Cesta po Španìlském království - ZARAGOZA
Ráno je pro vìtšinu lidí obdobím prvního “musu”. Musí se vstávat. V šest hodin! V sedm toti¾ vyjí¾díme do Zaragozy. Abychom všechno stihli, nebo» musíme stihnout Zaragozu a pak pøejezd a¾ za Madrid, kde budeme dnes spát. No moc jsem se nevyspal. Oni ti Španìlé usínají a¾ tak v jednu nebo ve dvì ráno a to i jejich dìti. Vstávají nejdøív tak v osm, ale spíš a¾ v devìt. Má to svoji logiku u národù, které dr¾í polední siestu. Ono se pøes to poledne nedá vlastnì ani pracovat, proto¾e je moc teplo, a fungují pouze turisté, co vlastnì nepracují a jen si chodí. Pøes noc nás ubylo a pøibylo. Pøiletìli letci - jak oznámili prùvodci, co¾ ovšem neznamená, ¾e pøiletìli letci, ale klienti, co pøiletìli. No, není to zase tak slo¾ité, jak jsem to napsal. Prostì nìkdo do toho Španìlska jede autobusem a nìkdo si letí. A ¾e nás ubylo a pøibylo? To zase ubyli klienti pobytoví a pøibyli ti letci. Tak¾e nás neubylo ani nepøibylo, i kdy¾ nás ubylo a pøibylo a je nás zase padesát osm.
Rozumíte?
®e nerozumíte?
Tak ještì jednou. Pøiletìli letci….
Ale ne, já vím, ¾e rozumíte. V recepci dostaneme snídani v pytlíku a pas jen tak bez pytlíku. Samozøejmì svùj pasaporte.
Mám mít na sedaèce vedle sebe novou sousedku. Paní je blondýna, nìjak víc vyrostla do délky a stále na všechno trochu nadává. Ale pak sedí na úplnì posledním sedadle uprostøed økouc, ¾e si mojí milé spoleènosti bìhem tohoto dlouhého zájezdu ještì dost u¾ije, a hlavnì, ¾e si mù¾e natáhnout své doopravdy dlouhé nohy. Taky u¾ si trošku ta paní pamatuje, tak jako já. No, o trošièku víc ne¾ já. Nakonec se z ní vyklube docela solidní par»aèka, a to i pøes to svoje pravidelné nadávání. Umí nadávat vtipnì, a i kdy¾ to zní zvláštnì, tak trochu se specifickým filozofickým nadhledem.
A má ráda El Greca!
A teï vám tajnì sdìlím to úplnì nejtajnìjší tajemství. Dávno, tak pradávno, ještì moc dávno pøed tím, ne¾ o nich psal Josef Èapek, vaøili pejsek a koèièka dort. Prostì fušovali Bohu do jeho povinností a práv a on si to nechal líbit a vùbec se na nì nezlobil. A tak koèièka s tím svým pejskem do toho dortu dali to nejlepší, co znali. Tu tam vrazili temperament, tu snìní, tu romantiku, tu tvrdou realitu, tu povolnost, tu neústupnost a pak to posypali horami a dolinami, lesy a pustinami, mìsty i samotami. Pøidali moøe a maòana a bylo z toho Španìlsko. Vyšlo jim z toho nìco tak neskuteèného a ohromujícího, ¾e se toho a¾ lekli a okam¾itì emigrovali do Èech. Tam se nechali najmout k bratøím Èapkùm do spisovatelské slu¾by a ¾ili tam a¾ do své smrti. Od té doby je na svìtì zemì Španìlská, co nemá na svìte rovno co do rozmanitosti a nevypoèitatelnosti a kam jezdíme my turisté zvolávat Ohhh a Jùùù, No tohle, Ollé a Vivat Espaòa. Ono taky nacpat do sebe Evropu, Afriku a svìt islámu by nikdy nikoho nenapadlo, kromì dámy nazývané Náhoda a pána se jménem Osud. A já teï sedím v autobuse po témìø probdìlé noci, chci spát, ale oko to nedovolí, nebo» to hezké je všechno všude kolem mne a cesta ubíhá, ba vlastnì ují¾dí a èlovìk se tedy nenudí.
Zaragoza
Je to páté nejvìtší mìsto Španìlska a má asi šest set tisíc obyvatel. Zalo¾ili ho Øímané ètrnáct let pøed naším letopoètem díky výhodné poloze na øece Elbra. Je léto, øeka je bílá a páchne. Ne smrdí. Nebudu ji šetøit. Ne úplnì moc, ale pøece. Bývala pro dávné obyvatele splavná. Nevím, jak teï, asi nic moc. Mìsto po Øímanech patøilo ètyøi sta let Arabùm, kterým ve Španìlsku obecnì øíkali a øíkávají Mauøi a patøilo jim a¾ do roku 1118, kdy ho dobyl Alfonso I. Ten z nìj uèinil hlavní mìsto horního pomezí tehdejší Andalusie (z arabského Al Andalus). Další jeho velký rozkvìt nastal za katolických panovníkù.
Všechny doby mají ve mìstì svá zákoutí a svou slavnou stavbu, co¾ èiní ze Zaragozy mìsto pestré a nadmíru zajímavé. Pozdìji dlouho odporovalo Napoleonovi, pak bylo “hlavním” mìstem odboráøù, ale pak jej snadno dobyl generál Franco. Ten tu zøídil vojenskou akademii fungující dodnes. V¾dy» øíkám, koèièka a pejsek vaøili dort a dali…
Proto¾e je srpen a jsme ve Španìlsku, je teplo. Spíš je vedro. Naše první zastávka je u stavby se jménem Aljaferia. Je to stavba maurská. Urèitì nejhezèí mimo Andalusii. Byla zbudována výhradnì pro potìchu tehdejších maurských vládcù, leè dìjiny se pohnuly, oni byli vytlaèeni a palác pak slou¾il chvíli i panovníkùm køes»anským. Taky ten náraz barbarù je v tomto komplexu znát. Z krásných krajek je náhle pøeobleèen do kopøiváèkù. Jen na chvíli. Pak se i ta španìlská køes»anská kultura pozdvihla díky cti¾ádosti panovníkù katolických, ale dlouho doba nedosáhla arabské øemeslné dokonalosti, by» byli ti øemeslníci vlastnì i nadále maurského pùvodu. Tak alespoò stropy jsou dílem srovnatelným se zbytkem maurským a neèiní tak barbarské násilí na maurské minulosti stavby. Byla pak za naší návštìvy v Aljaferii jakási televize a vyskytovaly se pøi tom tøi maurské princezny, které pøevleèeny z modrých jeans do modrých závojù zapózovaly podle napsaného scénáøe. Ve spojitosti s touto stavbou volám po obnovení trestu smrti. Ti, kteøí hned vedle této památky vyprojektovali a následnì postavili paneláky, by si ho urèitì zaslou¾ili. Ale dosti ji¾ Aljaferie.
Vystupujeme na nábøe¾í øeky a na pøekrásné námìstí s katedrálou El Pilar to je jen pár krokù. Tak nìjak si pøedstavuji, ¾e by to mìlo vypadat po celém svìtì. ®ádné násilí mezi stoletími minulými a dávnými a mezi nedávnými, jen nepatrnì minulými. Jestli¾e by se mìli popravovat ti budovatelé panelákù vedle Aljaferie, pak tito by mìli vstoupit na nebesa. Celé to námìstí, aèkoliv opravdu velké (údajnì nejvìtší ve Španìlsku), je koncipováno lidsky a s nebývalou elegancí. Máte pocit, ¾e ho u¾ vlastnì dlouho znáte, co¾ je znamením, ¾e se vám doopravdy líbí. Jednu jeho stranu, která je u øeky, zaplòuje Basilica de Nuestra Seòora del Pilar (naše paní na sloupu-tedy Panna Marie na sloupu). Ta se zjevila Jakubu Apoštolovi 2.ledna roku 40 n.l. nad sloupem antické stavby. A tak se sloup postupnì obestavoval, líbal vìøícími i pape¾i a je z toho hodnì velká a slavná katedrála a¾ do našich let. Ten líbací kousek sloupu je doopravdy malý, neustále hlazený a líbaný vìøícími stojícími spoøádanì v dlouhé øadì. Je a¾ s podivem, ¾e sloup není vyhlazený a slíbaný skrz na skrz a nezírá na vás jen velká díra. Asi ho stále posouvají a opravují. Sloup v nekoneèné délce èi smyèce. Na jiných sloupech jsou vlajky všech španìlsky mluvících zemí a je jich doopravdy hodnì. V chrámu je také èeská stopa, co¾ je ve Španìlsku obrovská vzácnost. Na jednom sloupu jsou nainstalovány dva štíhlé dìlostøelecké projektily, které díky pùsobení posvátného místa v chrámu neexplodovaly. Pocházejí z èeské zbrojovky. Všichni skeptici okam¾itì tvrdí, ¾e to bylo dáno nekvalitou èeské munice, ale vìøme radìji v ten zázrak a ne v nekvalitu èeských zbrojovek. Ve dvou kopulích jsou i Goyovy fresky. To jsou ty, co mu je nechal jeho tehdy slavnìjší a mocnìjší švagr ze své všemoci pøemalovat. Proto¾e jsou èerstvì restaurovány, záøí mezi ostatními kopulemi jako èerstvì vyloupnutý pomeranè mezi shnilými banány. Trochu nezaslou¾enì.
Na jedné stranì námìstí pak je sousoší s dominantní sochou Goy a pøilehlou fontánou. Za ní zakonèuje velké námìstí katedrála La Seo. Trochu mi to pøipomínalo situaci z Paøí¾e. Na jedné stranì katedrála Notre Dame, která je sláva sama, originál ze všech originálù nejoriginálnìjší a která sice naplní vaše oèekávání, ale která (alespoò mì) nenadchne. A pak je tam cosi kýèovitého a zavrhovaného, ale taky moc a moc navštìvovaného. Katedrála Sacre Coeur. Lidmi i pøes znaènou nekvalitu architektury milovaná. Víra a víra. Její pøítomnost zas tak úplnì nezávisí jen na slávì a patinì letitosti, ale té¾ na pocitech návštìvníkù. La Seo byla pro mne neèekaným skvostem. Zase se asi vaøil ten dort a koèièce a pejskovi se neobyèejnì povedl. Staletí se stavìla tato katedrála a její zdi obsahují všechny myslitelné i nemyslitelné slohy. Ale také opravdu obrovský kus nìèeho nepojmenovatelného. Tohle byla pro mne neèekaná a milá prémie. Nejhezèí pøekvapení. Ostatnì na fotografiích to uvidíte sami a mo¾ná tu mojí slovní slavobránu pochopíte. Byla budována od 12. století, ale pøi nedávné rekonstrukci její èásti byly objeveny zbytky øímského chrámu a v nìm zbytky pohanské svatynì.
Vùbec samotné námìstí a jeho nejbli¾ší okolí bylo stavìno hlavnì pro lidi a ne pro slávu, jak se mnohdy jinde èiní. Mezi El Pilar a La Seo nenápadnì existuje u¾ po staletí jedna z nejkrásnìjších renesanèních budov, které jsem kdy vidìl. La Lonja je bývalou burzou a na jejích stìnách jsou skromnì a nenápadnì zachyceni v barevných a kulatých medailoncích aragonští panovníci. Jsou právì tak velicí, aby nenarušovali ideální proporce èlovìka své doby, jak bych pøi své neskromnosti renesanci specifikoval já.
Ale u¾ jsme si pochodili, pokoukali, popili, pojedli a posedìli a musíme zase dál. Stihl jsem si ještì vyfotit El Pilar od øeky. Pøímo naproti mnì bylo výstavištì Svìtové výstavy z roku 2008, leè èas je mým pánem. Snad pøíštì. Ale houby! Jsou vìci, které u¾ nestihnu.
Kdy¾ odjí¾díme je 14:44 a 34 st. C. No to je tøeba u nás taky (nebylo-mìli jste 14 st. C a pršelo vám). Budeme spát za Madridem a cesta je ještì dost dlouhá. Krajina se mìní a krásní. Fotím a ne sám. Ony ty fotky tedy urèitì nebudou nic moc, ale ta krajina si zaslou¾í zvìènit. Je z úplnì jiného svìta. Tady co provincie, to jiná krajina. Ani nemusí stavìt milníky a cedule. Poznáte okam¾itì, ¾e jste u¾ v jiné provincii.
Cesta ubíhá, na obzoru se objevují první madridské mrakodrapy, pak letištì a ozve se D, D, D, D, D, PRÁSK. Pneumatika! Pamatujete si na film Velký autobus? No tak to je ten náš. Je velký, má natáèecí dvojici zádních pneumatik a jedna z nich praskla. Ve Španìlsku si nemù¾ete jen tak na dálnici vystoupit a tu pneumatiku vymìnit. To musíte zavolat policii a ta musí asistovat po celou tu dobu, pokud není autobus fit. Øidiè pneu vymìní a s jedním policejním vozem vepøedu a jedním vzadu se jede na nejbli¾ší parkovištì u pumpy. Poøádnì dotáhnout šrouby a tak. Tam se dojede a øidiè zjistí, ¾e za tìch asi osm kilometrù u¾ je ta pneumatika zase skoro na bouchnutí. Rozházela se geometrie. Volá se Èesko, volá se cestovka, volá se španìlský servis a prùvodci i øidièi telefonují jako pominutí. Pak se opatrnì dojí¾dí a¾ do hotelu.
Autobus jede do servisu i s øidièi, kteøí budou celou noc a pøíští celý den opravovat. A my pojedeme na El Escorial a první projí¾ïku po Madridu španìlským autobusem. Pøesnì tak, jak jsem to pøedpovìdìl a jak se to má podle cestovatelského manuálu udìlat.
Nemám já náhodou úspìšnì absolvovaný státní kurz prùvodce cestovního ruchu?
Mám!
Sice u¾ z minulého tisíciletí, ale pøece. I kdy¾ jsem se tím nikdy ne¾ivil. Dobøe mi tak!
A dneska u¾ dost. Na shledanou pøíštì v El Escoriálu a v Madridu.
Jiøí Suchánek