Cesta do Říma a Neapole - 8

Tam, kde je čas budoucností minulou

Dneska bude program náročný. Zažijeme horu ze všech evropských hor nejhorovatější. Protože Vesuv je stále ještě živou sopkou. Jedinou kontinentální v Evropě. Ty ostatní sopky jsou totiž ostrovní. A taky navštívíme jeden z největších a nejživějších hřbitovů světa. Teď píšu samozřejmě o Pompejích. Do Pompejí je to z místa ubytování jenom kousek. Skoro za rohem. Průvodkyně Pavla nám přes kamarádku a kolegyni průvodkyni sehnala italského, ale hlavně česky mluvícího průvodce. Každého z nás to stojí jen dvě eura a investice to nakonec byla doopravdy dobře zhodnocená. Průvodce byl skvělý. No ale o tom až potom. Zatím jsme jen na cestě. Už včera nás Pavla tak trochu napínala zvědavostí, která že ta hora vlastně je Vesuv. Byly na obloze dýmy nad kopci, ale nebyly z Vesuvu. Zároveň jsme od ní následně instruováni o tom, co dělat, kdyby se Vesuv náhodou chtěl skutečně probudit. Zkrátka se musí utíkat co nejrychleji do autobusu. Všichni obyvatelé v okolí Vesuvu mají stále sbaleno. Co kdyby. Vesuv nakonec jako první identifikoval můj soused fotograf. Podle toho, že má rozeklané hrany a kužel je nepravidelný. Měl samozřejmě pravdu. A hlavně dobré oči.

Ale teď už se blížíme k Pompejím. Vchod do areálu je hodně nenápadný. Kromě nápisu nad ním je neidentifikovatelný. Alespoň z té strany odkud jsme vstupovali. Dávné Pompeje měli v době katastrofy asi deset až dvacet tisíc obyvatel. Dnes je to zakonzervované 1. století našeho letopočtu. Se vším živým i mrtvým inventářem v době výbuchu sopky. To je hodně dávné dávno, co? Město bylo docela významným obchodním centrem a letoviskem Říma. Ale v roce šedesát tři ho významně poškodilo velké zemětřesení a v roce sedmdesát devět ho následně zasypala pětimetrová vrstva popela a pemzy. Schovala ho na dlouhá a dlouhá staletí. Několik dnů před výbuchem vycházel z jícnu sopky kouř a popel. A toto varování zachránilo život mnoha lidem. Pompeje nejsou Forem Romanem. Není tu tolik ohromujícího a dokonalého prostoru. Tolik velikých vzdušných velestaveb. Je to spíš dokumentární film, nežli slavné filmové dílo. O to více však tomuto příběhu věříte. Ta atmosféra zde není snová a umělá a není ani trochu pohodová. Tady je realistická smrt přítomná i po tak dlouhých staletích.

Náš italský průvodce nás našel brzo a byl to malý a už starší pán. Provozoval kouzelnou, ale také živou a srozumitelnou češtinu. Jeho způsob výkladu byl roztomilý, i když se skládal ze samých faktů. Věděl toho o všem kolem nás hodně, rozuměl našim dotazům a vyprávěl vše s takovým nadšením, že to všechny posluchače našeho zájezdu zaujalo. A tak i proto jsme vydrželi nepříjemně pálící slunce a čas příjemně utíkal. Viděli jsme vlastně jen pár soch a maleb, ale hlavně mnoho opatrně vyhrabaných a mírně pobořených staveb. Tehdejší lázně, amfiteátr, forum, chirurgickou nemocnici, několik hospod a nevěstinců. A protože jsem chlap, tak vám hned napíšu, jak to bylo tenkrát s prodejnou láskou. Abyste věděli jak je dneska všechno jednodušší. Tehdejším nevěstkám se říkalo lupe. Česky vlčice. A navštěvovalo se lupárium. Ne lumpárium. I když……. Tehdejší kněžky lásky na sebe v rámci obchodu upozorňovaly vlčím vytím. Táhlým, hlasitým a roztouženým. Takže když jste šli tenkrát, kolem roku padesát našeho letopočtu, za vlčím vytím, tak jste si buď užili tělesné lásky, nebo vás sežrali vlci. No to byl ale krutý osud, co pánové? Hospody tehdy prodávaly hlavně ohřívané víno, při pití se stálo a nebyly stoly. Tehdejší lázně by se daly v pohodě provozovat i dnes. Vypadaly kulturně, čistě a zdobně. V jejich nemocnici používaly chirurgické nástroje tak podobné těm nynějším, že by je stačilo jen vyvařit a mohlo by se operovat. Dělaly se dokonce i plastické operace. Nebo plastové? No nevím. Jsem „vožaký zmetěný“! Ale už dost o Pompejích. Zatleskali jsme Italovi a rychle do klimatizovaného autobusu.

V těch současných Pompejích bylo ale nepříjemné a suché horko! Fuj! Teď už je nám lépe díky klimatizaci autobusu. Jedeme dál a stoupáme na Vesuv. Za okny se objevují různorodé plastiky a stále hlouběji pod námi i samotná Neapol. Všude kolem Vesuvu jsou další kopce. Sestřičky i bratříčkové toho nejslavnějšího. Vlastně spíš hory. U nás už jsou to určitě hory, tak proč ne v Itálii. Obzvlášť když stoupají přímo od moře. Mají rozeklané holé suťové svahy, ale i skaliska porostlá stromy, keři a trávou. Voda splavuje vše, co hora pustí. Neapolský záliv je na první i druhý pohled snově nereálný. Je v mlžném oparu, jako když poněkud rozostříte dalekohled. Tady pod Vesuvem žijí lidé se smrtí v zátylku. A asi i v hlavě. Je tu nepřetržitě přítomná. Po dlouhá a dlouhá staletí na vás odevšad kouká. Je v každém kameni, ve všech kapkách vody i ve všem živém. Žije se tu život jako půjčka za oplátku. Ta krása kolem nemůže být zadarmo. To se jim to v Římě pomlouvá, to se jim to v Římě posmívá. Dejte Římu nebo Milánu na předměstí živou sopku a ledacos o Neapoli a jejich obyvatelích pochopí. Zde je všechno relativní, protože nikdy nevíte, kdy se sopka rozzlobí a bude konec světa. Toho jejich neapolského. Tady člověk pochopí šklebící se etruské umění. Tu její fatalistickou dimenzi, ten její pohrdlivý přístup k budoucnosti. To, co mě osobně na nich fascinuje a proč je mám rád. A Etruskové zde byli už před Římany. A pak se najednou svět Etrusků rozpustil a zůstaly tu po nich jen jejich plastiky, něco málo ostatního umění a neprůhledné tajemno. Propadli se v čase. Už nejsou nikde na světě přímí a viditelní potomci Etrusků. Je zde jen hodně přímých a přítomných potomků Římanů, taky Řeků, Francouzů a nově, ale také i staře Afričanů.

Ale my teď stále ještě s tím našim autobusem stoupáme vzhůru k nebesům. Silnice je úzká, vine se po úbočí a auta v protisměru nám musí dělat místo. Značky nám propůjčily přednost. Řidič troubí před každou zatáčkou. Kolem silnice ubývá domů. Ty, které tu stojí, jsou prázdné a Neapol se pod námi zvětšuje úměrně s tím, jak se nám rozšiřuje výhled. A pak jsme najednou nahoře na skoro plném parkovišti. Dál už to nejede a nejde. Ve veliké strání, skoro u vrcholu sopky, je vybraná jakási nerovná a svažující se plošina. Všude je na ní plno stánků, aut a autobusů. Odtud už vede cesta jen po svých. Opět se rozptylujeme, aby byla dána všem možnost nejít, jít pomalu, či běžet. Slíbil jsem fotky, a tak musím trochu běžet. No, běžet… Dobře, tak to nazvu jinak. Zrychleně se přesunuji. A mám radost, že mi to jde, a ještě větší radost, že to na vrchol je vlastně jen kousek. Je tu co fotit, i když je kolem vás a stánků jen samé kamení a trochu statečných rostlin, které zatím vyhrávají boj se zakletou silou vulkánu. Je to kamenná symfonie s nadechnutím života. Symfonie barev a tvarů. Je to tu ale taky trochu jako na pouti. Nějak mi ty stánky zrovna tady vadí…… Je tu přece stejná výjimečnost jako třeba Forum Romanum. Tak proč tady povolili stánky? Ale je fakt, že tady není Řím. Tak proč by mi to mělo vadit, proboha? Každý se živí jak umí. Ale stejně mi to vadí….

Vesuv má výšku asi 1281m. Proč „asi“? Je přece “živý”. Katastroficky vybuchl v roce 79. A pak pravidelně a často vybuchoval až do roku 1944. Přibližně každých čtyřicet let. Nepřipadá vám ten poslední interval už nějak moc dlouhý? Mně ano. No třeba to stihneme utéct, kdyby náhodou začal soptit. Když jsem viděl sádrové odlitky duti těl a tváře neznámého otroka a neznáme ženy v Pompejích, nepřál bych takovou smrt nikomu. Nebyl to hezký pohled. Z celého těla vyzařovala hrůza. A jejich smrt zavinil Vesuv. Nedal jim žádnou šanci, když nedbali jeho varování. Tito dva už budou navždy opozdilí. I po smrti. Samotný kráter má v průměru asi šest set metrů. Hloubku asi dvě stě třináct. Zase asi, asi. Je to hodně. Když vidíte osamělou skupinu bohatých a nešetřících lidí na druhé straně sopky, ani nepoznáte rasu, ba ani barvu pleti. Nepoznáte ani pohlaví. Jen barvy oděvů a že jdou. Fotím a fotím. Na tomhle zájezdu není Květa tak jako vloni, a tak se vlastně ani pořádně nezasměji. Ale ano. Občas ano. Přístroje nepřetržitě měří, prodavači prodávají a Vesuv naplňuje oči kamennými barvami. A září Neapolský záliv. Opar už se skoro rozpustil a vypadá to jako na barevné pohlednici……

A pak už dojdu na konec navštívitelného prostoru a vydávám se dolů k autobusu. Z kopce je to rychlejší, ale potkávám své kolegy a s nimi je to zase pomalejší. Pak docházím průvodkyni. Je to dobrá a příjemná průvodkyně, ale na začátku cesty, někde u Mnichova, se dopustila obrovské chyby ve výkladu. On Stalin byl syčák. Tedy i. Ale s Mnichovskou dohodou neměl doopravdy nikdy nic společného. Když to řekla, tak tady vzadu v autobuse to zašumělo, zabručelo, ale nikdo nahlas neprotestoval. Jen si každý něco pomyslel. Ta naše povaha česká! Mám jí o té chybě říct? Teď, když jsme sami? Chvíli váhám a pak jí říkám, co se jí “podařilo”. Trochu se chytá za hlavu, ale pak reaguje protiútokem. Zda to vím, že tam nebyl a čím vlastně jsem jinak nežli turistou. No, trochu mě to zaskočilo. Znáte to. Pro dobrotu na žebrotu. No ale co, každý jsme jiný. Proto je vlastně svět zajímavý. Prásknul jsem jí, z toho překvapení a leknutí jak zareagovala, že jsem taky vlastně průvodce. I když jen zkouškami. Ješita ješitný. Jsem! Nakonec to nepříjemné překecnutí ustála Pavla v pohodě. I mě ustála. Vždyť jsem vám říkal, že je profesionálka. Ona práce průvodce je doopravdy složitá. A nejenom tím ,že někomu sloužíte a zároveň ho musíte vést. To je přece protimluv sám o sobě. Být navenek i de facto hodný vedoucí je nesmysl. Buď navenek, nebo de facto. Ale ne obojí. Ta povinnost být milý a přitom nekompromisní, sledovat bezpečně tok své řeči i svých myšlenek a přitom ještě hodně o všem znát, dobře to prodat a nenechat se zahnat do různých znalostních pastí, které vám zlomyslní a znalí klienti často kladou, je výkon hodný diplomata. A to ještě musíte přepínat mezi jazyky. Třeba z češtiny na italštinu či angličtinu anebo tak nějak různě. A to máte pracovní dobu od sedmi do sedmi a někdy i déle. A to musíte vyjít třeba i se mnou, který je protivný už od přírody a od pohledu. A to… No už dost. Ale ona je práce průvodce i krásná. Všechno má prostě svoje pro i proti. Paní průvodkyně Pavla byla ze všech průvodců, které jsem za svých cest zažil nejlepším organizátorem. To určitě. A od veřejné omluvy za Stalina, ke které se zřejmě po vítězném boji sama se sebou odhodlala, už byla perfektní ve všem. Ke konci se dostala i k pohodovému humoru, který jí zpočátku chyběl. A tak dovolte, abych jí na konci dnešního vyprávění poděkoval za profesionální výkon. Slíbil jsem jí, že jí tento bleptánek pošlu. Děj se vůle boží, a když tak vás všechny zvu na svoji veřejnou popravu.

Jiří Suchánek