RÜBARTSCH = česky rybář
aneb za potomkem českých pobělohorských exulantů do Zieleniece

Vydejme se do Orlických hor na Vrchmezí a Šerlich. Že to tam znáte jako své boty? V tom případě – řečeno s klasikem českého humoru – kontrolní otázka: Který z vrcholků Orlických hor býval nazýván Humeničný vrch?

1084 metrů vysoký Humeničný vrch, německy Hohe Mense a polsky Orlica, se česky jmenuje Vrchmezí. Roku 1880 na něm vybudoval 16metrovou vyhlídkovou věž a o tři roky později i chatu Heinrich Rubartsch z nedalekého Zieleniece, tehdejšího Grünwaldu. Pro nás je pozoruhodné, že onen pán s plnovousem a smrkovou snítkou za kloboukem byl potomkem českých protestantských exulantů Rybářových ze Strakonicka po 30leté válce a že tato chata (tehdy stála už na území pruského Slezska) poskytovala přístřeší i východočeským poutníkům, kteří s procesím procházeli do Vambeřic; tehdy se německy jmenovaly Albendorf a nyní polsky Wambierzyce. Později Heinrich Rübartsch vybudoval ještě druhou, o tři metry nižší, rozhlednu na Šerlichu v místě známé Masarykovy chaty; tehdy na výstavbu oné rozhledny získal povolení knížete Colloreda–Mansfelda. Když už je o knížeti pánu zmínka, pak právě od něj dostal Rübartsch darem několik párů lyží, které si šlechtic přivezl z Norska. Při Rübartschových aktivitách se nedivíme, že se pak stal průkopníkem lyžování v Orlických horách.

Jenže. Chata na Vrchmezí vyhořela 1946, rozhledna se rozpadla a na místě té druhé – na Šerlichu – stojí od roku 1925 let Masarykova chata. My taky víme, že v Zielenieci při silnici směr Dušníky (Duszniki-Zdrój), malý kousek pod Masarykovou chatou, byla v prosinci roku 2000 odhalena pamětní deska Heinrichu Rubartschovi. Jestli vám to nestačilo, pak vězte, že Rübartschovým pravnukem je první náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje Helmut Dohnálek, no a jeho manželkou je mistryně světa ve sbibobech Irena Francová - Dohnálková. Tak takhle je svět malý – od českých protestantů po 30leté válce přes průkopníka lyžařství v Orlických horách jsme se dostali až k mistryni světa.

Tady bychom mohli končit, ale pokud chcete nahlédnout do dvou historických průvodců, pak čtěme: Vystupování z Olešnice v Orlických horách na Vrchmezí trvá při volné chůzi půl druhé hodiny, a že cesta vede lesem, neunavíš se příliš. Péčí spolku turistů ve Vratislavi označen při rozcestích směr, kterým se výletník má bráti, nápisem arci pouze německým, někde naráženy do země jen obílené koly, asi metr zvýší. Kdo kráčí od paty vrchu stále týmž přímým jihovýchodním směrem, tomu téměř nelze zblouditi. Nad hlavou ševel temného lesa, ve větvích cvrlikání pěvcův, kolkol bzukot nesčetného hmyzu provází chodce při pozvolném stoupání po táhlém úbočí. Pojednou rozesvětlí se před námi, mezi větvemi prokmitává šindelová střecha, ještě snad 50 kroků a jsme na mýtině, na vrcholu Vrchmezí, kterýž Němci přezvali Hohe Mense. Před námi stojí prkenná bouda s pyšným názvem "restaurace" a opodál ze silných břeven sroubená čtyřpatrová věž "rozhledna". Nějakých sto kroků za rozhlednou je nejvyšší místo Vrchmezí, a to na půdě české. Ani nevíme, že vešedše do restaurace, jsme za hranicemi vlasti, v pruském Slezsku. Vystoupení na rozhlednu je zdarma. Na vrcholu je na zvláštním podstavci upevněn vodorovně kotouč, na němž kromě stran světových naznačena jsou místa, která lze viděti. Jinak by se pozorovatel sotva vyznal. Vyhlídka se zdejší rozhledny bohatě odmění za námahu cesty. Pohled ten nelze vylíčiti, nelze popsati! Ještě stůjž zde zmínka o jedné zvláštnosti na Vrchmezí. Při hostinci stojí venku několik stolů s lavicemi. Jeden z nich postaven tak, že po jedné jeho straně sedí hosté v Čechách, při protější však již v Prusku. (Čeněk Kalandra: Krajina Orlická, vydáno jako 7. svazek edice KČT "Českým krajem" v Praze roku 1895)

Vrchmezí. (Hohe Mense, 1083). Rozhledna zřízená od kladského spolku turistů je 28 m vysoká; velmi dobrý hostinec Rübartschův, z emigrantské české rodiny Rybářův ze Strakonic; rád ukáže Pelclovu českou kroniku. Nocleh 1.-, 1.50. Vyhlídka z Vrchmezí je všestranná a úchvatně krásná. K severu a východu celé hrabství Kladské, lemované horami Sovími a Rychlebskými, s ohromnou skupinou Králického Sněžníku s vysokou rozhlednou, za ním Jeseníky a před ním oba hřebeny Orlických hor s údolím Divoké Orlice s řadou dědin; k severu velbloudí hřbet Hejšoviny a táhlé stěny Broumovské. Do Čech viděti je přes Olešnici až na Krkonoše, na Středohoří, Kunětickou horu, k Hradci Králové až na Vamberk. (Čeněk Chyský, Hory Orlické, 1913).

Čeněk Chyrský? Ten v letech 1905-1921 přece působil na rychnovském gymnáziu, 1916-1918 obnovil již zcela zničené i zaniklé turistické cesty, vytyčil nové a stal se znalcem Orlických hor. Byl autorem prvních českých turistických průvodců po Orlických horách, ten první pod názvem Vzhůru do Orlických hor vydal v roce 1911 a poslední nesl název Na Jiráskově cestě. Tento aktivní funkcionář rychnovského Klubu českých turistů i po přeložení do Prahy v roce 1921 pokračoval v propagaci Orlických hor, organizoval do nich početné výpravy i školní výlety, ostatně se zachoval i jeho podpis v jedné z návštěvních knih Rübartschova hostince u data 26. 5. 1922.

Ty, ohněm a vodou poškozené, ale zachráněné, najdeme v rychnovském okresním archivu. Tak si tu můžeme třeba přečíst u data 14. 9. 1888 Em. Veselík, učitel z Rychnova nad Kněžnou. Pokud vám to jméno neřekne nic, pak tedy citát z Poláčkova Bylo nás pět: A školu máme pěknou novou a my máme taktéž pana učitele Veselíka, on nosí zlaté brejle a o přestávce jí housku a čte si v v knížce, a když vidí nezdobu, tak uloží trest, jemu je to fuk... Než nám pan učitel rozdal vysvědčení, tak nás napomenul, abysme ani o prázdninách nezapomněli, že jsme synové vlasti, pročež abychom ani o prázdninách nesložili ruce v klín a doma pomáhali. Abysme šli příkladem napřed a nedělali hanbu naší škole. Abysme zdravili dospělé a nejedli nezralé ovoce, což je zlých nemocí původce, a nelámali větve, poněvadž to je příroda. Abysme dbali čistoty těla a nemyslili si, že když jsou prázdniny, že můžeme chodit jako čuňata, pročež abysme se vzdělávali četbou.

Že jsme byli mimo Rychnov? Ano, jen nezapomeňme, že Irena Dohnálková je rodilá Rychnovačka Irenka Francová (učil jsem jejího tatínka) a se svým manželem Helmutem Dohnálkem tu bydlí. Vidíme je na obrázku se synkem Dominikem v létě 2008.

Josef Krám