Nepál – M. Everest na dohled – 3
V tomto díle popíši cestu z Lukly do Namche Bazaru. Tuto trasu s pøevýšením 636 metrù (Lukla 2804m n.m. N. Bazaar 3440m n.m.) jsme šli dva dny s pøerušením a pøenocováním v Phakdingu 2623m n.m.
Ne¾ jsme se vydali na trasu, prošli jsme školením, jak se na cestì chovat a jaká pravidla dodr¾ovat. V druhé polovinì trasy jsme vstupovali do Národního parku a tam je nutno dodr¾ovat všechny pravidla jako doma. Vstup je za poplatek a ka¾dý kdo vstupuje je øádnì zaregistrován a je mu vydána legitimace.
Pro bì¾ný provoz je tøeba vzít na vìdomí:
Je zapotøebí uvolòovat cestu nosièùm nákladu (o nosièích napíšu podrobnìji v nìkteré z pøíštích kapitol). Absolutní pøednost mají zvíøata, pøedevším volové a Yaci. V¾dy je nutno, kdy¾ èlovìk uslyší zvonky, co¾ je signál, ¾e jde kolona zvíøat, najít si co nejširší místo, hlavnì u hory, nikdy u svahu a poèkat a¾ hovádka pøejdou. Zvíøata vám nikdy neuhnou a u¾ prý se stály pøípady, kdy zvíøe srazilo turistu ze svahu. Svahy jsou velice strmé a kamenité. Na pøe¾ití takový pád urèitì není.
Nìkolikrát jsme pøecházeli po visutých mostech. Byli jsme dùraznì upozornìní, ¾e zvíøata mají absolutní pøednost. I kdybychom byli pár metrù od konce mostu, kdy¾ zvíøe na most vejde, je nutno se okam¾itì vrátit. Zvíøe, jak u¾ jsem zmiòoval neuhne. Vìtšinou má náklad širší ne¾ je samo široké a turistu škaredì pomaèká a v horším pøípadì svrhne z mostu. Takovou pøíhodu jsem na vlastní oèi vidìl. Šel jsem zároveò s turisty z Nìmecka pøes most. Byli jsme asi ve dvou tøetinách mostu a na most vešel nalo¾ený vùl. Okam¾itì jsem se vrátil, Nìmci však i pøes mé volání pokraèovali dál. Asi 20 metrù od konce mostu se støetli s voly. Mìli štìstí. Vodièi volù rozhoupali lano na kterém most visí. Tím vznikla malá mezera, kterou turisté vyu¾ili a mezi zvíøaty se protlaèili. Mìli štìstí, ¾e volové nesli pytle se senem. Myslím, ¾e to je zachránilo pøed úrazem. Fotky v galerii.
Celá cesta vede kolem øeky Dudh Kosi. Èesky - Mléèná øeka. Je opravdu bílá jako mléko a velmi prudká. Pøecházeli jsme pøes nìkolik visutých mostù. Z toho ten nejvyšší vedl 80metrù nad øekou. Právì tam se stala pøíhoda se zvíøaty. Mosty jsou v perfektním stavu. Jejich výmìnu financovalo Švýcarsko. Poèasí nic moc, celou noc pršelo a ráno bylo zata¾eno.
Celá cesta je nároèná, proto¾e stále prudce stoupá. Ji¾ na tomto treku èlovìk pozná co si mù¾e dovolit a jakou rychlost chùze si mù¾e zvolit. Celou cestu jsem šel, skoro jako v¾dy, sám. Došel jsem k závìru, ¾e jakékoliv zrychlení, a» u¾ po rovinì nebo kdy¾ se vyskytlo nìjaké klesání, se nevyplatí. V¾dy pak musíte zastavit a vydýchat se. Èili - co èlovìk nadehnal, okam¾itì ztratil. Kdy¾ jsem udìlal fotku, u¾ jsem ztrátu nedohnal, tím pádem jsem šel sám. Tak to bylo v¾dy.
Nad oèekáváni se mi šlo velice dobøe, po oba dva dny. Na první zastávce jsem neznalý vìci šel do sprchy. Vá¾ení, bylo to poprvé a naposledy. Jsem z domu zvyklý na studenou vodu. Ovšem studená voda v Himálajích, to je síla. Do veèera jsem nemohl rozmrznout. Bál jsem se, ¾e nastydnu, ale pøe¾il jsem to ve zdraví.
Na druhý den jsme došli do Namche. Tentokrát jsem byl skoro na pokrají sil. Závìr cesty byl krutý. Namche le¾í na prudkém svahu. Naše lodgie stojí a¾ na samém vrcholu mìsta. Poslední barák. Schody jsem pojmenoval - Schody do nebe. Doopravdy to tak vypadalo.
Ka¾dá vesnice zaèíná v¾dy Stupou. Stupa bývá, buï ve tvaru brány, nebo jen obdélníkového tvaru a na nìm modlitební váleèky a nesmím zapomenout, praporky. V¾dy je pìknì malovaná a udr¾ována. Kolem Stupy se chodí zásadnì vlevo. Chodit vpravo je velice nevhodné a Nepálci to pova¾ují za znesvìcení. Nìkdy je u Stupy zvláštní domeèek, kde je umístìn velký modlitební válec. Opìt roztáèet chozením vlevo a obejít tøikrát. Pøi ka¾dém otoèení se ozve zvonek. Kdy¾ tyto zvyky dodr¾ujete, bo¾stvo vás prý ochrání. Dále jsou tam placaté kameny a na nich vytesané motlitby. Písmena jsou tesaná v negativu, tak jako razítka.
Ubytovali jsme se v Moonlight lodge, která se stala mou základnou, jak se v mém povídání dále dozvíte.
Šestý den, byl aklimatizaèním dnem. Po snídaní jsme vyrazili do Kunjungu (èti Kund¾ung), kde jsme navštívili místní školu, kterou zalo¾il Sir Hillari. Odevzdali jsme dárky, které jsme sebou pøivezli (propisky, pastelky, bloky apod. kdo co mìl). Po této exkurzi jsme se vydali na první aklimatizaèní výstup. Stoupali jsme do 4100 m. To jsem ještì neza¾il. Byl to výstup, který jsem zvládl jen proto, ¾e jsem nevìdìl, ¾e se stejnou trasou budou opìt všichni vracet. Bylo to na doraz. Po zdárném sestupu jsme navštívili ještì klášter, kde nám za mírný poplatek ukázali skalp Yetiho. Moc bych na to nedal, co to bylo (?), ale nech». Alespoò mají na údr¾bu kláštera.
Jsem na rozpacích o èem psát. Myslím si, ¾e psát poøád dokola jak byly výstupy tì¾ké je zbyteèné. Proto jen bì¾nì napíšu o mých potí¾ích, které jsem si èásteènì zavinil. Pak bych se rád zmínil o nosièích, o dìtech a ¾enách, o tom jak jsou organizované treky, co se v lodgiich jí a kolik to stojí a jak ¾ijí obyèejní lidé. Po horách jsme navštívili na jihu NP Chitwan. Všechno to doplním fotkami v galerii.
Pøíštì o zaèátku treku a dalším dìní.
František Blabla - Kopøiva