Americký západ – 3
Monument Halley a Bryce Canyon

Ráno po snídaní jsme se rozjeli do rezervace indiánů kmene Navaho. V programu nám byla nabídnuta projížďka terénním autem po území rezervace, spojená s programem, který předvádějí indiáni. Podle mých zkušeností z Nepálu vím, že je to takové divadélko pro turisty. Projížďka stála za 3hod 60USD a ještě spropitné pro řidiče.

Chtěl jsem vyzkoušet jak se v pouští chodí. Měl jsem štěstí. Ještě jeden manželský pár nejel autem a měl stejné plány jako my. Vydali jsme se na procházku. Zprvu se šlo po slušné prašné cestě. Trochu se prášilo, ale nevadilo nám to. Byla to romantika - sami a na poušti.

Ten nádherný klid!
Kolem se vypínaly jednotlivé načervenalé skály. Po hodině chůze se už šlo jen po úzkém, prašném chodníčku a už začínaly duny. Obě ženy prohlásily, že dále nejdou, ať se vrátíme. Kamarád, jmenoval se Olda, jinak 60letý vodák, prohlásil, že obejde skálu, která byla po pravé straně. Zmiňuji se v galerii o této skále. Samozřejmě jsem nemohl kamaráda opustit. Šel jsem s ním. Ženy na nás ještě něco křičely, ale už jsem neslyšel co.

Zpočátku se nic nedělo jen jsme nemohli jít blízko skály, protože tam byl podklad hodně sypký a strmý.
Ještě k tomu podkladu - byl jako antuka, jenom kamínky byly dost rozředěné, nebyl to písek ani hlína. Něco mezi tím. Čím jsme šli déle, tím se pukliny zvětšovaly a museli jsme se čím dále tím více vzdalovat od hory. Pak už se nedalo nic dělat. Když jsme byli asi tak v polovině cesty museli jsme přes duny přecházet. Kdo zkusil jak se skoro v písku sestupuje do cca 3 někdy i 4 a více metrů hlubokých průrev, by mohl vyprávět. Ještě jedna nepříjemnost nás pronásledovala. Z písku vyčnívaly i balvany. Ty však byly drsné, více jak smirkové plátno. Nedalo se nic dělat. Museli jsme pokračovat. Problém byl také v tom, že bylo čím dál tím více horko a kamarád neměl sebou vůbec nic. Jídlo jsem neměl ani já, ale jednalo se o nápoj. O pití jsme se museli podělit. Bez toho by místo nás našli uzenáče.

Pokračovali jsme dál. Mně podklouzla noha a opřel jsem se o skálu, okamžitě jsem měl ruku krvavou. Příroda chystá různá překvapení. Před námi se otevřela země, ve tvaru písmena V. Hluboká tak 3m a dole široká 2m. Bylo vidět, že tam někdo chodil anebo tam tekla někdy voda. Sestoupili jsme. Byli jsme ve stínu, měli jsme pod nohama tvrdou zem. To se nám to šlapalo.  
Asi po půl hodině se ptám Olina. Máš dobrý orientační smysl? On odpoví, že moc ne. O sobě raději nemluvím. Přesto se mi zdálo, že jdeme šikmo od našeho hotelu, že se vzdalujeme. Po krátké poradě jsme z toho kaňonu vylezli a s hrůzou jsme zjistili, že mám pravdu. Terén se zvyšoval a my tam, kde jsme tak trochu tušili, že máme jít, jsme viděli dosti vzdálený obzor. Přirovnat to mohu k horám - když stoupáte, vidíte hranu svahu a myslíte si, že budete na vrcholu, ale to předbíhám. Dali jsme se na pochod, a už jsme cestu nevybírali, nebylo co vybírat. Žádná cesta tam nebyla. Velké štěstí bylo, že na této straně nebyly duny. Byla to jen zvlněná krajina s mírným stoupáním. Měl jsem toho plné kecky. Velice úsporně jsme museli pít a to bylo nejhorší. Po veliké námaze, čas jsem moc nevnímal, až jsme byli na tom zlomu.

Byl to šťastný i děsivý okamžik.
Šťastný v tom, že jsme uviděli hotel, náš cíl a děsivý proto, že byl tak daleko a tak malinký a ještě na kopečku. Nedalo se však nic dělat. Dojít jsme museli a tak jsme se do toho pustili. Vody i sil ubývalo. Ještě jedno překvapení nám poušť přichystala. Byl to zhruba 200m pás písku, který jsme museli přejít. Byla to strašná námaha. Na mysl mi přišla myšlenka. Co musí vytrpět a překonat lidé na písčité poušti, když nemají vodu, ani jídlo. Měl jsem tak sucho v ústech, že jsem nemohl hýbat jazykem. Sucho až do žaludku a plic. Také jsem si vzpomněl na manželku jak mi vynadá až dojdu.

Po překonání písku jsme narazili na cestu a značku - na ní 3míle do cíle. Překonat poslední stoupání a bylo hotovo. Byli jsme na cestě, po které jsme už jednou šli. Přišli jsme o necelou hodinu později. Měli jsme však při vší smůle i trochu štěstí. Pokazilo se auto, které vozilo naše turisty po rezervaci. Mimo našich manželek, jsme nikomu nescházeli. Putování trvalo 4hodiny.

Jaké ponaučení si z našeho dobrodružství vzít?
Nechodit do terénu, který je extremní, a o kterém nic nevím. Není hanbou poslechnout někdy manželku. Nikdy nechodit bez tekutin - raději víc, než nic.

Co mi to přineslo?
Dostal jsem se do kritické situace a překonal jsem ji, nezazmatkoval jsem. Zjistil jsem, že i v sedmdesáti letech mám dost sil a plány do budoucna, které mám a které si mohu dovolit. Připouštím ale, že takové zkoušky už mi nejsou zapotřebí. Asi jsem nepolepšitelný, protože jsem včera, v sobotu ve vedru šel 28km, ne nenáročným terénem.

NP Bryce Canyon

Ještě i dnes jsme na území rezervace Navahu. Jedeme na obhlídku Canyon, který je mimořádný a proto nádherný. V 7.45hod je plánovaný odjezd.
Je těžké popisovat krásu, která se nám otevřela, při pohledu do nitra Canyonu. Sestoupili jsme asi tak 200výškových metrů, kde se ukrýval bankovní lupič Butch Cassidi, prošli se a krásu si vychutnali zblízka. Bylo úmorné horko, ale po včerejším zážitku bylo snesitelné. Na druhé straně jsme opět vystoupali nahoru a měli opět krásnou vyhlídku. Procházka trvala cca 2hod. Nahoře foukal vítr a bylo příjemně. Fotogalerie o této kráse vypovídá více, proto se na ni podívejte.

Ubytování bylo kousek od Canyonu v hotelu Bryce View Lodge.

Fotogalerie:

Americký západ - Zlatý okruh

NP Grang Canyon

NP Bryce Canyon 

František Blabla