To se vám tak nìkdy stane, ¾e stvoøíte jinotaj, ani¾ byste chtìli. A ani nemusíte vstávat levou nohou. Ale je lepší, kdy¾ je to v nìjaký výjimeèný den, jako se to stalo mnì. Tøeba na Zelený ètvrtek, kterým zaèíná velikonoèní triduum.
Na Zelený ètvrtek se pøipomíná Je¾íšova veèeøe na rozlouèenou a jeho modlitba v Getsemanské zahradì, pøi ní¾ byl zajat. Já jsem v Getsemanské zahradì také posedìla a pøedstavovala jsem si, ¾e tam Je¾íš sedí se mnou. Bylo to nezapomenutelné, ty myšlenky a ty olivovníky. Ale na to jsem teï právì nemyslela. Vzpomnìla jsem si na svou babièku, jak ráno v ten den vstávala a øíkala: „Na Zelený ètvrtek hrách zasívej, na Velký pátek zemí nehýbej!“
Øíkala to, i kdy¾ se ¾ádný hrách zasívat nechystala. Naopak roztápìla pekárnu a zadìlávala na mazance a jidáše. Já jsem se v ten den chystala do kostela, i kdy¾ mi to maminka zakázala. Ale já jsem ji neposlouchala, proto¾e jsem potøebovala zelenou známku. A známky vlepované do kní¾ky pro katechismus byly podle mešního roucha pana dìkana, který slou¾il mši v kostele. A zelený ornát mìl málokdy.
No a teï po létech se všechno zmìnilo. Pekárna je zbouraná, babièka na pravdì bo¾í, já v jejím vìku a co teï. Tak alespoò pošlu e-mailem velikonoèní pøání. Doma jsem ¾ádný pohled s touto tématikou nenašla, tak jsem zaèala hledat na internetu. Ale nechtìla jsem ¾ádné serepetièky, pídila jsem se po jednoduchém prostém obrázku. Našla jsem jich asi pìt, ale kdy¾ jsem do nich chtìla vlo¾it své pøání, zjistila jsem, ¾e ka¾dé je provedené v malièkém formátu. No nic. Obrázek zvìtším. Vybrala jsem si dvì nenabarvená vajíèka a u nich pomlázku. A ejhle. Obrázek nešel zvìtšit. Jen za cenu rozostøení. Tak jsem s ním zaèala manipulovat z menšího na vìtší a zpìt, a¾ se mi nìjakým zázrakem podaøil zvìtšit. Vepsala jsem do nìho své jednoduché pøání a zaèala ho rozesílat všem pøíbuzným a kamarádùm.
Mezitím zvony „odlétly do Øíma“, jak babièka øíkala, a já si vzpomnìla, ¾e jsem mìla ze všech dìtí ve vsi nejvìtší hrkáè a ¾e jsem s ním chodila v první øadì. Také jsem si všimla, ¾e mùj vnuk se svou sleènou zadìlávají tìsto. Mo¾ná, ¾e o jidáších nemají ani páru, proto jsem se nezeptala, co peèou. Ale jidáše urèitì ne, proto¾e vymazávali plech a vysypávali ho moukou. Kdy¾ do nìj nalili tìsto, zjistili, ¾e plech je velký a nevejde se do trouby. Sleèna byla v šoku, málem na omdlení, tak jsem vnukovi poradila: „Strè ten plech do trouby nakøivo.“ Ani nehlesl, naklonil plech a zašprajcoval ho do trouby. Sleèna to vzdala, slzy na krajíèku, a sedla si k poèítaèi. „Za chvíli ho mù¾eš obrátit,“ vyslala jsem k vnukovi ještì jednu radu.
Rozklikla jsem si poštu.
„Jsou to dvì vajíèka, ale zámìrnì vyfocená jako dvojsmysl – pøece ta pomlázka dopadá pøesnì tam,“ psala kamarádka. Podívala jsem se, co myslí, a vskutku. Musela jsem si nalít panáka. Zaèala jsem mít vá¾né obavy, co si dotyèní mohou pod tìmi dvìma vajíèky pøedstavovat.
Otevøela jsem další mail, tentokrát od protino¾cù: „Rozveselila jste jak našeho kamaráda, tak také nás. Ano, vajíèkùm se to moc nepodobá. Mnì to spíš pøipomíná zadnici a man¾elce, slušné to dívce, bohu¾el zrovna tak. Tak¾e máme hned na Velký pátek dobrou náladu. Také proto, ¾e se ji¾ od samého rána na nás usmívá sluníèko a ¾e se hned po kostele vydáme, zøejmì pøed zimou naposledy, na plá¾.“ To u¾ mì obavy opouštìly a zaèala jsem se usmívat.
A ještì pøišel jeden z opaèné strany zemìkoule, z Kalifornie: „Fakt to vypadá jako pìkná.… ve skuteèný barvì. A» se vám dál tak daøí. A s tím perníkem to byla jistì zábava, dovedu si to pøedstavit. Dobøe se zasmát je pro zdraví dùle¾itìjší ne¾ si mejt nohy ka¾dej den, ne¾ lezeme do postele.“
Kdy¾ jsem doèetla, zaèala jsem se zamýšlet, jak jedni jsou od nás deset hodin s èasem vepøedu a druzí témìø stejnì o tolik pozadu. A kde se ten èas spojí? V jedné hodinì, tøeba dvanácté, mi bylo vysvìtleno. Jedni mají poledne a druzí pùlnoc. A na ka¾dé z tìch polokoulí jsou lidé, kteøí nevidí vajíèka, ale to podstatné, co ¾ene lidstvo k lásce a k pokroku.