všedních i sváteèních dnù. Mo¾ná nìkdy nashledanou.
František Blabla