Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Cestování v minulém století

 

Dnes je to jednoduché, rozhodnete se, vytáhnete pas, nebo dokonce jen obèanku, smìníte valuty, zakoupíte jízdenky èi letenky, zítra mù¾ete vyjet… Jak prosté! A je to pøitom jen nìkolik málo desetiletí, co tato mo¾nost jednoduše neexistovala. Mo¾ná vás budou zajímat øádky pamìtníka o tom, jak se do zahranièí cestovalo kdysi v minulosti dávnìjší i nepøíliš dávné. Musím zdùraznit, povìtšinou bez penìz, bez jakékoliv smìnitelné mìny.

 

Má první zahranièní cesta

To mé kdysi zaèíná koncem padesát let a má první cesta byla z dnešního pohledu zcela nezajímavá, do tehdy sousedícího Maïarska, z Brna snad pouhých 5 hodin rychlíkem. Pro mne to byla tehdy zcela nevšední, nezapomenutelná událost, moci poprvé pøekroèit – neváhám øíci – hranice snù. Bylo mimoøádnì zajímavé i to, co této mé cestì pøedcházelo, ne¾ vás pozvu do cíle mé první snové cesty, vaši pozornost budu ještì chvíli napínat.

 

Roku 1954 jsem nastoupil do nového zamìstnání, kromì zajímavého pracovního programu a vlídného pøijetí jsem se tu setkal se skupinou kolegù, energetikù, kteøí se zapojili do lektorského sboru tehdejší Èeskoslovenské spoleènosti pro šíøení politických a vìdeckých znalostí. Byla to doba silnì pøed-televizní, kdy lidé nevìdìli co s dlouhými podzimními a zimními veèery a právì tato spoleènost pøinášela i do nejmenších vesnic nìco zajímavých informací ze svìta vìdy a techniky formou pøednášek a besed, zpravidla s promítáním diapozitivù nebo úzkých filmù.

 

Probudily se ve mnì kantorské geny (rodièe byli oba kantoøi) a brzy jsem se k tomuto lektorskému sboru pøipojil, pøednášeli jsme jako energetici hlavnì o budoucnosti jaderné techniky a energetiky, ale s ohledem na své pøedchozí zamìstnání jsem mohl nabídnout i povídání o rodící se televizi (byla ještì výsadou Prahy). Zájem byl slušný, v zimním období jsem po obcích Brna-venkova nejednou absolvoval týdnì i dvì besedy, ve venkovských hospodách, kulturních domech, kinech, za mírný honoráø, obnášející asi 60,- Kè za veèer, proplácený zmínìnou Spoleèností.

 

Platby za pøednášky, které v¾dy pøicházely s nìjakým zpo¾dìním, po èase, kolem roku 1959 jaksi dlouho vázly. Brzy vyšlo najevo, ¾e soudruh tajemník Spoleènosti je namísto lektorùm (myslíte, ¾e omylem ?) odesílal na adresu vlastní a pøišlo se nato, a¾ manko dosáhlo nìkolika desítek tisíc, mo¾ná i více.

 

Vedení Spoleènosti se rozhodlo nemilou situaci øešit zajímavým zpùsobem a postavilo mne pøed návrh: Podívejte se, nato, abychom vám dluh uhradili, nemáme. Ale náhradou vám zorganizujeme pøednáškové turné v zemi Lido-demo, kterou si vyberete!

 

S potìšením jsem souhlasil a pro jednoduchost jsem si vybral Maïarsko, jeho øeè toti¾ slušnì ovládám. A tak jednoho krásného øíjnového dne roku 1960, ve svých tøiceti, jsem vyrazil na svoji vùbec první zahranièní cestu a po nìkolika hodinách jízdy pøistál v Budapešti, tuším na Nyugati. Bez jediného forintu. Moje penì¾enka obsahovala nìkolik stokorun, ty vlastnì za hranicemi k nièemu nebyly, nedaly se smìnit. Na nádra¾í mì mìl nìkdo èekat. Dlouho nikdo nepøicházel, byl to dost nepøíjemný pocit, u¾ jsem zaèal uva¾ovat, zda se nemám posadit do rychlíku zpìt.

 

 

Pohled, který se snad nemìní po dlouhá desetiletí – Královský hrad a Dunaj z vrchu Gellért v zimì

 

Koneènì se bìhem pùl hodinky všechno vyøešilo, k mé naprosté spokojenosti. Mùj hostitel TIT – Tudományos ismereterjesztö társulat, analogie naší zmínìné spoleènosti, mì ubytoval v prvotøídním hotelu Grand Royal na hlavní tøídì, okam¾itì mi poskytl na svoji dobu královské diety. Asi pro vás nebude pøíliš zajímavé o èem jsem pøednášel, maïarské energetiky jsem informoval o zcela novém analogovém poèítaèi pro elektrárny, který mìl dovolit optimálnì rozvrhnout výrobu elektøiny a tepla mezi elektrárenská soustrojí a dalším pro výpoèty elektrických sítí – byly to pozoruhodné vývojové práce našeho ústavu, na nich¾ jsem se jako mladý in¾enýr samozøejmì podílel.

 


Pohled, který se snad nemìní po dlouhá desetiletí - Rybáøské bašty


S pøednáškami jsem objel kousek Maïarska, asi nikdy nezapomenu názvy mìsteèek, v nich¾ jsem pøednášel: Tatabánya, Oroszlány, Tiszapalkonya a samozøejmì Budapeš». Co bylo pro mne dùle¾itìjší, za týden pobytu jsem se staèil pomìrnì slušnì seznámit s Budapeští, s tímto pozoruhodným mìstem, které u¾ tehdy mìlo evropský švih, jeho pamìtihodnostmi, architektonickými skvosty, kuchyní, lázeòstvím…

 

 

Pohled, který se snad nemìní po dlouhá desetiletí - Noèní panorama mostù na Dunaji

 

První mùj zahranièní pobyt byl vzrušující, vzrušující byla i cesta zpìt. Z úspor jsem neopomnìl nakoupit dárky pro celou rodinu, a po nástupu do vlaku jsem byl v silných rozpacích, co z toho všeho do hranièní prùvodky pro celníky napsat. Pøišel pan celník a odznìla obávaná otázka: co vezete? Za nejjednodušší jsem pokládal odpovìdìt: ...nic. Takto bychom se nedohodli, odvìtil, zatváøil se úøednì a pronesl: Mù¾ete bezcelnì provézt litr lihovin, tøi litry vína, tolik a tolik cigaret, kávy… Otázku zopakuji: co vezete ? Pokládal jsem za vhodné jeho výèet prostì zopakovat. Dohodli jsme se.

Poznatky z Budapešti jsem brzy zu¾itkoval, u¾ v letech 1964-65, kdy¾ se mezi našimi zemìmi otevøely hranice a my mohli vyjet na skvìlou, nevšední, první zahranièní dovolenou. Poprvé jsme vlastnì míøili k Balatonu s denní zastávkou v tomto krásném mìstì cestou tam i zpìt. Ale okam¾itì jsme se rozhodli, ¾e další dovolenou urèitì strávíme v Budapešti. Další návštìvy pokraèovaly a byly doby, kdy jsme maïarské hlavní mìsto mo¾ná znali lépe ne¾ naši Prahu.


První cesta na Západ

Rok 1968 znamenal doèasné uvolnìní i v mezinárodní vìdeckotechnické spolupráci a nìjakým ne zcela jasným øízením osudu jsem koncem roku dostal pozvánku na velkou vìdeckou konferenci do Øíma v èervnu 1969, na tzv. Power System Computations Conference, s mo¾ností pøihlásit svùj referát. Okam¾itì jsem tak uèinil a po krátké dobì pøišlo sdìlení, ¾e referát byl pøijat a samozøejmì bylo potvrzeno pozvání na vlastní konferenci. Ne zcela jasné øízení osudu dokonce zpùsobilo, ¾e mùj ústav se uvolil financovat moji cestu i cestu jednoho pra¾ského kolegy.

Cestování na Západ ovšem nebylo tak jednoduché, poøadatelé nám, jak pøedpokládali „významným zahranièním expertùm“, nabídli rezervaci ubytování v hotelech poèínaje od nìkolika hvìzdièek výše, s poplatkem od 5000 lír výše, ale náš limit na ubytování èinil všeho všudy lír 3500. Byl to malý trapas, ale øešení jsme našli. Okam¾itì jsme napsali organizátorùm o našem omezení, k naši radosti naše problémy pochopili a sdìlili, ¾e máme k disposici pokoje za pouhých 3500 na hlavu, skromný poèet hvìzdièek radìji neuvádìli.

Horeènì jsem uva¾oval jak do Øíma cestovat, mohl jsem letìt, ale pova¾oval jsem za škodu takovou pøíle¾itost nevyu¾ít k širšímu poznávání Evropy. Zvolil jsem trochu slo¾itìjší cestování. Ráno z Brna autobusem do Vídnì, celý den Vídeò, v noci lù¾kovým vozem z Westbanhof smìr Øím s malou zastávkou v Benátkách. Tak se i stalo, ¾ena mi napekla nìco øízkù, jeden na pøesnídávku ve vídeòském parku, jeden na obìd ve vídeòském parku, jeden na veèeøi tamté¾, další na snídani ve vlaku… I cestu jsem mimoøádnì pro¾íval, tra» se místy kroutila nádhernými alpskými údolími, kamera nezahálela.

Naše pokoje za 3500 byly mini, spíše mikro. Postel, noèní stolek, umývadlo tvoøily veškeré jejich vybavení a jeden se musel esovitì prohnout, aby se kolem umývadla protáhl k lù¾ku. Poøadatelé byli pozorní, autobus, který svá¾el delegáty z vícehvìzdièkových hotelù, pøijel i pro nás, bez hvìzdièek. Zasmáli jsme se, kromì dvou Èechoslovákù ve stejném hotelu bydlel i další delegát, Skot. My z nutnosti, on asi ze zásady!

Trapasy malinko pokraèovaly, na konferenci se fotilo, oficiální fotograf poøídil spousty krásných snímkù. Byl bych si opravdu rád koupil své foto z významné, pro mì první a na dlouhou dobu poslední mezinárodní konference, mistr fotografického øemesla mi s italským temperamentem dokazoval, jak dobøe vypadám za øeènickým pultem (Madona mia!) a naprosto nechápal, jak mohu jeho nabídce odolat. Neumìl jsem mu vysvìtlit, ¾e nemohu dát za jednu fotku své celodenní diety.

 

 

Vzpomínka na Øím (1969)

 

Konferencím se øíkává „vìdecká turistika“. Do jisté míry to platí. Naštìstí v letech 68-69 se k nám dová¾ela i zahranièní literatura, vybavil jsem se dokonalým nìmeckým bedekrem, dennì nastudoval novou trasu a po 16té kdy jednání konèilo, jsme vyrá¾eli na toulky mìstem, dennì bezmála do pùlnoci. Mùj spoleèník, starý vzdìlaný pán, nemìl naprosto ¾ádnou orientaèní schopnost, zato skvìle ovládal kumst-historii. O úkoly jsem se podìlili, já jsem obstarával orientaci a vodil ho po vìèném mìstì, on zasvìcené prùvodní slovo.

 

Není ka¾dému pøáno

Rakousko se v minulosti sna¾ilo umístnit na svém území významné svìtové vìdecké instituce. Je všeobecnì známo, ¾e ve Vídni nalezla sídlo IAEA - Mezinárodní agentura pro atomovou energii Pouze odborné veøejnosti je známo, ¾e Rakousko od roku 1972 hostí další významný mezinárodní ústav IIASA - International Institute of Applied Systems Analysis, Mezinárodní ústav pro aplikovanou systémovou analýzu. Ústav byl umístnìn ve velkolepì rekonstruovaném nìkdejším sídle rodiny Marie Terezie, zámku Laxenburg. Byl zalo¾en na základì dohody a významné podpory dvou velmocí, USA a tehdejšího SSSR se zastoupením snad dalších asi 20 zemí z celého svìta, vèetnì naší republiky. Co¾ také znamenalo, ¾e v tomto ústavu dostalo mo¾nost pracovat i nìkolik zástupcù jednotlivých úèastnických zemí.

To byl dùvod, pro který se jednoho dne na pra¾ské øeditelství mého ústavu dostavil pan personální øeditel IIASA, aby se po vhodných kandidátech rozhlédl. K diskusi s ním jsme byli pøizvání tøi, Miloš, Václav a já. Ti dva mìli v podniku podstatnì významnìjší postavení ne¾ já, tak¾e bylo logické, ¾e vedení posléze sestavilo poøadí kandidátù na práci v IIASA, na nìm¾ jsem se ocitl na tøetím místì, pøesto¾e jsem to byl právì já, kdo mìl tzv. energetickému programu IIASA co nabídnout.


 Hlavní budova IIASA Laxenburg 

 

Brzy byl ústav vyzván, aby k    bli¾šímu seznámení vyslal svého odborníka do Laxenburgu na malou konzultaci, tzv. workshop o modelování energetiky s tím, ¾e úèastníkovi zaplatí cestu i pobyt. Kandidátem na tuto cestu byl první v poøadí, Miloš, nicménì pova¾oval za vhodnìjší, abych se cesty zúèastnil s ním, mé práce na matematickém modelování byly velmi blízké náplni workshopu. Organizátoøi nenamítali abychom se jednání zúèastnili oba, avšak s tím, ¾e cestu uhradí pouze jednomu z nás. Zapeklité! Ani my, ani náš ústav jsme s potøebnou, pøísnì vzato smìšnou èástkou nedisponovali. Nastalo telefonování, jednání a koneènì moudrý (tak trochu zvláštní, malinko trapný) kompromis: cestu si uhradíme, jeden dostane od IIASA obvyklé diety, druhý cenu letenky Praha-Vídeò (organizaèní referentka zasedání asi u¾ v této chvíli byla malinko konsternována ze specifických problému èeského partnera, ale to hlavní mìlo teprve následovat).

Do Vídnì jsme se snadno dopravili v urèené pondìlí vlastním nákladem pohodlným rychlíkem, bez problémù jsme se ubytovali podle pokynù v pøepychovém hotelu nedaleko Laxenburgu v krásném lázeòském mìsteèku, Badenu. Miloš vìdomì porušil tehdy pøísné devizové pøedpisy (zakazující pøevá¾et západní mìnu) kdesi opatøil samozøejmì naèerno, celý majlont, asi 150 ATS (Schillingù), moje devizová penì¾enka byla zcela pustá a prázdná. Na první více ne¾ skromnou veèeøi mi dokonce pùjèil asi 50 ATS (byly to ještì levné èasy).

V úterý jsme se podle programu ohlásili na sekretariátì a tajnì doufali, ¾e nás tam èeká obálka s pøislíbeným obnosem. Neèekala. Takticky jsme se tedy zeptali, zda platí ujednání: jeden diety, druhý letenka ! Ano, platí, na ètvrtek vám pøipravím peníze, abyste je pøed odjezdem obdr¾eli, odvìtila sekretáøka zasedání. Zatrnulo nám, z èeho budeme celý týden ¾ivi ? Oba jsem zaèali cosi koktat, dívenka asi pochopila, nicménì naivnì se zeptala: Vy jste si nevzali ¾ádné peníze? Nedivte se, nemohla nic vìdìt o zvláštnostech našeho specifického svìta.

Odpoledne jsme peníze pøece jen obdr¾eli a naše finanèní krize byla vyøešena, ale kdy¾ jsem se v hotelu podíval na cenu svého krásného, jedineènì vybaveného pokoje, zjistil jsem, ¾e cena letenky mi sice pokryje náklady na ubytování, ale ze zbytku se moc nerozšoupnu. Malý èeský èlovìk se ve velkém svìtì neztratí. Obtelefonoval jsem vídeòské hotely a obratem sehnal skromný pokojíèek za cenu, v porovnání s pùvodním pøedpokladem smìšnou. Musel jsem sice dennì cestovat tam a zpìt, ale spojení Vídeò – Laxenburg bylo docela pøíhodné.

Workshop byl zajímavý a pøes svoji slabou angliètinu jsem pøece jen zaujal. V Laxenburgu nakonec nepracoval ¾ádný z nás. Ptáte se proè? Dokázat to nemohu, ale mnoho indicií svìdèí o tom, ¾e naši šéfové, kteøí o tom rozhodovali, nemohli pøenést pøes srdce pøíjmy, které by tamìjší práce pro nás znamenala. Nicménì, organizátoøi energetického programu o mne vìdìli a po dobu jeho trvání mì rok co rok zvali na mezinárodní konference poøádané k tématu, diety a cestovné u¾ mi patøily v plném rozsahu. Tìší mì aspoò to, ¾e mé pøíspìvky byly vesmìs publikovány ve sbornících z tìchto mezinárodnì obsazených akcí v renomovaných svìtových nakladatelstvích.

U¾ jen dodatek. Kdy¾ jsem neuspìl jako kandidát ústavu, zkusil jsem to po dohodì s našim delegátem v IIASA pøímo, potøeboval jsem k tomu ale povolení našich ústøedních úøadù. Nemohu øíci, ¾e jsem povolení nedostal, má ¾ádost byla vyøízena kladnì, u¾ za necelé ètyøi (rozumìj ètyøi) roky od jejího podání. ®el v té dobì u¾ program Energy in a finite world, na kterém jsem mìl spolupracovat, dávno skonèil.

Holt, není ka¾dému pøáno!

 

Má nejdra¾ší kravata

První roky po listopadu 89 otevøely cesty na západ, do jisté míry zpøístupnily valuty, pøedevším tìm, kteøí ponìkud více oplývali hmotnými statky. Na podzim roku 1990 mì jistá rakouská ekologická organizace pozvala na malou mezinárodní konferenci Internationale Umwelttage na hlubokém jihu zemì, v rozkošných lázních Kleinkirchheim, nedaleko Villachu. S ohledem na téma jsem po¾ádal o spoluúèast bratislavského kolegu Jiøího B. a pøihlásili jsme spoleèný referát. Poøadatelé nám slíbili bezplatnì poskytnout ubytování i stravování, jen cestu jsme si museli uhradit. Do Rakous jsme vyrazili autem, bylo to nejpohodlnìjší i nejrychlejší a po pøíjemné a zajímavé cestì jsme se v cíli cesty pohodlnì zabydleli. 

 

Z okolí lázní Kleinkirchheim

 

Konference zaèala následující den v dopoledních hodinách. Ráno jsme se oblékali do gala, ¾el v prùbìhu pøípravy jsem s pøekvapením zjistil, ¾e jsem si zapomnìl pøibalit kravatu. Jiøí pohotovì nabídl, ¾e mi zapùjèí svoji. Ohromný nápad, odvìtil jsem, máme spoleèné vystoupení, budeme si ji pøedávat u øeènického pultu – mìl samozøejmì jedinou. Má penì¾enka disponovala nìjakým skromným obnosem, rozhodl jsem se zabìhnout do nedalekého obchodu a – nebude-li nákup pøíliš nákladný, tak do 60 -70 ATS - kravatu koupit (u nás v té dobì stála 50-60 Kè a Schilling se smìòoval snad za cca 2,50). Mùj odhad ceny se ukázal pøespøíliš optimistický, nejlevnìjší, nejubo¾ejší stála 150! Zhluboka jsem se nadechl a po chvilce váhání a rozpakù jsem kravatu v pøepoètu za cca 375 Kè pøece jen koupil, pøipadalo mi nepøijatelné (dodnes se divím, proè?) pøed vá¾ené shromá¾dìné pøedstoupit bez ní. Vzápìtí jsem svoji úzkostlivost olitoval, nìkolik vá¾ených expertù na shromá¾dìní nejen sedìlo ale i pøednášelo v triku a d¾ínách.

Rakouská kravata z proslulých lázní dodnes visí v mém šatníku a dr¾í tøi nej-! Je v celé mé sbírce nejpamátnìjší, nej¾alostnìjší a byla nejdra¾ší.

A ještì dodatek. V rámci úporného šetøení deviz Jirka pod své sedadlo skryl alespoò malou zásobu benzínu, ten se mimo nádr¾ vozit nesmìl. Pøed odjezdem benzín na parkovišti doplòoval. Kolemjdoucí dáma støedních let mrkla na nìj, na státní poznávací znaèku, na jeho v místì asi zcela neobvyklé úsilí a lakonicky pronesla: Kde domov mùj !

Imrich Lencz

 

 

Další èlánky autora:

Zpívá celá rodina

Piknik na bøehu Bajkalu

Bajkal, buchty a moji pitomci

Dva basisté v base

Bajkalské etudy

Støípky z vojenského ¾ivota

Internet, web a senioøi 

Øeka mého ¾ivota

Sbohem pane profesore

Drobnùstky z dìtství

Expertem Evropské komise - 1

Expertem Evropské komise - 2



Komentáøe
Poslední komentáø: 17.10.2009  08:34
 Datum
Jméno
Téma
 17.10.  08:34 Ivo