CAPE YORK PENINSULA
CAPE YORK v Austrálii láká turisty za dobrodru¾stvím. Je minimum mo¾ností, jak se z civilizace do nejsevernìji polo¾eného mìsta Austrálie Bamaga dostat. Do osady Laura se jede po asfaltkách. Z osady nahoru vedou pouze dvì cesty. Old Telegraph line a Development road. Old Telegraph line pro nás nepøipadal v úvahu s našim autem a kabinou (slide on) neboli šnekem, jak to naše vozidlo nazval náš syn Dan. Cesta je pouze pro silná four wheel vozidla bez nákladu. Èekala nás tedy cesta do cíle Bamagy a nejsevernìjšího cípu - Tip - po Development road.
Mìli jsme pøed sebou i se zpáteèní cestou 8000 kilometrù a pouhé tøi a pùl týdne do návratu. Ne zrovna moc èasu na australské vzdálenosti.
Domluveni jsme byli s pøáteli na setkání v Bamaze, jestli tam ovšem dorazíme a nic záva¾ného nás cestou nepotká. Pøátelé jsou naši dobøí èeští rodáci, se kterými jsme v minulosti podnikli nìkolik zajímavých cest. Eva s Mirkem se rozhodli díky krátkému èasu jejich dovolené z Canberry do Bamagy pøiletìt a odletìt. Zdenka s Michalem z Canberry odletìt do Cairns, pùjèit si camper van auto a poloostrov projet skrz naskrz. Auto v Cairns vrátit a odletìt domù. To jenom my dva šílenci jsme se táhly se vším všudy pøímo z Canberry.
První den naší cesty jsme zakonèili v opálovém mìstì Lightning Ridge, 801 kilometrù jízdy od Canberry. Ten den jsme jeli deset a pùl hodiny. Do kempu jsme dorazili v 18 hodin. Jakmile Vladimír zajistil našeho šneka, odebrali jsme se do Bowling klubu. Chtìli jsme zavolat Frantovi, se kterým jsme byli domluveni na veèeøi. Kamarád Franta ¾ije v opálovém mìstì pøibli¾nì dvacet let. Volat jsme nemuseli, sedìl u¾ v klubu u stolu se zmrzlinou, kafem a èekal na nás. Bavil nás historkami z mládí a ne¾ jsme se nadáli, museli jsme se odebrat na zaslou¾ený odpoèinek po tak dlouhé cestì.
Z Lightning Ridge jsme se odporouèeli v 9.45 ráno, a to smìrem k mìstu Roma. Po hodinové jízdì jsme se dostali do mìsteèka Dirranbandi. Zašli jsme tam do pekárny na kávu. Vítal nás zamouèený usmìvavý pekaø. Ptal se odkud a kam jedeme? Také co to máme za pøízvuk? Rozzáøil se, nebo» byl v Praze i jeho ¾ena, která pøibìhla zezadu obchodu. Ta záøila radostí, ¾e se jí Praha líbila ze všech evropských mìst nejvíce. Ruští emigranti prodávali mimo jiných dobrùtek ruské perníky, rùzných tvarù a velikostí. Øíkali jim Prijanky. Byly moc chutné, a tak jsme si dva ty nejvìtší koupili na cestu. Nelitovali jsme, nebo» jsme si moc pochutnali.
Ve mìstì Roma jsme se ubytovali v karavan parku po 420 kilometrech jízdy. Museli jsme jít na procházku. Mìli jsme sezení v autì akorát tak dost. Objevili jsme ohromné stromy baobaby. Jeden z nich byl opravdu velký, silný. Mo¾ná pìt lidí ho mohlo obejmout. Bylo oèividnì tepleji ne¾ tam u nás na jihu. Pøes den 25°C, a tak jsme vymìnili kabáty za trièka.
Byla nedìle a vzbudily nás zvony. Lákaly vìøící na mši do kostela. Jaké víry to nevíme, pouze nás zvonky vyburcovaly k pohybu. Vladimír se prý nevyspal, byla mu pøes noc zima. ®e bych to zakøikla? Ale ne! Noci jsou tu chladné, dny naopak teplé.
Vzdalujeme se od domova na sever, tak oèekáváme více tepla tím naším posunem. Potkáváme v kempech nomády. Australané tak øíkají lidem, kteøí v karavanech èi jiných vozidlech objí¾dí Austrálii. Hrnou se za teplem, ze zimních èástí kontinentu.
Po šesti hodinách jízdy s malými zastávkami jsme pøijeli do mìsteèka Emerald. Kemp byl plný tìmito nomády. U¾ byly ètyøi hodiny odpoledne a my se tìšili na odpoèinek. Také, ¾e se koneènì po dlouhé cestì najíme. Do Cairns nás èekala ještì dálava pøes Atherton Tableland. Kdyby nám to vyšlo setkat se Zdenkou a Michalem, budeme pokraèovat spoleènì.
Zpáteèní cestu jsme si naplánovali pøes krásná pøímoøská místa.
Sedm hodin se plahoèíme krajinou, kde nic moc nebylo, a¾ jsme dojeli do mìsta Charters Towers. Mezi osadami, kde se dala dobrat nafta byly a¾ 170 kilometrové vzdálenosti. Ještì, ¾e jsme vezli plný kanystr nafty v naléhavých situacích. Tím, ¾e jsme poøád sedìli v autì, rozhodli jsme se na druhý den uskuteènit výlet 20 km od Charters Towers na farmu Texas Longhorn. Býci z Texasu mají rozpìtí rohù a¾ do tøí metrù. Linda s Michaelem, vlastníci farmy nás uvítali ranní kávou a australským chlebem, kterému se øíká Damper. Èekalo se s prohlídkou býkù na autobusový zájezd z mìsta Townsville. Michael nás zatím bavil svým humorem. Australan byl nejenom jménem, ale i vizá¾í podobný našemu èeskému Michalovi, tak jsem ho musela vyfotit. Chystala jsem se dvojníka našemu Michalovi pøíle¾itostnì ukázat. Autobus dorazil a Michael po krátké pøednášce o býcích poruèil návštìvníkùm, aby vylezli na valník na projí¾ïku farmou. Ta¾ní konì táhli povoz vyje¾dìnou trasou. Takové exempláøe rohù a druhù býkù jsme v ¾ivotì nevidìli.
Býci jsou na farmì køí¾ení a èím døíve vykastrovaní býci, tím delší a zajímavìjší rohy jim narostou. Linda se podílí na inseminaci ze zkumavek a krávy umìlé oplodòuje. Nelitovali jsme, výlet se vydaøil. Potìšili jsme se s pejskem Lori, ochoèeným klokanem a pokraèovali ten samý den odpoledne smìrem Cardwell, k nádhernému mìsteèku u moøe. Mìli jsme u¾ dost projí¾dìní vnitrozemím. Zmìnili jsme prostì plán cesty. Podotýkám, ¾e u¾ jsme se nìjakou dobu pohybovali ve státì Queensland. Karavan v Cardwell s vyhlídkou na moøe byl krásný. Jejich luxusní restaurace lákala zvláštními pochoutkami. Na doporuèení èíšnice jsme veèeøeli kozí kari guláš s rý¾í a roti chlebem. Pøipomnìli jsme si Indii.
Míøíme k mìstu Cairns a rozhodli jsme zaboèit za atrakcí Paronella Park.
Jedná se o pøíbìh španìlského emigranta ‐ José Paronella. Narozen 1886 a v roce 1911 emigroval do Austrálie. Pracoval tì¾ce na plantá¾ích cukrové tøtiny ve státì Queensland. Pozdìji, za vydøené peníze roku 1929 koupil pozemek za vodopády v Mona Creek v deš»ovém pralese. Vysnìné hrady, které vlastnoruènì vybudoval, byly veøejnosti pøístupné v roce 1935. Zamluvili jsme si denní i veèerní procházky parkem. Veèer pøi osvìtlení, park pùsobil mnohem krásnìji. Prostøedí kolem hradù (hrádkù) umocòovaly nádherné vodotrysky a k tomu hrála lehce klasická muzika. Prùvodce byl vtipný a dvaceti pøihlášeným vyprávìl legraèní pøíbìhy z Paronella. Napøiklad, ¾e si José po nìkolika letech ¾ití v Austrálii vzpomnìl na svoji španìlskou dívku, které slíbil, ¾e se s ní o¾ení a vezme do Austrálie. Kdy¾ se tedy po èase objevil ve španìlské vesnici, dívka u¾ byla dávno vdaná za jiného a mìla dítì. José si s tím moc hlavu nelámal, o¾enil se s její sestrou a pokraèoval svou ¾ivotní pou» a zvelebování parku. Zemøel roku 1948 sedøený, pouze šedesátiletý. Zùstal však po nìm neuvìøitelnì pohádkový park, vzdálen pøibli¾nì 120 kilometrù, ji¾nì od mìsta Cairns.
Napojila se na nás Zdenka s Michalem, se kterými se máme setkat zítra v Cairns. Tam nás èekala další èást naší etapy. Nakonec jsme se domluvili na setkání v osadì Laura. Rozhodli se po pøíletu a vyzvednutí auta z pùjèovny, zaèít jejich trasu pøes Cooktown. My plánujeme Cooktown navštívit pøi naší zpáteèní cestì.
Cestou do Laury, jsme se stavìli u Split Rock (Unescem chránìnou oblast). Ve skalách (Quinkan Rock art galleries) je mo¾né spatøit malby domorodcù. Šlapali jsme v neuvìøitelném horku pùl hodiny do kopce po strašnì nepravidelných kamenech, naskládaných halabala na sebe. Nikoho jsme cestou nepotkali. Starala jsem se, aby jsme nespadli a nezlomili si napøíklad nohu, nebo se nìjak jinak nezranili. Nikdo by nás tam do druhého dne nenašel, proto¾e a¾ pozdìji jsme se dozvìdìli, ¾e domorodí obyvatelé provázejí turisty brzo ráno na prohlídku místa, kdy¾ ještì není takové vedro. To za pøedpokladu, ¾e se na prohlídku nìkdo pøedem pøihlásí.
V osadì Laura nic moc nebylo. Akorát obchod se smíšeným zbo¾ím, policejní stanice, roadhouse a kemp, kde jsme se ubytovali. Veèer se náhle ochladilo.
22. 6. Eva s Mirkem odlétají z Canberry do Bamagy. Otazník je, jestli se ve smluvený den uvidíme? Se Zdenkou a Michalem jsme se mìli setkat dopoledne pøed policejní stanicí. Ráno nás SMS zpráva upozornila, ¾e mají nìco s brzdami, a» pokraèujeme sami. Ne¾ jsme se sbalili k dalšímu posunu, pøišla nová zpráva, ¾e jim to na setkání v Lauøe vyjde. Vyšlo to, sláva! Mìli jsme radost a cestovali dál spoleènì, jak to bylo v plánu. S brzdami se hlásili ve mìstì Cohn, kde jim mechanik brzdy zkontroloval a ujistil, ¾e mù¾ou v cestì dál pokraèovat. Také jsme tam poobìdvali, doplnili zásoby jídla, vody a rozjeli se do urèeného kempu Archer River. Z Laury u¾ nás èekala prašná cesta. Z Cohn do Archer River otøesná, hrbolatá s dírami. Mìli jsme obavy, aby jsme našeho šneka tìmi nárazy z auta neztratili.
Kemp byl krásný, taková oáza z té strašné cesty. Naši pøátelé tam dorazili døíve a po našem pøíjezdu nám ukazovali místo, kde budeme do pøíštího rána nocovat. Vedle nich mìli zaparkované auto s karavanem mladí man¾elé Luke a Tania z Melbourne. Seznámili jsme se s nimi v pøedešlém kempu. Byli potìšeni, ¾e mají opìt naši spoleènost. Nejvíce na nì zapùsobil Michal svými vtipnými historkami, pøi kterých se man¾elé neuvìøitelnì nasmáli. Nejvíc však, kdy¾ jsem jim ukázala fotku s jeho dvojníkem z býèí farmy.
Ráno jsme se všichni rozlouèili s tím, ¾e se snad v nìjakém pøíštím kempu zase setkáme.
Zdenka s Michalem mìli namíøeno pøímo do Bamagy. My jsme si mysleli, ¾e zùstaneme v nejbli¾ším kempu v Bramwell Cattle Station. Kdy¾ jsme tam však dojeli, potkali jsme man¾ele z Melbourne. Tìm se zdálo hloupé zùstávat v kempu, kdy¾ bylo pouze dopoledne. Navrhli, ¾e by bylo lepší pokraèovat dále a v Bramwell zùstat na zpáteèní cestì. Sdíleli jsme ten samý názor. Spoleènì jsme poobìdvali a rozjeli se dál.
Asi tak 50 km do cíle Bamagy jsme se dostali k øece Jardine. Jediná mo¾nost dostat se na druhou stranu a pokraèovat v jízdì byla, nechat se s autem pøevést pøevozníkem. Øeka není široká, ale je dost hluboká. Business mají v provozu pùvodní obyvatelé. Poplatek byl za naše auto s kabinou (zpáteèní) $100. Jak dlouho se zdr¾íme na tom nezále¾elo. Velké cedule kolem dokola varovaly s ohromnými pokutami a¾ do ($ 40 000) a zabavením auta, s pøevozem ne¾ádoucích alkoholických nápojù. Limit dovolil 2 litry vína a 30 plechovek piva. ®ádné tvrdé preparáty. Problém s alkoholem je mezi domorodci, a tak proto ty zákazy.
V Bamaze jsme se objevili v 16 hod. U¾ jsem mìla pøíjem na mobilu, tak jsem zavolala Evì kde se nachází. Našli jsme ten resort a s Mirkem, který nás u¾ vyhlí¾el jsme se domluvili, ¾e se nejdøíve ubytujeme a potom opìt napojíme. V Bamaze nám doporuèili Holiday Park v Siesia, 6 km od Bamagy vzdáleného. Nakonec jsme s pøáteli usoudili díky hodinám, ¾e staèí setkat se a¾ pøíští den ráno. Od Zdenky jsem dostala zprávu, ¾e nás oèekávají v osadì Weipa. Zmìnili z nìjakého dùvodu plán a jeli nejdøíve na západní èást výbì¾ku. Byli jsme uondaní a šli spát døíve, ne¾ normálnì chodíme.
Pøed devátou ráno jsme èekali pøipraveni pøed kempem na naše pøátele. Netrvalo dlouho a mávali nám z pùjèeného auta. Mìli jsme pøíjemný pocit, ¾e jsme se úspìšnì setkali. Nepoèítali jsme s tím, nebo» jsme pochybovali, ¾e tu namáhavou, pøíšernou cestu z Laury do cíle zvládneme. Plán B byl uskuteènit setkání v Cairns, pøi zpáteèní cestì, pokud se setkání nevydaøí a nedorazíme. Šli jsme se spoleènì podívat na vraky letadel z druhé svìtové války, sestøelených Japonci. Projeli jsme nejstarší usedlostí domorodých obyvatel, Injinoo, které zde nazývají Torres Strait Islanders.
Kemp, v nìm¾ jsme byli ubytovaní mìl nádhernou vyhlídku na moøe. Udivilo nás mno¾ství toulavých psù a divokých koní v Bamaze i v Seisia. Domorodé dìti se prohánìly na koních bez sedla. Ne¾ nás veèer v kempu Eva s Mirkem navštívili, odhánìli jsme od stolu konì Brumbies (plemeno konì). U veèeøe v nestøe¾eném okam¾iku chòapl po sklenici s keèupem. Vykøikla jsem a odhánìla ho køikem kša, kša. Suverénnì stál a chystal se na odlo¾ený chleba. Starší pán, co vedle nás kempoval se smál a øíkal, ¾e jsou drzí, ¾e musíme udìlat následovné. Zaèal hlasitì tleskat a kùò se posléze dal na útìk. To moje kša na nìho neplatilo, a i ostatní kempující rozesmálo.
Kamarádi se objevili a já jim pøíhodu s konìm vehementnì líèila. Nemohli tomu uvìøit. Uvìøili, a¾ kdy¾ na vlastní oèi spatøili nìkolik koní motat se mezi stany a karavany.
Zdenka s Michalem do kempu pøijeli a¾ veèer. Na recepci nahlásili naše jméno, a tak je umístili vedle nás. Zakrátko se kolem našich aut sešla vynikající partie. K nám šesti Èechùm se pøidali Australané z Melbourne, naši noví pøátelé, kteøí dorazili pøed námi a ubytovali je naproti nám pøes cestu. Náhody neexistují, mìlo to tak být. Další dva sousedé se pøidali, Maor s Australanem. Mìli jsme mo¾nost vyslechnout mnoho zá¾itkù z jejich cestování. Maor John z Nového Zélandu dal svùj dùm do pronájmu a vydal se za dobrodru¾stvím. Rok cestování má za sebou a další rok bude pokraèovat. Byl nadšený a získal u¾ spoustu kamarádù z rùzných èástí kontinentu. Australan John byl na cestách pouze pìt mìsícù. Bylo to prý nejrozumnìjší rozhodnutí v jeho ¾ivotì.
Udìlali jsme si výlet lodí na Thursday Island, v souostroví Torres Strait, hodinu plavby lodí ze Seisia. Byli jsme jeho krásou okouzlení. ®ije tam nìkolik etnických skupin. Japonci, Evropané, a hlavnì Torres Strait ostrované, podobní australským domorodcùm. Zašli jsme do muzea a galerie. Nejvíce nás zaujaly práce místních umìlcù, hlavnì linoryty. Náušnice, které jsem v galerii zakoupila byly vytvoøeny z plodù nám neznámé rostliny. Posléze jsme nasedli do autobusu na okru¾ní projí¾ïku ostrovem. Malý ostrov tøi a pùl ètvereèních km je však nejhlavnìjší v souostroví Torres Strait. Autobus dojel k pevnosti z druhé svìtové války na nejvyšší kopec ostrova, s krásným výhledem i na okolní ostrovy. Z bunkru, pod kopcem se stalo váleèné muzeum. Na místním høbitovì jsme procházeli starou èástí a objevili hroby japonských lovcù perel. Nápisy a symboly v japonštinì byly pro nás tabu, tak jsme se vydali k hrobùm domorodcù. Fascinovaly nás výzdobou kvìtin. Nìkteré byly zavaleny tolika kvìtinami, ¾e bylo obtí¾né pøeèíst informace. Z jiného kopce byla vyhlídka na další ostrovy. Je jich v souostroví pøibli¾nì dvì stì. Napøíklad vìtší Horn vlastní dvì letištì, civilní a vojenské. Obìd jsme mìli v Grand Hotelu s Taniou a Lukem. Spoleènì jsme se vrátili lodí do kempu v Seisia. Veèer jsme všichni zašli do restaurace v kempu. U veèeøe jsme se podìlili o zá¾itky z této nezapomenutelné epické cesty. Radovali jsme se, jak nám to pìknì vyšlo se sejít i pøes to, ¾e ka¾dý z nás se do nejsevernìjšího cípu Austrálie (kterému zde øíkají Tip) dostali rozdílným zpùsobem. Navíc jsme získali nové kamarády.
Na Tip jsme se vydali sami, jen¾e jsme netušili následující. Rozjeli jsme se po další prašné cestì, (jiná tam nevejde), kterou Australané nazývají (corrugated road). To nebyl ten problém. Po ní jsme se dostali 800 km z Laury do cíle a budeme se tìch dalších 800 km vracet do Laury na zpáteèní cestì. Pøed cestou na Tip jsme se poøádnì neinformovali a mapu špatnì probádali. Zlekli jsme se, kdy¾ se pøed námi objevila docela hluboká øeka. Naše auto s nákladem na pøejí¾dìní øekami není absolutnì vhodné. Mìli jsme kabinu (šneka) nechat v kempu a jet pouze autem. Náklaïáèek Nissan Navara by pøejezd bez šneka lépe zvládl. Kdy¾ u¾ jsme se dostali tak daleko a pøekonali nemo¾né, tak jsme se pøece nemohli vrátit. Nebylo se ani kde otoèit. Úzká cesta vedla hustou australskou buší. Prostì jsme do té øeky vjeli ze strany, a tak tak to vyšlo. Auto s nákladem se naklonilo z mojí strany nad vodu. U¾ jsem si myslela, ¾e se pøevrátí a my tam uvízneme. Dobøe to dopadlo a po projetí na druhou stranu øeky, jsme si oddechli. Ještì asi 20 minut jízdy a byli jsme na parkovišti v cíli. Z plá¾e pøicházeli nìjací lidé, a proto¾e tam nebyly ¾ádné smìrovky, ani jiné oznaèení, ptali jsme se, jestli jsme na správném místì? Potvrdili nám, ¾e ano. Výstup prý trvá pøibli¾nì pùl hodiny. Terén do kopce byl kamenitý. U pomníku v nejsevernìjší èásti Austrálie jsme udìlali pár snímkù na památku a kochali se nádherným výhledem na nedaleké ostrovy. Mìli jsme takový zvláštní pocit spokojenosti. Zaèalo se mraèit, a tak jsme se po bla¾eném pocitu a procházce vrátili, tentokrát po plá¾i z druhé strany kopce do auta. Pøi zpáteèní cestì do kempu jsme si vzpomnìli na ten pøejezd pøes øeku a vùbec nám nebylo do øeèi. Auto se opìt naklonilo, tentokrát ze strany øidièe a zázrakem se dostalo na druhý bøeh. No¾ièky, které trèí od kabiny však šouraly po dnì øeky a rvaly jakési køoviska, které trèely z vody. Výlet byl od kempu pouhých 40 km vzdálený, ale ta hrozná cesta výlet zdr¾ela, tak¾e èasovì se vše prodlou¾ilo. Dojeli jsme a¾ za tmy.
Na druhý den jsme opouštìli Seisia. Do Bramwell Station jsme se nesmírnì tìšili s tím, ¾e si tam poøádnì odpoèineme. Chovají tam krávy a býky na prodej. Ubytování s veèeøí a programem pro nás dva pøišlo na $95. Cena se nám zamlouvala a Tania s Lukem u¾ tam na nás èekali. Doufali jsme, ¾e program v místì, kde nic moc není bude stát za to. Nezklamali jsme se. Pøekvapil nás zpìvák kytarista s profesionálním projevem a krásným hlasem. Komediant, jako další èíslo programu byl stejnì nadaný. Veèeøe nám chutnala a po zábavì s plnými ¾aludky jsme se odebrali spát. Èekala nás dlouhá cesta do dalšího kempu.
Proklínali jsme tu pøíšernou cestu, nebo» okna v autì se nedaly pro oblaka prachu otevøít. Sedìli jsme s klimatizací v uzavøeném prostoru auta. Dostávali jsme velké rady od podobných cestujících. Pomalu po takových cestách? Nejlépe je, kdy¾ se jede rychle, potom to tak neotøásá. Sedmdesátkou - osmdesátkou v hodinì jsme trpìli otøesnými nárazy. Vladimír na radu všech tìch poradcù se rozjel sto kilometrovou rychlostí po té hrozné cestì. Jeli jsme tedy stovkou, ani¾ jsme komunikovali a tìšili se na úlevu v dalším z kempù. Stalo se však neèekané. Auto v tom prachu a v té rychlosti dostalo smyk. Naklonilo se z mé strany nad hlubokým pøíkopem. V tom momentì jsme se u¾ pohybovali po dvou kolech a v hlavách se honily myšlenky se špatným koncem. V jiných pøípadech, kdy¾ se na obzoru objevila díra, nebo jiný výmol jsem pištìla, upozoròovala Vladimíra, a» zpomaluje, nebo se pøípadnì nástrahám špatné cesty vyhne. Osudného okam¾iku jsem se nezmohla ani na slovo. Mohli jsme vzduch no¾em krájet. Vladimírovi se podaøilo duchaplnì stoèit volant, ale auto s nákladem se sunulo po té strašlivì suché prašné, hrbolaté cestì bokem, jako krab do protismìru. V té rychlosti nebylo mo¾né vozidlo ovládat. Auto se øítilo do australské buše. Štìstí v neštìstí, ¾e v protismìru nic nejelo. To by bývalo opravdu špatnì dopadlo. Nìjakou dobu Vladimír v opaèném smìru s autem zápolil, které zázrakem dopadlo zpìt na ètyøi kola a stoèil ho na správnou stranu vozovky. Po dramatu jsme dìkovali andìlùm strá¾ným, kteøí se snad pøièinili, ¾e se nám nic nestalo.
Plán dnešní cesty byl zakonèení v osadì Laura. Nyní u¾ jsme jeli po tìch špatných cestách více opatrnìji. Nebylo radno si s osudem dále zahrávat. Nemohli jsme se doèkat asfaltových silnic. Po osmi hodinách jízdy s malými pøestávkami, jsme se koneènì dostali do Laury. Pøipravili jsme v kempu auto na ubytování, nebyli jsme tam ani pùl hodiny a u¾ vidíme pøijí¾dìt Taniu s Lukem. Naøíkali i oni jaká to byla zabíraèka na té cestì. Líèili jsme jim, co nás cestou potkalo za nepøíjemnost. Aby jsme se lépe cítili, man¾elé nám vyprávìli, jak je smyk odhodil do protismìru, kdy¾ se naproti øítilo auto. Naštìstí øidiè v protismìru pohotovì stoèil vozidlo do bezpeèného úhlu a tím pádem se také nic nestalo. Trik je údajnì v tom, ¾e se v takových situacích nesmí prudce zabrzdit. Tím by se auto urèitì pøevrátilo a vše neblaze skonèilo. Vladimír s Lukem si poèínali ú¾asnì v nebezpeèné situaci.
Následující den po spoleèné snídani se naše cesty s novými pøáteli rozdìlily. Odjeli smìrem na Cairns. Zdenky SMS zpráva oznámila, ¾e vrátili auto a z Cairns odlétají. Ona do Evropy, Michal do Canberry. Eva a Mirek pluli na Green Ostrov a pak domù. My plánovanou cestou pøes Cooktown odcestovali kolem krásného australského pobøe¾í zpìt domù.
Jana Gottwaldová