Mnì nevadí, kdy¾ nìkdo zasvìtí svùj ¾ivot opatrnosti a šetrnosti. To slovo – šetrnost – neznamená, ¾e se jedná o hami¾nost o lakotu v pravém smyslu. Ani skrblictví není ten nejhorší úkaz. Je pochopitelné, ¾e si chceme našetøit na dárky, na dovolenou, na stáøí. Horší je, kdy¾ èlovìk musí šetøit aby vùbec vyšel s platem, s dùchodem. Aby nakrmil rodinu a mìl na nìjaké to pivo a doutníèek. To je nejèastìjší dùvod šetøivosti. Ono vlastnì nic jiného nezbývá. Vìtšinì lidem zùstává jen snìní.
Je ¾ivotem potvrzené, ¾e zaènou-li penízky pøibývat, vlastník a š»astlivec zaèíná být ještì více šetrnìjší. Pak pøichází hami¾nost a to u¾ je poslední schod k lakotì. Má a nedává. Má a nepomáhá.
Z pocitù štìstí, z lásky, laskavosti, se náhle stanou pocity strachu – veèer se poèítá pøi spuštìných roletách, dveøe se vybaví závorami, poøídí se vzteklý pes, dvoukilový kolt.
Zaèíná otroctví a nedùvìra. Na jedné stranì touha ukázat svìtu – Já je mám, na druhé stranì obava ze závisti.
Èlovìk se stává majetkem svého majetku. Peníze jsou dobrý vynález. Mít je je potìšující. Je to kousek svobody. Ka¾dý vypráví jak jimi pohrdá a ka¾dý je tou¾í mít. Odøíkaného chleba nejvìtší krajíc. Máš-li je není s tebou tolik oráno.
Z bohatého je na dálku cítit síla. Nikoli jeho osoby. Penìz. Štìdøí boháèi jsou moudøí. Je jich málo ale jsou. Pomáhají druhým a tím pomáhají sobì. Jsou jakýmisi strùjci smysluplných èinù.
Netìší je jen bohaté konto, ale pocit, ¾e jejich peníze to byly, které potìšili, pomohly. Nìkteøí lidé celý ¾ivot šetøí a kdy¾ si chtìjí koupit lepší rakev tak nemohou, proto¾e mezi tím zemøou.
Beru z kasièky stokorunu a jdu do kladenského baru Escaddo na slivovici a kávu.