Kaluga - Moje velmi pozdní odpoledne
Pøemrzlý sníh se mi propadá pod nohou. Jen s nepatrným køupnutím. Køup tady, potom køup dál. A pak zase dál. Jen o krok vpøed a znovu køup. Ten nejbìlejší mo¾ný sníh podléhá mé hmotnosti a tak na nìjaký èas zaznamená, ¾e jsem tudy šel. Já jsem toti¾ tady v Rusku zaèal opìt hmotnit a ne vá¾it. Mínus pìt kilogramù. Ty mé stopy tady budou jen do doby dalších stop. Jen do doby dalšího tání a pak utrum. Definitivnì.
Dva mu¾i s fotoaparátem poskakují bílou ruskou zimou podél skoro neviditelné øeky. Jako dva zajíci. Neznámý pán a já. Zajíc jedna a zajíc dva. Poslušnì šlapu v jeho stopách. Jsme dvì naivky, které se sna¾í zachytit prostor a uzamknout èas. Do té naší skøíòky s èipem a kartou. Neznámý pán si sundá rukavice, zamíøí, zmáèkne spouš» a šup, u¾ je øeka uvnitø té nikoòácké krabièky. A potom znovu honem do rukavic a ruce do kapes. Jediná jistota, ¾e si ty ruce neopatrným pohybem neurazíte. Mrazem ruce ztuhnou a¾ do zkøehnutí. Jediný zpùsob jak neumrznout je být rychlý. Chudák fo»ák. Ten se nezahøeje. Jde mu o “¾ivot”? Asi ano. Je mínus sedmnáct a ve výhledu pøíštích dnù slibují a¾ mínus tøicet ètyøi. To by pro mne znamenalo rekord. Za¾il jsem “jenom” tøicet tøi kdysi v dìtství. V Krkonoších.
Oka to úplnì nevzdala. Pod mostem, kde ústí mìstská kanalizace, je stále kouøící èerné C. Jako by tam nìkdo vylil cisternu horkého vyjetého oleje. Pod mostem taky sedí tøi barevní rybáøi a zaklínají tìch pár pracnì vyvrtaných dìr. Tou dírkou by se stejnì daly vytáhnout jen rybièky. Takové vìtší olejovky. Ale to nevadí. Neodtáhnou je teï od té zábavy ani peníze, ba ani krásné dámy, snad ani smrt umrznutím. Teï si prostì existují jako praví mu¾i. Nebo» lov je mu¾ská zábava takøka výhradnì. I kdy¾ to asi ne. I ¾eny mají své obìti, ¾e. Nelovíme my s kolegou vlastnì taky? No jo, ale co vlastnì lovíme? Prostor? Èas? Nálady? To ne, èas se lovit nedá. Èas loví nás. Asi prostor. A taky nálady. I kdy¾ to neumíme. Teda já. Profesor tøeba ano. Proè vlastnì maloval Cezanne stále tu svou horu? Nezaèala ho trochu nudit? No jasnì. Jaro, léto, podzim, zima. V¾dycky je ten kopec trochu jiný. Ale stejnì. Byla to potøeba? Umínìná potøeba se trefit sám do sebe? Tohle je moje hora! Ta na tom plátnì. Ta na tom kartonu. Ne ta na obzoru. Mìl Cezanne svého guru? Urèitì mìl. Ale on potøeboval najít sebe. Tak jako Van Gogh, tak jako Pollock, Kafka, Poe. Tak jako obèas my všichni.
Nìkdy máme sami sebe úplnì plné zuby a odnesou si to všichni kolem nás. Je lepší se vycvakat spouští fotoaparátu, ne¾ nìkomu vymlátit zuby. Je lépe pøilepit ucho na svùj portrét, ne¾ nará¾et hlavy na kùly. Já vím ¾e Leonardo da Vinci byl jen jeden. Kdo dneska mù¾e ještì vùbec stihnout vymyslet skafandr a pøi tom malovat Monu Lízu. Kdo mù¾e jako Michalangelo jednou rukou tesat Davida a druhou psát sonety. Tak ještì koukat na televizi a pøi tom jíst. To zvládneme. Co po nás zbude kromì dìtí? Zahrada, nìkdy dùm, pár zbyteèných vìt v poèítaèi, pár vzpomínek vnouèat na toho dìdu, co hrál na kytaru. Víte, toho co dìlal v Rusku. A mo¾ná jméno na náhrobku. Ani ta nadprodukce hrdinù z dnešní televize se neuchová v pamìti. Kristelová? Bouèek? Isa? Kdo to byl, prosím vás? Takhle u¾ se budou ptát naši vnuci za dvacet let. Tak proè to vlastnì dìláme? Fotíme, malujeme, píšeme, tesáme, hrajeme. Asi proto, ¾e jsme lidi. Hraví a¾ do smrti, sexující i bez potøeby reprodukce, tvoøiví èasto i proti sobì. A jeden ze sta milionù èinù a dìl se nìkomu nadmíru povede a vy jste najednou hrdí na to, ¾e jste zrovna tenhle ¾ivoèich, co se jmenuje èlovìk. I kdy¾ samozøejmì není to dílo nebo èin náš, je váš. Jste jím souhlasnì naplnìn. Co po nás zbude? Souhlas? Mo¾ná. Snad.
Cvakám, cvakám a skrývám. V kapse je teplo. Pán pøede mnou je trochu starší ne¾ já. Vypadá trochu jako univerzitní profesor. Bílý a pìstìný vous. Jen hlavu mu ”zdobí” škaredá placatá èepice. Trochu mi pøipomíná jednoho mého dìdu. Toho z Krkonoš. Ale ten v ¾ivotì nepodlehl vousu. Ba ani kníru. To já toho svého mám od devatenácti. Kdysi jsem se zhlédl v Georgovi Harrisonovi. Tomu z Beatles. Kytarou i knírem. Symboly a vzory. Nìkým být. Jako by pøece nebylo v ¾ivotì nejdùle¾itìjší být nìkdo. A to pøedevším sám sebou. Pan profesor fotí pøesnì opak toho co já. On stráò vpravo, já øeku vlevo. On koruny stromù, já jejich kmeny. Asi u¾ má ze mì trochu strach. Já se potkat, tak bych ten strach mìl urèitì taky. No pomyslete! Mám svìtlou bundu a na hlavì kapuci!!! To se v Rusku zásadnì nenosí. Tady musíte v nejhorším pøípadì vypadat jako èlen zásahové jednotky. Chlap tady musí být v èerném. Kdy¾ u¾ teda nemáte uniformu. Teda a¾ na ty úplnì staré, nebo úplnì mladé. A chlap musí být úplnì, nebo aspoò trochu, holohlavý. Urèitì èerstvì ostøíhaný. Profesor odboèil do stránì. Prodírá se vysokým snìhem. Mám chvíli chu» ho následovat, ale pak si dám pokoj. Tøeba má strach, ¾e ho sleduje KGB. Èlenstvím v této organizaci se chlubí ka¾dý desátý opilý Rus. Symbolika moci a èernoèerné tajemné síly se tady vesele pìstuje dál. Kdy¾ u¾ mì nemáš rád, tak ze mì musíš mít aspoò trošilinku strach. Poøád je to tu trochu black and black. Bílá tu ještì úplnì nenastala. Ani teï v zimì.
Šlapu dál ve vyjeté ly¾aøské stopì. Stránì kolem mì ještì neposkvrnila lidská stopa a øeka tu dìlá zase povinnou zatáèku. Kdesi jsem èetl, ¾e existuje fyzikální závislost mezi smìrem toku a její šíøkou. Myslím, ¾e to byla vzdálenost osminásobné šíøky øeky, která ji v¾dycky donutí s tou vodou zatoèit. Jak my si v¾dycky najdeme nìjaké lidské mìøítko pro to, abychom to té øece vysvìtlili. Jak se má chovat. Škoda ¾e tu nebudu na jaøe. Je nìco fascinujícího na jarním tání. To obrovské mno¾ství valící se vody. Ta šílená energie, co uhání kolem vás. Kdy¾ taje sníh, tak vám øeka zbìlá, pak dojde na splavovanou hlínu a náhle zhnìdne. Zaène se stydìt a vztekat. Jen aby u¾ byla v moøi. Stydí se za to, ¾e je tak špinavá? Mo¾ná. A pak se znovu oèistí a voda je prùzraèná. Jen po bøezích se obèas zavìsí suchá tráva, vìtve a králíkárny. Kdy¾ u¾ je tedy moc zle. Z dálky slyším ruské diskotékové hity. Kdy¾ nevnímáte ruštinu, tak jsou vlastnì hity svìtové. Rusové si svùj trh s populární hudbou ubránili. Zatím. Tam za stromy u¾ je sjezdovka. Jediná. Kde by zde taky mohla být jiná. Placka jako lívanec a jen øeka to tu rozøízla. A nahoøe na bøehu se postavil velký hotel. Taková Panoráma z Tater. Po její støeše a po stráni k øece právì vede ta jediná místní sjezdovka. Prknaøi zde prknaøí, ly¾aøi ly¾aøí a sáòkaøi. Ne ti tu nejsou.
Chvíli postávám a pak je najednou zle. Zaèínají mì zábst nohy. Dupu na místì, dupu po cestì a poøád zebou. ®e já jsem sem vùbec chodil. A tak chvíli bì¾ím a u¾ je to lepší. Kaluga se zase pøibli¾uje, profesor u¾ asi zmrznul a já snad vydr¾ím. Pak u¾ je ten mùj most, rybáøi, ulice, moje ulice, mùj hotel a mùj pokoj. Pouštím si televizi. Podle ní je v Kaluze mínus dvacet ètyøi. A tak si nasadím sluchátka, vlezu si v kalhotách pod deku a poslouchám Ravelovo Bolero. Koneènì. Koneènì si ho mù¾u v klidu poslechnout a mù¾u si ho u¾ít. Doma nebylo nikdy dost vùle a soustøedìní. Samota je nìkdy i pøíjemná. V¾dy» je nedìle. A já mám svùj èas pro sebe. Jak dávno jsem u¾ nemìl ten svùj èas jen svùj.
Tak zatím ahoj. A nìkdy pøíštì.
Jiøí Suchánek