Cesta po Španìlském království
Madrid-El Escorial
Spíme za Madridem. Je nìkde na horizontu a prùvodci nám tvrdí, ¾e vlastnì spíme v Madridu. Madrid má asi tøi milióny tøi sta tisíc obyvatel a trochu mnì pøipomíná Paøí¾. Zralá dáma líèící se pøed zrcadlem, je¾ moc dobøe ví, ale pøesto si nepøipouští. Vìk ale i krásu, zralost i inteligenci, rozmarnost i cílevìdomost. A i to, ¾e se líbí a ¾e mnoho mu¾ù uléhá do své postele s pøáním, aby se jim o ní alespoò zdálo. Madrid je Brno z mého dìtství za nedìlního rána. “Dnes bude urèitì krásný den." To jsem si myslel v¾dycky, kdy¾ byla nedìle a já nemusel vstávat. K Madridu patøí, i kdy¾ vlastnì nepatøí, El Escorial. Jedete-li do Madridu, automaticky se pøedpokládá, ¾e musíte navštívit i tento klášter-hrobku. Chcete za¾ít radostný madridský ¾ivot? Tak se musíte poklonit i královské smrti! A tak si sedáme do patrového španìlského autobusu v duchu litujíce naše opravující øidièe. Ti pokládají svoji únavu na oltáø našeho š»astného budoucího cestování. Poprve se v reálu seznamujeme se španìlským maòana. “Ráno to urèitì bude opravené! Všechno na opravu máme“. To tvrdili v tom madridském servisu u¾ vèera. Maòana, maòana se pak ozývalo a¾ do deseti hodin veèer pøíštího dne, kdy byl náš autobus koneènì fit. Naštìstí to trvalo jen maòana, a ne maòana a maòana.
Teï sedím na patøe autobusu a koukám vpravo a vlevo podle pokynù prùvodcù pøenášených obèas nefungujícím mikrofonem. Je naštìstí sobota ráno a to není skoro ¾ádný provoz. Madridem projí¾díme hladce jako nù¾…a naschvál to nedopíšu. Ta fráze je hróóóznì otøepaná. A zas tak úplnì pravda to tedy není. Ale projeli jsme. Z dálky se na nás mraèí Køí¾ Usmíøení. Je pøes sto metrù vysoký a je památníkem, který nechal postavit generál Franco svými politickými vìzni zároveò jako svou hrobku. Dìjiny Španìlska tak trochu nevìdí, co s Frankem. Byl to vrahoun, ale taky vlastenec, dal Španìlsku tvrdou diktaturu, ale taky øád. Nesklonil se ani pøed Hitlerem, ale ani pøed vlastním svìdomím. Nejsou na tom našem svìtì jen dobøí a špatní. Jsou tu i dobøí a špatní v jednom tìle a je nás vlastnì sto ze sta. Hoï kamenem, ale nenech se pøi tom zavalit lavinou, kterou tím spustíš. Ony toho vlastnì dìjiny stejnì víc neví ne¾ ví, tak¾e po nich ten soud ani nemù¾eme chtít. Je fakt dùle¾itìjší cesta ne¾ cíl? A jak vypadá ten absolutnì nejdùle¾itìjší a koneèný cíl? Je jim nìjaký universální Escoriál? Nebo Køí¾ usmíøení? Køí¾ míjíme zdáli a pak se koneènì blí¾íme k tomu jedinému a pravému El Escoriálu.
San Lorenzo de El Ecorial
Je asi patnáctitisícové mìsteèko. A v nìm královský palác a klášterní komplex. Vše zamotané na jedné hromadì. Dal ho postavit Filip II., který tím splnil slib, který dal svému otci.
Slíbil to i Bohu. Kdy¾ mì necháš vyhrát nad Francouzi u Saint Quentinu, tak máš, Bo¾e, chrám! Tenkrát to byl takový bì¾ný zvyk. No, vyhrál. Sliby se pøece plní. A proto¾e to bylo na svátek svatého Vavøince 10. 8. 1557, je to San Lorenzo. Je tu o dost chladnìji ne¾ v Madridu, a tak tu byl Filip èasto. Komplex je obrovský. Má dva tisíce oken, dveøí a schodù nepoèítaje, a je renesanèní. No a to je ten zádrhel, proè se mi moc nelíbí. Ale fakt za to nemù¾u. Sna¾ím se. Ale královská hrobka postavena ve stavebním stylu renesance, tak to pøece nemù¾e dopadnout dobøe. Strohá a smutná, ba a¾ morbidní renesance, to je jako si nechat na svatbì místo svatebního pochodu zahrát pochod pohøební. To nespraví ani tuny zlata v pohøebních místnostech králù a ani hrobka Dona Juana, ba ani krásná a bohatá knihovna. Pøijímací sál je sice impozantní, ale kdy¾ doká¾ete ještì zaklonit hlavu, musíte si okam¾itì všimnout, ¾e aèkoliv je strop taky modrý a s bohatými freskami, Michelengelo by plakal nad prvoplánovou kýèovitostí i s vámi. A vymaloval by to tady snad i zadarmo a po nocích. On na to byl vlastnì i zvyklý. Byl tu toti¾ obrovský problém.
Nejvìtším (tedy doopravdy) a nejkvalitnìjším malíøem Filipovy doby byl ve Španìlsku El Greco. A toho on nemìl rád. Ajajaj, jak on ho nemìl rád! Sám mìl sto šedesát centimetrù a El Greco èouhal k nebesùm podstatnì výš. Filip byl hroznì zbo¾ný, a to tak hodnì, ¾e by byl nejradìji jen chudým mnichem a ¾il v jeskyni. Úplnì tím nejprostším zpùsobem. Ale proto¾e byl králem øíše kde slunce nezapadá, musel se honosit. A proto¾e navíc nemìl zrovna moc vkus a byl trochu kvùli své lásce ke smrti a víøe umìlecky omezený (i kdy¾ na druhou stranu byl jeho umìleckým favoritem tøeba Tizian), nesnášel ty šílené hnìdé, ¾luté a rudé barvy a podivné køivky El Grecovy. Byl prostì neskuteènì støídmý. Jeho nejhonosnìjší obývací prostor mìl hlavní okno do kaple a on nejèastìji rozjímal a rozjímal a modlil se a modlil. Pro Španìlsko byl urèitì velkým králem nebo» byl pánem svìta. Ale pro umìní? Kdepak! To sotva. S tím já bych nesouhlasil. Mìl dvì dcery. Tu mladší miloval a ta byla jeho kopii. Nikdy se nevdala a rozjímala a rozjímala, starala se o svého dlouhovìkého tatínka, a¾ umøel, a pak umøela i sama. Ta mladší nerozjímala, ale rodila královské potomky jako na bì¾ícím pásu, a¾ z toho taky umøela. Za dvanáct let jich povila jedenáct a všechny zdravé a vlády schopné. A¾ pøi porodu toho dvanáctého, vlády nejschopnìjšího, zemøela i ona.
Nejzajímavìjší èástí El Escoriálu je vlastní hrobka králù, královen a jejich potomkù. I zde je jasnì daná hierarchie. Nejhloubìji a uprostøed, pøímo pod kaplí, le¾í králové a královny tak øíkajíc in natura. Ti kteøí mìli vládu jako povolání. A se vzdáleností od støedu urozenosti ubývá a ubývá a ubývá. Tøi sarkofágy jsou stále ještì prázdnì. Pro rodièe a babièku souèasného krále Juana Carlose II. Pro nìho samotného a jeho cho» u¾ jaksi není místo. Ale jak pravila naše prùvodkynì: “Pánbùh mu dá urèitì vìèný ¾ivot a vìèné zdraví“. Je to ú¾asný politik. Pøe¾il s nebývalou elegancí ètyøi pøevraty, a jestli nìco vùbec dr¾í Španìlsko pohromadì, tak je to jeho rodina. Jeho dcera si vzala katalánského šlechtice a i budoucího potomka rodila v barcelonské, takøka skoro øadové porodnici a vùbec v¾dy a všude zdùrazòuje, ¾e do Katalánska patøí. A proto¾e i synek se povedl, dej Bùh slávu a vìèný ¾ivot královské rodinì.
V jednom ze sarkofágù, pravda trochu stranou, v jakési pøedsíni a sám, le¾í i neobyèejnì hezký, zajímavý a slavný mu¾. Slavný trochu frivolnìji ne¾ ti ostatní jeho zbo¾ní a urození pøíbuzní. Je to vrchní velitel vítìzného spojeneckého španìlského a anglického vojska v námoøní bitvì u Levanta a králùv levoboèek Don Juan. Ano ten slavný svùdce a milovník všech krásných ¾en, ale také básník, filozof a milovník ¾ivota vùbec. Kdy¾ se vyhrálo u Levanta, nemìlo náhle španìlské loïstvo soupeøe a tím byla na dlouhá léta zajištìna nadvláda Španìlska jak v Evropì, tak i za lou¾í. Moøe bylo rudé krví a Turci dostali tenkrát poøádnì na frak. No spíš na zadek, fraku nenosíce. A u¾ se od té doby na tom evropském pískovišti chovali skromnì. Filip Juana zplodil a¾ po smrti královny a zapomnìl se s jakousi Anglièankou, která urèitì nebyla jen jakousi. Kdy¾ se k Donu Juanovi znal, tak ho asi mìl alespoò trochu rád. On El Escorial je pro Španìly taky hodnì symbolem vzdìlanosti. Je tam obrovská historická knihovna s jednou knihou psanou zlatými písmeny, ale i knihami mnohem cennìjšími a slavnìjšími. V malé obrazárnì jsou i nìkterá známá díla El Grecova, z èeho¾ se Filip musí v hrobì obracet. Ne tedy jen El Grecova. Tøeba i Tizianova. Ale teï u¾ jsme na nádvoøí, konèíme zde a tleskáme postarší prùvodkyni Evì, která nás tu provádìla. U autobusu jsme všichni vèas a pospícháme zpìt do Madridu.
V Madridu zastavujeme u Cervantesova pomníku. Plaza de Espaòa je nedaleko královského paláce. Je to nìco jako kruhák a za pomníkem je malý park s nádhernými, ale doopravdy nádhernými platany. Sousoší Cervantese a jeho slavné románové trojice je pøesnì takové, jak by mìlo být. Trochu smutné, trochu groteskní a bronzové. Sám Cervantes je kamenný. Cítíte na tom sousoší ten nádherný, vìèný a marný odpor tìch slabých a romantických proti veškeré špínì neúprosné reality. To donkichotství, to èasto nevyøèené nebo jen šeptané “a pøesto”! Myslím si, ¾e o tom ten slavný román je. Myslím, ¾e o tom je i ¾ivot. Myslím, ¾e i o tom je Španìlsko a já si v tomto aspektu pøeji být také Španìlem. Momentálnì si ale teï ti praví Španìlé hoví. Všude kolem nás. Je u¾ zaèátek odpoledne a je siesta. Okolo v parcích se sedí a le¾í. Nìkdo spí, nìkdo si vle¾e povídá, nìkdo jen civí bez divení, nìkdo civí i s divením a nìkdo si ète. Jen èeský turista kráèí a kráèí. Vlevo vidíte, vpravo vidíte. Katedrála. Katedrála? No, Madrid ji nemá. Tedy má, ale je hodnì mladá a nevznešená. I královský palác je vlastnì dost mladý. I divadlo je dost mladé, proto¾e u¾ dost èasto vyhoøelo. I já jsem teï zrovna dost mladý. Dokonce i den je dost mladý. A s tím se s vámi zatím dneska louèím. Dost bylo Madridu? Ale nebojte, ještì bude. Budu potøebovat hodnì místa na Prado, co¾ byl zase jeden z mých velkých zá¾itkù. Tak zatím ahoj!
Jiøí Suchánek
Fotogalerie - Madrid a El Escorial