Dramatický výlet na Radobýl
Vìtšinu svých výletù, o nich¾ jsem psala, jsem podnikala s Poutníky Èeského støedohoøí, ale nìkteré také sama. A o tìch jsem psala jen málokdy. Mezi nì patøí i mùj výstup na Radobýl, tyèící se nad Litomìøicemi do výšky 399 m nad moøem. poslední kopec, na nìm¾ kdysi stanul Karel Hynek Mácha a spatøil po¾ár mìsta...
Tento èedièový vrch se proslavil i svou geologickou minulostí, ale tvrdì zato zaplatil. Po odtì¾ení velké èásti západního svahu se objevily dva lávové proudy, z nich¾ ka¾dý má kamenné kvádry ulo¾ené v jiném smìru. To nakonec Radobýl zachránilo pøed další tì¾bou kamene.
Kdy¾ jsem byla v Litomìøicích výstup na Radobýl byl pro mì lákavý. Nebylo nic snazšího, ne¾ nasednout do motoráèku a jet do ®alhostic. Od nádra¾í vede ¾lutá turistická znaèka a¾ na vrchol kopce.
Vystupuji z vlaku a ¾lutì znaèená cesta mì vyvádí ze ®alhostic. A pak vzhùru do kopce vstøíc dobrodru¾ství a mým pøírodovìdným objevùm, na nì¾ se v¾dy tìším. Prvním zajímavým setkáním je kvetoucí kamejka modronachová, chránìná rostlina, vytváøející zde na okraji cesty a louky malý ostrùvek tvaru trojúhelníka.
Dál je cesta zarostlá a pokraèuje opuštìným sadem. Prodírám se vysokou travou, která mi klade odpor. Musím toti¾ zvedat ruce se svými "francouzskými kamarádkami", které mì vìrnì doprovázejí pøi chùzi i pøi mých výstupech na støedohorské kopce. Je to docela tìlocvik, ale urèitì lepší a zajímavìjší ne¾ nìkde v tìlocviènì dìlat raz, dva, tøi, ètyøi...
Sluníèko docela pøipaluje, tak¾e je nadìje, ¾e v bývalém lomu mo¾ná uvidím otakárky i další motýly a urèitì odtud bude krásný rozhled na Lovoš, Milešovku a další støedohorské kopeèky a samozøejmì i na druhou stranu na Øíp a rozlehlou rovinu.
A u¾ je tu listnatý lesík, kde se opìt vynoøila úzká cestièka, která je pøíjemná nejen na chùzi, ale i stínem. Tu a tam se ozve budníèek lesní. Pøi cestì kvetou zvonky kopøivolisté, jestøábníky, místy tøezalka. Po chvíli se objeví odboèka vpravo a stoupání je strmìjší, ale vystupuje se mi dobøe.
Najednou pásmo lesa konèí a je vystøídáno témìø holým svahem, kde se tu a tam uchytily bodláky, nad nimi¾ poletují rùzní okáèi, bìlásci a modrásci. Chvilku je pozoruji, ale moc se na nì nesoustøedím, proto¾e uva¾uji, jak dál. Svah je velmi strmý a není se èeho zachytit, není tu
kmen stromu ani vìtší kámen, kterého bych se mohla pøidr¾et, jen drobouèké kamínky, které ují¾dìjí pod nohama. Ale já si poradím, vezmu to po ètyøech. Lezu po kolenou a hole, které jsem polo¾ila na zem v¾dy pøi ka¾dém "kroku" poposunu výš. Je to docela legraèní, ale i nároèné, terén je suchý a ruce i nohy podklouzávají.
Podívám se pøed sebe, lom u¾ nemù¾e být daleko, ale svah je ještì strmìjší a navíc šikmý i napøíè, z èeho¾ zaèínám mít strach, ale nechci to jen tak vzdát.
Jeden "krok-lez", druhý "krok-lez", tøetí, ètvrtý, pátý.... Ujela mi ruka a pravá noha a do pohybu se daly i „francky“, které jsem taktak zachytila a najednou, kdy¾ jsem vidìla vlevo spád svahu, zamotala se mi hlava a zmocnil panický strach, ¾e spadnu dolù. Jsem tu úplnì sama, jediného èlovìka jsem nepotkala. Ruce a nohy se mi rozklepaly, legrace konèí. Musím to vzdát a slézt pozadu, abych nevidìla tu hloubku pod sebou. S velkým strachem slézám
pomalu dolù a oddychnu si, kdy¾ se dostanu k prvnímu stromku, kde bude cesta jistìjší.
Pak se ještì podívám nahoru. Nepøišla jsem kopec pokoøit, ale poklonit se mu a obdivovat jeho krásu. No nevadí, urèitì ještì nìco zajímavého uvidím.
Vracím se na cestu, od ní¾ vedla pro mì nezdolatelná odboèka a pokraèuji po úboèí Radobýlu. Lesík je tu øídký, místy je krásný výhled na Milešovku a další kopeèky, obloha jasnì modrá. Zaujala mì kvìtena - hlaváè bìlo¾lutý, hvozdík kartouzek, ¾lutý starèek pøímìtník a nejvíce bodlák pcháè bìlohlavý, který je tu nìkde dokonce vyšší ne¾ mých 160 cm. Nádherný, urostlý a obletovaný motýly a èmeláky. To je ono. Zastavím se a pozoruji, Tøi druhy modráskù, které si pozdìji urèím, bìlásci a okáèi, baboèka bodláková. A pak proletí kolem motýl, který zbarvením pøipomíná oheò, je jako plápolající plamínek, letící vzduchem. Ké¾ by si sedl!
Splnil mé pøání a usedl na kvìt pcháèe bìlohlavého. Slo¾il podobnì jako mùra do trojúhelníku tmavì hnìdá køídla s krémovì bílými pøíènými pruhy a pod nimi mìl schovaná ohnivì zbarvená spodní køídla. Pøipomíná mi pøástevníka medvìdího, ale je trochu jiný. Zdá se, ¾e není moc plachý - vedle pøisedl èmelák, motýla se dotkl, ale tomu to vùbec nevadí.
Prohlí¾ím si ho zblízka, vytáhnu kreslící náèiní a motýla si naskicuji. Po chvíli odletí a já pozoruji u¾ jen vzdalující se plamínek. Jak jsem pozdìji zjistila, byl to pøástevník kostivalový.
Pokraèuji v cestì po úboèí, která mì po chvíli vyvede z lesa a oklikou by mì zavedla do Litomìøic, ale po silnici, a to nechci. Vracím se stejnou cestou na nádra¾í do ®alhostic, pohladím ještì pohledem pcháèe, který je králem mezi bodláky a další kvìtenu s poletujícími motýly a èmeláky, støedohorské kopeèky a nakonec i kamejku modronachovou, kterou jsem zde pod Radobýlem uvidìla poprvé.
Jana Haasová
Další èlánky autorky: