Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nepál – M. Everest na dosah - 4


V minulém dílu jsem slíbil, ¾e napíši o potí¾ích, které mne potkaly pøi mém putování horami.
Musím navázat ve svém vyprávìní na den minulý. Veèer jsme mìli poradu, kde nám vedoucí sdìlil co nás pøíští den èeká. Mìli jsme se pøesunout po úboèí vysoko nad øekou Dudh Kosi a po táhlem stoupání pøijít do osady Tenboche. Tento pøechod jsme šli sami, proto¾e vedoucí šel napøed zajistit noclehy. Musím se pøiznat, ¾e jsem pozornì neposlouchal. Dùvod obvyklý. Sluch u¾ mám èásteènì opotøebený a poøád se na nìco ptát se mi zdálo nevhodné. Spoléhal jsem na to, ¾e rozhodnì s nìkým pùjdu a ten dotyèný bude dobøe informovaný. V tomto jsem se velice mýlil.


Ráno jsem jako v¾dy brzy vstával. Mìlo to svou logiku. Nemohl jsem se spoléhat na skuteènost, ¾e by v pøípadì nutnosti, na mne nìkdo èekal. První jsem byl pøed lodgii, sedl si na ¾idli a èekal a¾ se parta dá do pohybu.
Pøišel ke mnì mùj spolubydlící a øíká:
„Frantíku, pojï pùjdeme spolu“.
Já na to, „ty chodíš hodnì rychle, já ti nebudu staèit“.
„Neboj já pùjdu pomalu“, odpovìdìl.


Ještì mnì popohnala kamarádka Jana a vyzvala, a» tedy jdu, ¾e se sejdem na place, kde se køí¾í všechny cesty. Abych to zkrátil - kamarád mi odešel bìhem 20min. s poznámkou, ¾e jde s nosièi. Já jsem vyšplhal na horu, kde jsem pøedpokládal, ¾e je tam to místo, kde se máme sejít. Èekal jsem dvì a pùl hodiny a nikdo nepøišel. Pokraèoval jsem tedy v cestì dál asi 1,5hod. a došel do vesnice Khumjung a tam opìt èekal. Èekal a chodil od místa k místu, a¾ jsem si uvìdomil, ¾e jsem sešel z trasy a vlastnì jsem nevìdìl, kde mám pokraèovat v cestì. Byl jsem naprosto dezorientovaný. Zapomnìl jsem, vlastnì jsem ani nevìdìl, kam mám jít. Situace velice zlá, kdy¾ jsem si uvìdomil, ¾e nejsem schopný se s nikým domluvit. Pomoc mi chtìli Australan, Anglièan a u¾ si ani nevzpomenu, kdo se kole mne toèil. Všechno bylo marné. Moje komunikaèní schopností byly nulové. Kdy¾ jsem si vzpomenul na upozornìní vedoucího, ¾e sice Nepálci jsou velice hodní lidé, ale sami bychom se nemìli pohybovat, moc pøíjemnì mi nebylo. Poøád jsem si však øíkal.Frantíku zachovej klid a rozvahu. Neodboèuj na ¾ádnou boèní cestu. Kdy¾ se u¾ smrákalo najednou slyším jak kousek ode mne nìkdo mluví polsky. Srdce mi poskoèilo a já se obrátil na skupinu Poláku a øekl jim jak na tom jsem. Jejich vedoucí mi zajistil nocleh a napsal mi anglicky ve které hotelu bydlím a telefonní èíslo. S tímto papírem jsem obešel, u¾ za tmy, všechny tamìjší hotely a lodgie. To proto, kdyby mì naši hledali, a» dostanou informaci. Byl jsem bláhový. Tøi dny po mì ani pes neštìknul. To ale pøedbíhám. Ubytoval jsem se. Zamìstnanci hotelu Everest, tak se ten hotel jmenoval, byli na mne velice hodní a starali se o mne jako o vlastního.


Ráno se mi nabídl spoluvlastník hotelu, u¾ mi poslal email, ¾e mne doprovodí za naší skupinou. Kdy¾ jsem se ptal, co to bude stát, odpovìdìl - Help. Vydali jsme se po snídani na cestu. Ovšem se mnou bylo zle. Dokud se šlo po rovinì, tak jsem se pøemáhal a šel. Kdy¾ jsme mìli vystoupat do prvního kopce, pøišla na mne taková slabost, ¾e jsem nemohl pokraèovat a musel jsem se vrátit do hotelu. Bylo to asi následkem nervového napìtí pøedešlého dne a aklimatizace. Celý den jsem prole¾el a musím opìt øíct, ¾e s veškerou mo¾nou péèi. Další ráno jsem snìdl dvì porce ovesných vloèek s ovocem a cítil jsem se velice dobøe. K mé smùle se však podstatnì zhoršilo poèasí - mlha, ¾e nebylo vidìt na krok. Za této situace nebylo ani pomyšlení, abych šel do neznáma za partou. Také u¾ jsem nechtìl vyu¾ívat pohostinství mých hostitelù. Pøesto¾e jsem platil, jako normální host, pøece jen to byl nadstandard. Zašel jsem na køi¾ovatku a èekal a¾ nìkdo pùjde do Namche. Šli nìjací Holanïané s prùvodcem, šel jsem pomalu za nimi. Ve vìtší výšce se mlha rozestoupila a já se bez problému vrátil tam, odkud jsem, pøed dvìma dny, vyšel.


Byl jsem tak vynervovaný, ¾e jsem zapomnìl, ve které lodgii jsme byli ubytovaní. Asi po hodinovém bloudìní po mìsteèku, za pomoci Anglièana, Anglièanky, dvou zamìstnancù Ièka a nakonec tøí Èechù, jsme hotýlek našli. Shodou okolností zrovna mi pøinesl nosiè mùj batoh. To byla jediná starost našeho vedoucího. Telefonicky jsem se s ním domluvil, ¾e si další pobyt budu organizovat sám, ¾e si nemusí o mne dìlat starosti. Tím skonèily moje potí¾e.


Veèer jsem hodnì pøemýšlel jak dál. Mùj cíl byl vyzkoušet, jestli zvládnu vystoupit do 5000m. Po prvním aklimatizaèním výstupu jsem o mých schopnostech zapochyboval. Došel jsem k správnému rozhodnutí, ¾e mi bude vyhovovat pohybovat se kolem 4000m. Tak jsem si plánoval moje trasy. Na jedné stranì bylo výhodou, ¾e jsem si urèoval, kde a jak rychle budu chodit. Negativní stránka byla, ¾e jsem chodil sám. Nachodil jsem toho dost. Pøišel jsem na to, ¾e mému organismu nejlépe vyhovuje, kdy¾ dva dny makám a tøetí den aktivnì odpoèívám. Aktivní odpoèinek byl takový, ¾e jsem vyšlapal nad Namche a tam pozoroval, jak se dobývá kámen, jak vrtulník zachraòuje nemocné turisty. To jsem také všechno fotil.


Aktivnì jsem chodil tak, ¾e jsem si najal prùvodce a ten mne provedl celým údolím øeky Dudh Kosi. Všímal jsem si odboèek z trasy a pak jsem se po nich vydával sám. Všiml jsem si, ¾e z trasy vede odboèka na Chughumu 4790m s dovìtkem 7hod.
Veèer, kdy¾ jsem le¾el v posteli a myšlenky mi víøily v hlavì, jsem se rozhodl, ¾e pøíští den se pokusím dojít do toho Chukhungu s tím, ¾e tam pøenocuji a další den se vrátím. Po fyzické stránce jsem se cítil velice dobøe.


Dopadlo to tak, ¾e jsem došel do vesnièky, do výšky asi 4200m. Pøi tomto treku mì napadalo spousta rùzných myšlenek. Napø. proè vùbec riskuji a jdu touto cestou. Kladl jsem si otázku, jestli je mi to vùbec zapotøebí tak riskovat. Co by se stalo, kdyby pøišla nìjaká srdeèní slabost. Výstup byl tak nároèný, ¾e jsem poprvé vidìl yaky jak s vyplazenými jazyky šplhali do kopce. V plících jim hvízdalo jako ve varhanách. Pak cesta opìt klesala a¾ na úroveò øeky a opìt se stoupalo a¾ do nebe. Nervovì jsem nezvládl pomyšlení, ¾e bych mìl cestu opakovat. Rozhodl jsem se pro návrat. Plánovanou výšku jsem nezvládl. Ještì musím øíct, ¾e nejnebezpeènìjší byl sestup – velmi prudké srázy. Musel jsem si moc dávat pozor abych nezakopl. Takové zaváhání by bylo velmi nebezpeèné. Situaci vùbec nedramatizuji, spíše naopak, nemám schopnost své vnitøní pocity øádnì popsat. Bezpeènì jsem se vrátil do Namche. Musím se pøiznat, ¾e mne poprvé rozbolel levý kyèelní kloub a pata na pravé noze.
Po této anabázi se u¾ na mých cestách nic zvláštního co by stálo za popis nestalo. Kloub i pata se uklidnily.


17. 10. odpoledne
mi nìkdo buší na dveøe pokoje. Vrátili se první kamarádi a kamarádky z treku. Pro rùzné zdravotní potí¾e nemohli pokraèovat a museli se vrátit. Hned mi bylo veseleji. Sám jsem však chodil i potom, jeliko¾ kamarádùm se do chození u¾ moc nechtìlo.


František Blabla - Kopøiva

Další èlánky autora:
Splnìné pøání - 1
Splnìné pøání - 2
Splnìné pøání - 3
Splnìné pøání - 4
Splnìné pøání - 5
Zájezd do Norska
Všechny cesty vedou do Øíma
Nepál - 1
Nepál - 2
Nepál - 3
 
Inspirace
Pohled z okna - Podzim
Pohled z okna - O výletì



Komentáøe
Poslední komentáø: 01.12.2009  15:11
 Datum
Jméno
Téma
 01.12.  15:11 Kopøiva.
 01.12.  11:20 Bobo :-)))
 29.11.  00:20 Gabi-florka
 28.11.  22:27 Mila
 28.11.  14:22 Vesuvanka díky :-)))
 28.11.  09:46 vomod
 28.11.  05:28 Karel
 28.11.  00:42 kveta