Nepál – M. Everest na dohled – 3

V tomto díle popíši cestu z Lukly do Namche Bazaru. Tuto trasu s převýšením 636 metrů (Lukla 2804m n.m. N. Bazaar 3440m n.m.) jsme šli dva dny s přerušením a přenocováním v Phakdingu 2623m n.m.

Než jsme se vydali na trasu, prošli jsme školením, jak se na cestě chovat a jaká pravidla dodržovat. V druhé polovině trasy jsme vstupovali do Národního parku a tam je nutno dodržovat všechny pravidla jako doma. Vstup je za poplatek a každý kdo vstupuje je řádně zaregistrován a je mu vydána legitimace.

Pro běžný provoz je třeba vzít na vědomí:
Je zapotřebí uvolňovat cestu nosičům nákladu (o nosičích napíšu podrobněji v některé z příštích kapitol). Absolutní přednost mají zvířata, především volové a Yaci. Vždy je nutno, když člověk uslyší zvonky, což je signál, že jde kolona zvířat, najít si co nejširší místo, hlavně u hory, nikdy u svahu a počkat až hovádka přejdou. Zvířata vám nikdy neuhnou a už prý se stály případy, kdy zvíře srazilo turistu ze svahu. Svahy jsou velice strmé a kamenité. Na přežití takový pád určitě není.

Několikrát jsme přecházeli po visutých mostech. Byli jsme důrazně upozornění, že zvířata mají absolutní přednost. I kdybychom byli pár metrů od konce mostu, když zvíře na most vejde, je nutno se okamžitě vrátit. Zvíře, jak už jsem zmiňoval neuhne. Většinou má náklad širší než je samo široké a turistu škaredě pomačká a v horším případě svrhne z mostu. Takovou příhodu jsem na vlastní oči viděl. Šel jsem zároveň s turisty z Německa přes most. Byli jsme asi ve dvou třetinách mostu a na most vešel naložený vůl. Okamžitě jsem se vrátil, Němci však i přes mé volání pokračovali dál. Asi 20 metrů od konce mostu se střetli s voly. Měli štěstí. Vodiči volů rozhoupali lano na kterém most visí. Tím vznikla malá mezera, kterou turisté využili a mezi zvířaty se protlačili. Měli štěstí, že volové nesli pytle se senem. Myslím, že to je zachránilo před úrazem. Fotky v galerii.

Celá cesta vede kolem řeky Dudh Kosi. Česky - Mléčná řeka. Je opravdu bílá jako mléko a velmi prudká. Přecházeli jsme přes několik visutých mostů. Z toho ten nejvyšší vedl 80metrů nad řekou. Právě tam se stala příhoda se zvířaty. Mosty jsou v perfektním stavu. Jejich výměnu financovalo Švýcarsko. Počasí nic moc, celou noc pršelo a ráno bylo zataženo.
Celá cesta je náročná, protože stále prudce stoupá. Již na tomto treku člověk pozná co si může dovolit a jakou rychlost chůze si může zvolit. Celou cestu jsem šel, skoro jako vždy, sám. Došel jsem k závěru, že jakékoliv zrychlení, ať už po rovině nebo když se vyskytlo nějaké klesání, se nevyplatí. Vždy pak musíte zastavit a vydýchat se. Čili - co člověk nadehnal, okamžitě ztratil. Když jsem udělal fotku, už jsem ztrátu nedohnal, tím pádem jsem šel sám. Tak to bylo vždy.

Nad očekáváni se mi šlo velice dobře, po oba dva dny. Na první zastávce jsem neznalý věci šel do sprchy. Vážení, bylo to poprvé a naposledy. Jsem z domu zvyklý na studenou vodu. Ovšem studená voda v Himálajích, to je síla. Do večera jsem nemohl rozmrznout. Bál jsem se, že nastydnu, ale přežil jsem to ve zdraví.

Na druhý den jsme došli do Namche. Tentokrát jsem byl skoro na pokrají sil. Závěr cesty byl krutý. Namche leží na prudkém svahu. Naše lodgie stojí až na samém vrcholu města. Poslední barák. Schody jsem pojmenoval - Schody do nebe. Doopravdy to tak vypadalo.
Každá vesnice začíná vždy Stupou. Stupa bývá, buď ve tvaru brány, nebo jen obdélníkového tvaru a na něm modlitební válečky a nesmím zapomenout, praporky. Vždy je pěkně malovaná a udržována. Kolem Stupy se chodí zásadně vlevo. Chodit vpravo je velice nevhodné a Nepálci to považují za znesvěcení. Někdy je u Stupy zvláštní domeček, kde je umístěn velký modlitební válec. Opět roztáčet chozením vlevo a obejít třikrát. Při každém otočení se ozve zvonek. Když tyto zvyky dodržujete, božstvo vás prý ochrání. Dále jsou tam placaté kameny a na nich vytesané motlitby. Písmena jsou tesaná v negativu, tak jako razítka.
Ubytovali jsme se v Moonlight lodge, která se stala mou základnou, jak se v mém povídání dále dozvíte.

Šestý den, byl aklimatizačním dnem. Po snídaní jsme vyrazili do Kunjungu (čti Kundžung), kde jsme navštívili místní školu, kterou založil Sir Hillari. Odevzdali jsme dárky, které jsme sebou přivezli (propisky, pastelky, bloky apod. kdo co měl). Po této exkurzi jsme se vydali na první aklimatizační výstup. Stoupali jsme do 4100 m. To jsem ještě nezažil. Byl to výstup, který jsem zvládl jen proto, že jsem nevěděl, že se stejnou trasou budou opět všichni vracet. Bylo to na doraz. Po zdárném sestupu jsme navštívili ještě klášter, kde nám za mírný poplatek ukázali skalp Yetiho. Moc bych na to nedal, co to bylo (?), ale nechť. Alespoň mají na údržbu kláštera.

Jsem na rozpacích o čem psát. Myslím si, že psát pořád dokola jak byly výstupy těžké je zbytečné. Proto jen běžně napíšu o mých potížích, které jsem si částečně zavinil. Pak bych se rád zmínil o nosičích, o dětech a ženách, o tom jak jsou organizované treky, co se v lodgiich jí a kolik to stojí a jak žijí obyčejní lidé. Po horách jsme navštívili na jihu NP Chitwan. Všechno to doplním fotkami v galerii.

Příště o začátku treku a dalším dění.

František Blabla - Kopřiva