Nepál – M. Everest na dosah - 5
Závìreèný díl o velehorách Himaláje a návštìva NPChitwan
19.10.
pøišla druhá polovina skupiny a byli jsme opìt všichni pohromadì. Dozvìdìl jsem se od Vláïi, ¾e byl jediný, kterému se podaøilo splnit všechno, co pøedepisoval náš rozvrh. Klobouk dolù. Jinak ještì Michal a Milan byli velmi dobøí. Proto¾e však brali všechno s velkým humorem, ani nevím jestli absolvovali celý trek. Jako pøíklad uvedu - kdy¾ jsem je po¾ádal, aby mi poslali fotky z vrchních partií, kdy¾ øíkali, ¾e poøád fotili, opravili mne. Cituji: my jsme neøíkali, ¾e jsme fotili, my jsme øíkali, ¾e jsme se potili. Nu a pak se domlouvejte. Také Karel (63 let), byl dobrý. Pøešel vše a¾ na poslední výstup k ledovci Khumbu. Jak na tom byli Jana se synem nevím. Údajnì chodili sami. Tímto malým zhodnocením konèí popis našeho putování po velehorách.
Veèer následovala oslava š»astného návratu. Zpívalo se, tanèilo i alkoholu se trochu vypilo. Mìl jsem smùlu. Vypil jsem jednu kokakolu, ale radoval jsem se ze š»astného návratu. Všechno jsme si vysvìtlili, na špatné zapomnìli a na dobré vzpomínali.
Ráno 20.10.
jsme se šli rozlouèit z Namche Bazarem tak, ¾e jsme zašli na vyhlídku, rozlouèili jsme se pohledem na pøekrásné osmitisícovky a odcházeli opìt smìrem do Phakdingu a Lukla, jen v opaèném smìru. O cestì napíšu jen tolik, ¾e bylo oba dva dny krásné poèasí. Mìl jsem vybité baterky, tak jsem nefotil. Jediné co mne po cestì napadlo, byla myšlenka, jak je to mo¾né, ¾e jsem takové pøevýšení (myšleno pøevýšení Lukla Bakche) zvládl. Jak je dobré, ¾e èlovìk jde a neví co ho èeká. Faktem však zùstává, ¾e jsme byli nabití energii a dopøedu nás hnalo oèekáváni, co pìkného pro¾ijeme.
Cesta i let probìhl bez vìtších potí¾í. O letu v malém letadle a pocitech z letu jsme psal jinde. Ne¾ jsme se nadali, byli jsme opìt v Kathmandu. Veèer porada co dál. Podle programu jsme si mohli vybrat ze tøí fakultativních zájezdù. Mohli jsme se projet po øece na raftu, odjet na dvaapùl dne do Národního parku Chitwan nebo zùstat v Kathmandu a udìlat si vlastní program. Osm úèastníkù spolu se mnou se rozhodlo pro Národní park. Stálo to sice 115 dolarù, ale stalo to za to.
Ráno jsme po vydatné snídaní, vyjeli autem smìr Chitwan. Cestu jsem odhadl tak na 150 a¾ 180 km. Jeli jsme s jednou asi pùlhodinovou pøestávkou 6hod. Neskuteèná cesta. Chvílemi se podobala tankodromu. Co chvíli jsme stáli v zácpách. Spoustu polámaných poloos. Potkávali jsme spoustu nákladních aut znaèky Tata. Jsou to vlastnì naše Tatry vyrábìné v licenci. Vozy byly vìtšinou velice pøetí¾ené, ale s poruchami jsem je stát nevidìl. Jsem bývalý tatrovák, tak mi odpuste, ¾e se zmiòuji. Proto¾e se rád nechám vozit byla pro mne jízda pouèná. Vidìl jsem jak lidé ¾ijí na vesnicích. U cesty ¾eny rozbíjely kameny na štìrk apod. Marie hodnì fotila. Doufám, ¾e mi fotky z cesty pošle. Sedìl jsem u neotevíratelného okna, nefotil jsem.
V Chitwanu jsme byli pøivítáni jako nìjaká vládní delegace. Podali nám obèerstvení, ubytovali nás do krásných a v pøekrásné pøírodì umístìných domech. Poprvé v ¾ivotì jsem spal pod moskytiérou.
Veèer jsme se byli podívat na západ slunce. Starali se o nás v¾dy nejménì dva a v pralese tøi, prùvodci. Pøipadal jsem si tam jako “poslední Amerièan v Èechách“. Veèeøe - návštìva folklorního vystoupení a spánek. Všechno jídlo bylo podáváno ve formì švédských stolù. Výbìr byl z indických a èínských jídel. Rý¾e, vajíèka, snad hovìzí maso, hodnì zeleniny. Bylo to dobré a chutné.
Ráno byla na programu projí¾ïka na lodièkách. Lodièky byly úzké, vydlabané z jednoho kmene. Nesmìli jsme se tìlem otáèet, proto¾e to rozhoupávalo velice nepøíjemnì lodièku. Po krokodýlech a podobné havìti jsme se dívali jen pootoèením hlavy. Prùvodci, kteøí byli dva, ten pøední vyrovnával kymácení lodièky a ukazoval na ¾ivoèichy kolem nás, druhý lodièku øídil. Doporuèovali nám abychom nemluvili a vnímali zvuky pøírody. Nìco tak krásného, jsem ještì neza¾il. Po jeden a pùl hodinì jsme vysedli a šli na procházku po pralese. Kráèeli jsme po slony vyšlapaném chodníèku. Opìt klid a promlouvala k nám pøíroda. Moc zvìøe jsme nevidìli. V dálce jen nosoro¾ce, nìjakou spárkatou zvìø a opice. Kdy¾ èlovìk nechal na sebe pøírodu pùsobit, nenacházím slova, jak pocity vyjádøit. Byl to adrenalin, ale úplnì jiný, ne¾ v horách..
Došli jsme opìt asi po 1,5 hod k øece. Pøevozník nás pøevezl na druhou stranu øeky. Ještì jednu informaci - lodièky byly pro 6 nebo 8 lidí. Tam nás èekalo auto a zavezlo nás k brodu, kde jsme se zúèastnili koupání slonù. Byla to velká legrace. Pøišli sloni, na které nasedli vìtšinou ètyøi lidé. Slon zašel do øeky. První co udìlal, tak nás chobotem z jedné i druhé strany osprchoval a pak se s námi do øeky pøevrátil. Na bøeh u¾ jsme šli pìšky, ka¾dý sám. Prostì veget spojený s legrací. Kdy¾ jsme se vyblbli, stálo to 50Ru, odvezlo nás auto na obìd a pak - já jsem to nazval sloní nádra¾í.
Je to taková konstrukce, na kterou vyjdete po schodech. Slon pod ní zacouvá a vy na nìho vlezete. Slon má na zádech ètyøhrannou ohradu, a ètyøi lidé si sednou ka¾dý do jednoho rohu a jedete na procházku pralesem. Pùl hodiny z toho máte legraci, potom vás však všechno tlaèí, cítíte se velice nepohodlnì a jsou to muka. Hlavnì kdy¾ jde slon do øeky. To se nahrnete dopøedu, pak zase dozadu. Prostì jste jako na lodi, jen ve velice malém prostoru. Nezapomenutelný pro¾itek mi však z jízdy na slonu zùstal. To kdy¾ slon „promluvil“. Jak jistì víte sloní se domlouvají ve velice nízkých tonech. Èlovìk je ani neslyší. Náš slon se najednou rozechvìl a toto chvìní pøešlo i na mne. Chvìl jsem se po celém tìle. Slyšel jsem jen slabé mruèení. Na tento pocit do smrti nezapomenu.
Po této procházce nám byla ještì nabídnuta procházka do místního muzea. Ušli jsme asi celkem 6 kilometrù a cestou vidìli mnoho pouèného. Právì probíhala sklizeò rý¾e. Ještì se sklízí srpy. Výmlat rý¾e se provádí nìkde ještì klacky a v jednom pøípadì mìli takovou primitivní mlátièku. Vidìli jsme také kde bydlí a jak ¾ijí vesnièané. Pak to muzeum. Bylo malinkaté a myslím, ¾e procházka byla pouènìjší.
Pak u¾ jen veèeøe a spánek.
Ráno bylo pøekrásné - mlha a východ slunce. Šli jsme krásným ránem pozorovat ptáky. Moc ptákù jsem nevidìl, asi jsem slepý, ale za to jsme vnímal krásnou pøírodu.
Pak u¾ jen snídanì, rozlouèení a zpátky do Kathmandu. Byla nedìle, provoz byl menší, ale udìlali jsme si dvì pøestávky, tak opìt cesta trvala 6 hodin. Fotil jsem motýly.
V Kathmandu ještì nákup dárkù za poslední peníze. Pak u¾ jen na letištì a domù. Mìl jsem obavy, proto¾e s námi neletìl vedoucí, ale jak se ukázalo, obavy byly zbyteèné. Všechno probìhlo bez problémù. Letìli jsme severním smìrem. Pøes Kavkaz, Rusko, Polsko, Nìmecko do Bruselu. Pak pøesednout a do matièky Prahy. To se mi ulevilo, kdy¾ jsem byl skoro doma. Z Prahy jsem odjel ve 14.08hd a doma byl v 18.30 hod.
Mìjte se všichni moc hezky, hlavnì ti, co to se mnou vydr¾eli a¾ do konce.
František Blabla - Kopøiva