Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Památka zesnulých,
zítra Hubert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

S Ivanem Kolaøíkem U Rudého klokana


Zprvu jsem mìla od pana Kolaøíka zákaz vstoupit do jejich hospùdky U Rudého klokana, do útulného místního pubu, kam chodí na pivo po úmorném a horkém dni upocení farmáøi v kovbojských kloboucích a nadávají, ¾e jim není povoleno v hospodì vypalovat si zobáèky. Stìny jsou olepené vyšisovanými fotkami rybáøù s obrovskými úlovky, místními fotbalovými týmy a kdejakými trofejemi. Farmáøi línì postávají u baru a kolem kulatých stolkù a tlachají, nebo» i stìny mají uši jen pro chlapské øeèi. Pípy jsou obalené ledem, pivo z nich teèe do ledových sklenic. ®e tahle oáza klidu je vstøícná jen pánùm, pro jejich psychoterapii èi co a ¾e není vhodná pro dámy, to je nabíledni, nebo» dámská pøítomnost by inhibitovala volnou, èasto drsnou chlapskou mluvu. Ale pro tentokrát, kdy¾ jsem dostala od náèelníka Ivana Kolaøíka povolení, jsem vstoupila, posadila se k jeho stolku a pøi pivním moku od protino¾cù jsem zcela propadla jeho vtipnému, malièko nadnesenému toku øeèi. Zaèal s tím, jak jako pomìrnì mladý mu¾ sedí v letadle a dává sbohem své rodné zemi a míøí pøes oceán do Austrálie.


***


Jaký je to pocit setøít slzu a vyhlí¾et z letadla svùj nový domov?

Hm…, Martièko, dovolte, abych si nejprve prolil vyprahlé hrdlo tímto strašnì pøechlazeným místním mokem, který je podle mého ledový hlavnì proto, abychom my fachšmejkøi nepoznali, co hrozného do sebe lejeme… Jo, a ty nadávky farmáøù neposlouchejte, proto¾e byste se asi musela èervenat. Avšak vra»me se k vaší otázce.


Abych se pøiznal, slzu jsem v 68 roce pøi výhledu z letadla neutíral. Mìl jsem toti¾ jiné starosti. Byl to tenkrát mùj vùbec první let v ¾ivotì a navíc první let letadla VC10 do Austrálie. A tak místo proudu slz jsem spíše koukal, jak daleko je to na toaletu, proto¾e jsem se chvìl, ¾e to spadne a to mìlo neblahý vliv na moje vnitønosti. Naštìstí a k mojí ohromné úlevì jsme ten nekoneèný let ve zdraví pøe¾ili a já se ocitnul v mé nové zemi, kterou jsem si za toho slunného rána, kdy jsme pøistáli v Sydney, okam¾itì zamiloval a bez øeèí pøijal za svùj nový domov. A musím se pøiznat, ¾e od té doby se ze mne stal odrodilec. Èili èlovìk, který je hrdý na Austrálii a který nìjakým zvláštním, pro mnohé lidi asi nepochopitelným dùvodem, rodnou zemi neoplakával. Nyní jsem v Austrálii ji¾ 44 let. V Èesku jsem se sice narodil, ale kdy¾ vezmete v úvahu, ¾e si zhruba pamatujete vìci od øeknìme pìti let, a já utekl, kdy¾ mi bylo 22 let, tak jsem mìl nìjakých 17 let, abych si utvoøil opravdu silný citový vztah k této zemi. Ta léta byla však naplnìná buzerací témìø na ka¾dém kroku mého ¾ivota. Tak¾e kromì pøíjemných chvil strávených v rodinném kruhu a s kamarády nebylo prakticky nic, co by mne hluboce poutalo k Èesku.


Austrálie nás pøivítala s otevøenou náruèí a poskytla nám neuvìøitelnou pomoc a ¾ivotní mo¾nosti. Navíc je to zemì se zakoøenìnou demokracií a smyslem pro fair play. Proto jsem jí pøijal bez výhrad a jsem pyšný na to, ¾e si mohu øíkat, ¾e jsem Australan.


Mùj vztah k Èesku se však také poslední dobou zmìnil. Zvláštì od mojí loòské návštìvy, kdy jsem si uvìdomil, jak velice kulturní národ jsme. A jaký mají Èeši smysl pro humor. Co¾ je mi obzvláštì sympatické. Se zmìnou mého smýšlení pøišlo i to, ¾e nyní celkem hrdì prohlašuji, ¾e jsem pùvodem Èech. Kdo byl v Praze, tak závidí. Tak, tak to nìjak se mnou je.Teï se však po tak dlouhé odpovìdi musím napít a slibuji, ¾e pøíští budou mnohem kratší.


Kdy¾ jste se rozhodl pro Austrálii, jaký jste mìl názor na bouølivou historii Anglièanù po objevení tohoto kontinentu?
Po pravdì øeèeno, ¾ádný. Asi jsem byl na nìjaké hlubší uva¾ování ohlednì dopadu kolonizátorù na tuto zemi pøíliš mladý. Faktem je, ¾e osídlení Austrálie bylo spojeno s násilím a pokoøením pùvodního obyvatelstva. Je to velká èerná skvrna na historii Austrálie, jizva, která se dodnes nezacelila. Teprve pøed nedávnem se tehdejší ministerský pøedseda Kevin Rudd oficiálnì v parlamentu Aborid¾inùm omluvil za všechno, co bylo v historii na domorodcích napácháno. Trvalo to pìknou dobu a vìøila byste tomu, ¾e dodnes mnoho lidí s touto omluvou nesouhlasí. Staèí si však pøipomenout, ¾e kolonizátoøi vyhladili Aborid¾ince z povrchu Tasmánie. Myslím, ¾e nepøeháním, kdy¾ øeknu, ¾e se jednalo o kulturní genocidu. Tak¾e Angláni nemají být na co hrdi.


Ka¾dý se vás jistì ptá na zaèátky, ale já se domnívám, ¾e všechny zaèátky emigrantù jsou si podobné, proto se vás zeptám jinak. Nestýskalo se vám, a jak dlouho to trvalo?
Samozøejmì, ¾e se mi zpoèátku stýskalo. Hlavnì po rodièích a kamarádech. Výèitky svìdomí, ¾e jsem opustil milované rodièe, mnì dlouho nedávaly spát. Teprve kdy¾ èlovìk uzraje a stane se sám rodièem, tak si plnì uvìdomí dopad svého jednání. Máma s tátou mi mùj ¾al usnadnili tím, ¾e mne v rozhodnutí odejít plnì podpoøili. Po¾ehnali mnì, co¾ bylo nìco ú¾asného. Proto jsem jim v duchu tenkrát také slíbil, ¾e v emigraci nìco doká¾u, aby na mne byli hrdi. Jinak úsilí zakotvit v nové zemi bylo tak intenzivní, ¾e nebyl èas na nìjaké stýskání.


Austrálie je zemì extrémù a paradoxù. Jak na vás pùsobila spalující pouš», skalnaté australské Alpy a tropické pralesy.


Divokou a nespoutanou australskou krajinu miluji. Je to opravdu neobyèejná a neobyèejnì krásná zemì. I pouš», nad kterou se tetelí horký vzduch, má svùj pùvab. Vnitrozemí hýøí barvami, mezi kterými pøevládají okry, které snad jenom aborid¾inští umìlci dovedou mistrnì zachytit na svých plátnech. Australská krajina s nekoneènì prùzraèným nebem posetým hvìzdami, kterým vévodí Ji¾ní køí¾, vzbuzují v èlovìku hluboké spirituální emoce.


Miluji australské pobøe¾í s burácejícím oceánem, neposkvrnìnými, nekoneènými, zlatými plá¾emi bez lidí, kde èlovìk mù¾e chodit hodiny nikým nerušen, pohrou¾en ve vlastní myšlenky.


Turisté obyèejnì pøirovnávají australská mìsta k veliké botanické zahradì. Jsou unešeni prùzraèným vzduchem a ostrými barvami. Plnì souhlasím. A proto nesnáším lidi, kteøí si pøírody nevá¾í, odhazují odpadky a neumí se v pøírodì chovat. Bohu¾el se zdá, ¾e je tìchto lidí stále více a je hrozné, ¾e i na celkem osamìlém místì najdete flašku od piva nebo Coca Coly.


Jistì jste byl v Sydney v opeøe. Není to zá¾itek na celý ¾ivot? I tøeba projít se po mostì zvaném „ramínko na šaty“ a vidìt ten zázrak architekta Utzona na vlastní oèi.
Vùbec Sydney jako taková je díky svojí poloze snad jedno z nejkrásnìjších mìst na svìtì. Všemu vévodí slavná opera a to „ramínko na šaty,“ sydneyský most. Pøidejte k tomu pøíjemné klima a máte recept pro ráj. Bohu¾el však díky lidské civilizaci má Sydney od ráje èím více tím dále. Kdy¾ má ka¾dý nejménì dvì auta, tak si pøedstavte, jak to na silnicích asi vypadá. Kromì toho se noví pøistìhovalci pøevá¾nì usazují v Sydney a v Melbourne, infrastruktura s tímto náporem civilizace nestaèí dr¾et krok, a tak nastává veliký chaos a bordel. Nová generace to bude muset nìjakým zpùsobem vyøešit.

 


V nové vlasti jste se vypracoval a¾ na policejního øeditele, který mìl na starosti zlepšení vztahù mezi policií a etnickými menšinami. Za svou práci jste dostal i jedno z nejvyšších australských vyznamenání. Tu práci jste musel milovat, podìlte se s námi o své zá¾itky.
No tak na to by ani nestaèily stránky magazínu. Staèí snad øíct, ¾e to byla práce silnì uspokojující, proto¾e to byla práce ryze prùkopnická, která se odrazila ve zlepšených vztazích mezi policií a menšinami. Kdy¾ si uvìdomíme, ¾e tisíce a tisíce pøistìhovalcù pøichází ze zemí, kde jsou policií potlaèována jakákoliv lidská práva, kde se lidé policie bojí, policii nenávidí a s policií nespolupracují, tak je nabíledni, jak tì¾ký úkol je pro policii v demokratické zemi jako je Austrálie získat dùvìru pøistìhovalcù. Australský policejní systém toti¾ spoèívá v úzké spolupráci mezi obyvatelstvem a policií. Pakli¾e spolupráce neexistuje nebo je sporadická, vyšetøování zloèinné èinnosti je nesmírnì obtí¾né. Proto dá rozum, ¾e se policie musí sna¾it peèlivì promyšlenými strategiemi získat tuto nezbytnou dùvìru obyvatelstva. No a já mìl za úkol nejprve ve státì Victoria a pozdìji v celé Austrálii toto uskuteènit.


Bìhem slu¾ební èinnosti jsem mìl mo¾nost jako dr¾itel vysoce presti¾ního stipendia Winstona Churchilla pùsobit u elitních policejních organizací v USA, Kanadì, Velké Británii, Nìmecku a Nizozemsku. Zde jsem nejenom vidìl, jak podobným zpùsobem jako my v Austrálii tyto zemì pøistupují k menšinovým otázkám, ale jak jsme díky naší práci v mnohém pøed nimi. Lidé toto èasto mylnì sluèují se strategiemi poplatnými multikulturalismu. Znovu podotýkám, ¾e policie své strategie ohlednì menšin plánuje právì jako profesionální odezvu na dopad pøistìhovalectví a multikulturalismu. Napøíklad to, ¾e se sna¾íte mít v øadách policie pøíslušníky menšin, nemá naprosto nic zajedno s politickou korektností nebo multikulturalismem. Je to logická snaha policie zlepšit slu¾by obyvatelstvu, které je kulturnì, nábo¾ensky a jazykovì rozmanité. A tak to je prakticky se vším, co policie v této oblasti podniká.
Jinak jsem dost historek z policejního ¾ivota, doufám ¾e humornì, popsal ve svých fejetonech, které si ètenáøi mohou pøeèíst tøeba v Pozitivních novinách i na SeniorTipu.

 

Aboriginové jsou pro nás do jisté míry tabu. Mù¾ete nám poodhrnout roušku, jestli¾e jste se s nimi setkal?
No já radìji ani ¾ádnou roušku poodhrnovat nebudu. Jedná se toti¾ o nesmírnì slo¾itou problematiku, kterou se léta letoucí zabývají jiní experti, ne¾ jsem já. Zmíním se jenom pár slovy o tom, ¾e díky svému privilegovanému postavení jsem mìl mo¾nost navštívit aborid¾inské komunity, kam se bílá tváø stì¾í dostane, proto¾e má pøístup zakázaný. Tyto návštìvy se
mne hluboce dotkly. Èlovìku se sevøe srdce, kdy¾ vidí, v jak neuvìøitelnì nuzných a primitivních podmínkách tito pùvodní obyvatelé v buši ¾ijí. Za mnohé mù¾eme my, civilizovaní, bílí lidé. Hlavnì si mù¾eme pogratulovat za to, ¾e jsme domorodce nauèili pít alkohol. Díky alkoholu, který domorodci špatnì snášejí, jsou to bohu¾el zdecimovaní lidé. Jejich chatrné chýše v buši jsou obklopené haldami plechovek od piva a rùzných odpadkù. Je to smutný pohled. Nechci samozøejmì generalizovat. Napøíklad aborid¾inské komunity, kde je alkohol zakázán, jsou úplnì jiné. Sice také celkem primitivní, ale mnohem lépe upravené a mnohem èistìjší.


Problémy Aborid¾incù se zabývá mnoho jak státních tak soukromých institucí, a nikdo je v podstatì nedovede vyøešit. Já se rozhodnì nepova¾uji za znalce jejich kultury ani si nevyhrazuji právo komentovat jejich ¾ivot a problémy. Aborid¾inci díky své ojedinìlé problematice také nespadali pod moji kompetenci na policii. To, ¾e ve vysoce civilizované, bohaté zemi jako je Austrálie mohou vùbec existovat obyvatelé, jejich¾ ¾ivotní úroveò, nemoci a délka ¾ivota jsou nesrovnatelné se zbytkem obyvatelstva, je neuvìøitelné.

 


Je mi známo, ¾e milujete projí¾ïky na kole a píšete mistrovská dílka pro zasmání. Je pro vás Ji¾ní køí¾ toté¾ co pro nás Polárka?
Kolo je moje celo¾ivotní záliba. Vojnu jsem pro¾il ve dresu Dukly a i zde jsem se pokoušel o úspìchy mezi profíky. Leè marnì. Na kole jezdím dnes a dennì navzdory tomu, ¾e mne bolí zadek a vùbec celé tìlo. Nìkdo mnì jednou poradil, ¾e procházkou nebo jízdou na kole èlovìk zapomene na høíšné myšlenky, a tak kdy¾ na mne pøijde velký cit, tak ne¾ abych se pøed ¾enou Máòou poni¾oval ¾ebrotou a škemráním, radìji skoèím do sedla a touhy rozjezdím, proto¾e z vyjí¾dìk pøijedu vyèerpán a zralý tak na pár pivek, spršku a pelech.


Ji¾ní køí¾ vévodí naší obloze a je to jedno z mála souhvìzdí, které okam¾itì poznám. Hruï se mi dme pýchou, kdy¾ jej vidím tøepotat se na naší vlajce, kdy¾ naši sportovci stojí na bednì a pøebírají medaile za svoje výkony.


Bývá ve vaší hospùdce jedním ze štamgastù nìjaký rudý klokan? Èím se klokani vyznaèují?
Náš symbol se vyznaèuje pøedevším neuvìøitelnì obrovským mno¾stvím. Farmáøi klokany nemají v oblibì, proto¾e jim ¾erou úrodu. Asi dva miliony se jich odstøeluje roènì, aby se vùbec mohla kontrolovat jejich èísla. Jsou to vaènatci moc rozkošní, rádi se mno¾í a maminkám z vakù koukají ještì rozkošnìjší klokánci. Osobnì nerad náš národní symbol jím, ale jeliko¾ nemá ¾ádný cholesterol, tak se také nìkdy na nìj s chutí vrhnu. Veliký táta klokan je svou výškou a sílou hrozivý a je dobré se mu ne
postavit do cesty. Jedním kopnutím vám mù¾e rozpárat bøicho a pustíte zelenou vodu. A kdo se chce ráno probudit mrtvej, ¾e ano?

 

Ani se vás neptám, jestli milujete královnu, avšak znáte nìkoho, kdo je hrdý na svého pøedka, který dorazil s flotilou ke bøehùm jako trestanec.
Královnu sice nemiluji, ale celkem si jí vá¾ím, nebo» je jediná z královské rodiny, která snad nikdy neudìlala ostudu. Korunu na své nyní ji¾ obstaro¾ní hlavièce nese hrdì, a jeliko¾ je to naše hlava státu, tak jí salutuji.
Jinak osobnì neznám nikoho, kdo by byl hrdý na svého pøedka, trestance, který sem byl poslán za trest, ¾e ukradl tkanièky od bot. Tito neslavní pøedci však obydleli Austrálii a za nesmírnì tvrdých podmínek zde udìlali moøe u¾iteèných vìcí.


A jedna nezvyklá otázka na konec. Nekoketujete, nìkdy v duchu, s myšlenkou na návrat?
Musím vás, Martièko, zklamat. Nikdy mì ani v duchu nenapadlo se vrátit. Dodnes však dìkuji Bohu, ¾e mì dostal do jeho ráje – Austrálie.

 

 

A teï po tomto rozhovoru zcela vyèerpán vás zvu pøímo k baru si dát jedno na rozluèku. Plivat mù¾ete pøímo na podlahu.


Dìkuji, ale na podlahu neplivám, mohla bych sobì nebo vám plivnout na boty.


Marta Urbanová

***
Fotokolá¾ © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky





Komentáøe
Poslední komentáø: 08.11.2013  17:26
 Datum
Jméno
Téma
 08.11.  17:26 Von
 07.11.  07:17 venca