Karel Jaromír Erben – básník, historik, právník, archiváø, hudebník, sbìratel písní a pohádek
Kdy¾ se dnes vysloví jméno Karla Jaromíra Erbena, znamená to pro hodnì lidí pouze jeho nejslavnìjší sbírku básní „Kytice“, popøípadì nìkterou z jejích parafrází nebo novodobou úpravu. Ale málokdo si doká¾e pøedstavit, kolik práce Erben udìlal v dobì národního obrození, kolik za ním zùstalo vìdeckých pokladù…
Karel Jaromír Erben se narodil 7. listopadu 1811 jako Karel Erban v Miletínì pod Zvièinou, nebo té¾ Miletínì nad Bystøicí. Na svìt pøišel zároveò s bratrem Janem, který hned v prosinci zemøel. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e se cítíval jaksi neúplný. Dvojèata byla tøetí v poøadí dìtí man¾elù Jana Erbana (1781–1851) a Anny, rozené ®ábové (1871–1846). Tatínek pocházel z nedaleké Rohoznice a dìdeèek z otcovy strany byl krejèím, maminèin otec byl uèitelem v Miletínì. Tatínek se vyuèil ševcem, a proto¾e ševcovství nevynášelo, a majitel panství zalo¾il velké sady, ¾ivil se i sadaøstvím a našel v tom i potìšení. Celkem mìl Karel osm sourozencù, ale pouze on a jeho o pìt let mladší sestra Josefa (1816–1886) se do¾ili dospìlosti. Maminka moc zdravá nebyla, syn po ní tyto dispozice zdìdil a celý ¾ivot se potýkal s problémy dýchacího ústrojí. Ostatní sourozenci mìli u¾ v matrice zápis „Erben“, u¾íval tedy toto jméno i Karel, hlavnì pozdìji, kdy¾ u¾ byl literárnì èinný.
Domek, ve kterém se narodil, v dnešní ulici Barbory Linkové è. 142 (nazvané podle dívèího jména maminky B. Smetany), v roce 1827 vyhoøel, a rodièe Erbenovi se stali zcela nemajetnými. Dùm, v nìm¾ je nyní Památník Karla Jaromíra Erbena a na nìm¾ je pamìtní deska, byl postaven pozdìji.
Od dìdeèka ®áby a maminèina bratra Josefa, rovnì¾ uèitele, se Karel uèil hrát na klavír a mìl k tomu velké nadání. Maminka si pøála, aby se stal uèitelem jako dìdeèek. On se však toho bál, proto¾e mìl slabý hlas a pøi øeèi zadrhával.
Do tehdejší tzv. normální školy chodil Karel v Miletínì, ale v roce 1821 pøišel na faru nový faráø Jan Arnold (1784–1872), který si všiml velkého chlapcova nadání a upozornil na nìj mìš»anského, nikoliv šlechtického majitele panství – Hynka Josefa Falgeho. Pan Falge byl osvícený a dobrosrdeèný statkáø, který se rozhodl nadaného chlapce podpoøit. Pan faráø také usiloval o to, aby Erben a další nadaní chlapci znali pro studia potøebnou nìmèinu a té je tedy vyuèoval místní kaplan Antonín Èerný. A tak od roku 1825 studoval Karel Erben na gymnáziu v Hradci Králové. Bylo to gymnázium v tehdejší Jezuitské koleji, na nynìjším Velkém námìstí. Øeditelem tam v té dobì byl spisovatel Václav Kliment Klicpera (1792–1859) a èeštinu vyuèoval profesor Josef Chmela (1793–1847). Do primy pøišel Erben a¾ jako ètrnáctiletý. V dobì studií v Hradci bydlel v podnájmu v ulici V kopeèku è. p. 83. Další místa podnájmù byla podle nìkterých pramenù: Svatojánské námìstí 87, a nynìjší Pospíšilova tøída 226.
Jeho spolu¾áky byli miletínský rodák Jan Nepomuk Lhota (1811–1890), pozdìjší spisovatel a vlastenec a zároveò i povinnì loajální státní úøedník, který psal pod pseudonymem Jan Kvìtoslav Bystøický. Dále to byl Josef Petera Tøebihoš»ský (1810–1889) z Tøebihoštì pod Zvièinou, písmák a miletínský kronikáø. O tìchto tøech spolu¾ácích je známo, ¾e spolu podnikali výlety, o èem¾ svìdèil zápis v pamìtní knize na Zvièinì ze 3. øíjna 1827.
Podle nìkterých pramenù psal Erben u¾ za studií básnì, a to nìmecky. Lhota ho v roce 1829 pøesvìdèil, aby je psal èesky. Dùkazem toho, ¾e si Erben tuto radu vzal k srdci, byl další zápis v knize na Zvièinì, kde se objevila první Erbenova èeská báseò „Zvièínská znìlka“ z 9. srpna 1830. Na studia v Hradci, která ukonèil v roce 1831, si pøivydìlával hrou na klavír. A proto¾e to nebylo od Miletína daleko, mohli mu obèas rodièe vypomáhat s posíláním jídla.
V hradeckém èasopisu „Èechoslav“, který zalo¾il básník Josef Jaroslav Langer (1806–1846), a v roce 1831 vydával hradecký vydavatel Jan Hostivít Pospíšil (1785 – 1868), vyšla toho roku Erbenovi báseò „Øevnivý“ o zradì nevìrnice – s rychlým dìjovým spádem i s øeènickým patosem.
Jak bylo tehdy zvykem, konèila gymnaziální studia pøed dalším výbìrem oboru dvouletým studiem filozofie. Tuto studoval Erben u¾ v Praze. Nebylo to ale samozøejmé. Po vyhoøení domku ho u¾ rodièe nemohli podporovat. Do Hradce mohli nìjakou stravu posílat, ale Praha byla daleko. Pomohli zase dobøí lidé. Vrchnostenští úøedníci udìlali sbírku, aby mìl na cestu a do zaèátkù. I Falge mu mìsíènì skrovnì pøispíval. Pøesto musel velmi pilnì vyuèovat hudbì.
V Praze byl vítán od svých hradeckých spolu¾ákù, ale i od básníkù u¾ „zabìhnutých“, kteøí se setkávali „U Štupartù“ a „U Komárkù“ v Ungeltu. Byl jimi u¾ pova¾ován za „poetu“. Seznámil se s básníkem Karlem Hynkem Máchou (1810–1836), který pøipravoval k vydání svou první èeskou báseò „Svatý Ivan“. Báseò mìla vyjít v èasopise „Veèerní vyra¾ení“, který vydával Václav Radomil Kramerius (1792–1861). Erben rovnì¾ do stejného èasopisu zadal sonet „Touha“ a dále „Povzbuzení k radosti“. V té dobì u¾ u¾íval celého jména – Karel Jaromír Erben.
Ovšem vzhledem k hmotným pomìrùm, ke zdravotnímu stavu a k vá¾né povaze Karel Jaromír Erben nenavazoval pøátelství okam¾itì. Jeho opravdovými celo¾ivotními pøáteli se stali František Antonín Rybièka (1812–1890), pozdìjší právník, historik a archiváø; Jan Melichar (1809–1901), pozdìjší lékaø na Moravì, a Karel Havlík (1811–1884), básník a Jungmannùv ¾ák ze ®ebráku.
Filozofii Erben ukonèil roku 1833 a rozhodl se pro studium práv. Ze zaèátku pra¾ských studií bydlel Erben na Starém Mìstì v ®elezné ulici 20. Dále bydlel v Kaprové 10 a v Konviktské 14.
Karel Havlík získal práci pro oba: Josef Jungmann (1773–1847), který byl jeho uèitelem, ho doporuèil Františku Palackému pro práci pro Vlastenecké muzeum (Národní muzeum).
Spolu za úplatu tehdy opisovali ètyøsvazkové dílo „Historie církevní“ èeského exulantského spisovatele a historika Pavla Skály ze Zhoøe (asi 1573–1640). Takto se Erben seznámil s Františkem Palackým (1798–1876), co¾ mìlo pro jeho další ¾ivot velký význam.
Pøepisováním se Erben dostal hloubìji ke studiu èeské historie. Bylo to pro nìj snáze dosa¾itelnìjším výdìlkem ne¾ hodiny klavíru. Velmi se mu hodilo, ¾e ve druhém roèníku práv poslouchal pøednášky profesora Johanna Helblinga z Hirzensfeldu (1789–1865), který byl odborníkem na heraldiku.
Pøesto ale hon za ¾ivobytím zpùsobil, ¾e Erben dostal tì¾ké chrlení krve a musel nìjakou dobu trávit u rodièù v Miletínì, aby se zotavil. V té dobì pracoval na prvních verzích své básnì „Poklad“. Pozdìji nepova¾oval, vzhledem k tì¾kému shánìní ¾ivobytí, dobu svého mládí za pøíliš š»astnou.
V té dobì byl Erben zcela okouzlen „Ohlasem písní ruských“ od Františka Ladislava Èelakovského (1799–1852), které byly poprvé vydány v roce 1929. Inspirovalo ho to k hledání èeských písní. Na druhé stranì, spolu s dalšími mladými básníky Èelakovského kritizoval a v satiøe „Dobrodru¾ství cestujících“ z roku 1834 pøedstavil Èelakovského v ponìkud pedantské roli básníka Lidopera. O prázdninách se pøi ka¾dé pøíle¾itosti pokoušel zapisovat lidové písnì.
V roce 1834 vyšla hned v prvním roèníku Tylova èasopisu „Kvìty“ Erbenova balada „Smolný var“ – krátká, ale pùsobivá báseò o neštìstí dítìte, spadlého do kotle se smolou. Nejdøíve Erben báseò zaøadil do „Kytice“, ale v posledním, jím za jeho ¾ivota schváleném vydání, u¾ nebyla. Stejné to bylo s další, a¾ strašidelnou baladou „Cizí host“. Zde se na veselé svatbì objeví cizinec, který vyu¾ije ¾enichovy nabídky, aby ka¾dý dostal, co si pøeje. Cizinec po¾ádá o tøi tance s nevìstou, pøi nich¾ nevìsta postupnì ztrácí sílu, omdlévá a nakonec nav¾dy ztratí svou veselost. Rùzní literární kritikové a historikové se domnívají, ¾e tyto básnì Erben nezaøadil do své pozdìjší „Kytice“, proto¾e neštìstí nebylo jako trest za nìjaké provinìní, jak bylo v baladách z jeho „Kytice“ obvyklé.
V létì 1835 pak pozval Havlík Erbena do svého rodištì – do ®ebráku, kde byl ochotnický spolek, ve kterém Erben kvùli své vadì øeèi nemohl úèinkovat. Napsal tedy tehdy pro nì své první a jediné dramatické dílo – veselohru o dvou jednáních „Sládci“, ke které slo¾il hudbu tamìjší místní kaplan Josef Vorel (1801–1874), který také slo¾il pozdìji zlidovìlé písnì „Nad Berounkou pod Tetínem“ nebo „Pijme pivo s bobkem“. Erben se s veselým knìzem spøátelil. Nìkdo uvádí, ¾e tato fraška vznikla o rok pozdìji. I v ®ebráku Erben hledal písnì; nechal si pøedzpívávat staré písnì od Havlíkovy maminky.
Dùle¾ité ovšem bylo, ¾e se Erben v ®ebráku potkal se sleènou Barborou – Betty Meèíøovou (1818–1857), dcerou po místním kupci a purkmistrovi, se kterou se do sebe zamilovali. Sleèna Betty byla také doma na prázdninách, proto¾e pøes mìsíce školního roku byla v Praze „na vychování“, jak se tehdy øíkalo skromnému vzdìlávání mladých ¾en – napøíklad v uèení nìmèinì, pøípadnì høe na klavír, vaøení a šití. Sleèna Betty rovnì¾ úèinkovala v ochotnických pøedstaveních a byla nadšenou spolusbìratelkou národních písní. Trvalo ještì hodnì dlouho, ne¾ se mohli vzít, proto¾e Erben musel nejdøíve dostudovat a pak získat placené místo, proto¾e tehdejší praktikantská místa placená nebyla.
Pro sbírání písní nadchnul i svého tatínka i nìkteré pøátele v Praze. O posledních prázdninách se v Miletínì spøátelil s novým kaplanem, vlastencem a nadšeným historikem Josefem Mnohoslavem Roštlapilem (1809–1888), který pro nìj býval velkou oporou v tì¾kých chvílích ¾ivota. Roštlapil se seznámil s koneènou verzí básnì „Poklad“, velice ji pochválil, a tak báseò vyšla na podzim 1837 v almanachu „Vesna“ (nìkdo uvádí a¾ následující rok) a byla pøijata s velmi kladnou kritikou, dokonce Palacký si toho povšiml a pøi pøedávání práce o Skálovi se velmi hezky o Erbenovi vyjádøil a nabídl mu, aby mu pomohl pøi hledání archivních pokladù pro jeho práci na dìjinách èeských stavù, co¾ byla dobrá nabídka finanèní i studijní.
Právnická studia Erben ukonèil také na podzim 1837 a dostal hned bezplatné místo praktikanta – nejdøíve u hrdelního soudu u pra¾ského magistrátu, v bøeznu 1839 nastoupil u fiskálního (berního) úøadu opìt bezplatnì jako praktikant. Byl nucen pokraèovat ve zpùsobu ob¾ivy jako pøi studiích, pøedevším vyuèováním hry na klavír. Psal tehdy báseò „Záhoø“, kterou pozdìji pøepracoval a která je v „Kytici“ pod názvem „Záhoøovo lo¾e“. Mìl to být jakýsi protipól k Máchovu „Máji“.
Václav Kliment Klicpera provedl v roce 1838 v Hradci Králové jeho veselohru „Sládci“. V roce 1839 vyšel Erbenùv pøeklad Goethova „Krále duchù“ (Erlkönig).
V roce 1840 bydlel s pøítelem Havlíkem vedle kostela svatého Jiljí, na tehdy zvaném Jilském plácku, co¾ je malé prostranství v dnešní Jilské ulici naproti kostelu svatého Jiljí. Zde mìl velké „úlovky“ písnièek, proto¾e slu¾ka rodiny, u které bydlel, znala písnièek spousty a také je umìla hezky zazpívat. Do konce r. 1840 sebral a uspoøádal asi pìt set písní, které vyšly v prvním svazku pod názvem „Písnì národní v Èechách“ v roce 1842, a byly èeskou veøejností velice pøíznivì pøijaty, proto¾e se vìtšina lidí domnívala, ¾e èeská píseò u¾ zanikla.
Práce pro Palackého se postupnì stávaly podstatným zdrojem pøíjmù. Od roku 1839 byl Palacký sekretáøem Èeské královské spoleènosti nauk a shledával z povìøení èeských šlechtických rodù podklady nejdøíve pro dìjiny èeských stavù, z èeho¾ se pozdìji vyvinuly „Dìjiny národu èeského v Èechách a v Moravì“. Od r. 1840 mu v tom pomáhal Václav Vladivoj Tomek (1818–1905), který procházel pra¾ské archivy, a v roce 1841 se stal pomocným úøedníkem (aktuárem) i Karel Jaromír Erben. Podklady pro dìjiny mìl sbírat po dobu šesti let. Prameny jsou dost mlhavé v tom, zdali byl Erben povìøen také uspoøádáním korunního, neboli svatováclavského archívu, ulo¾eného ve Svatovítském chrámu, jak je nìkde uvedeno, nebo jen prací ve šlechtických a venkovských archívech.
V kvìtnu 1842 se koneènì do nejisté hmotné budoucnosti o¾enil. Se sleènou Betty se brali ve Zdicích, proto¾e v té dobì tam byl administrátorem jejich pøítel Josef Vorel, který je oddal. Po svatbì bydleli pod Hradèanami v Zámecké ulici è. 6. Paní Betty se zapojila do pra¾ského vlasteneckého ¾ivota.
V roce 1842 hledal slovinsko-chorvatský básník Stanko Vraz (1810–1851) jakéhosi informátora o vlasteneckém dìní v Praze a Pavel Josef Šafaøík (1795–1861) mu doporuèil Erbena. Tím zaèal Erbenùv zájem o otázku slovanské vzájemnosti.
V roce 1843 vyšel druhý díl „Písní národních v Èechách“ a Erben se rozhodl, ¾e státní slu¾bu zcela opustí. Doposud byl pouze neplaceným praktikantem, a zcela jistì by nebylo jeho nadøízeným po vùli, kdy¾ by ve státní slu¾bì byl èeský vlastenecký básník, jak zakoušel Erbenùv pøítel Lhota. Dal tedy ze státní slu¾by výpovìï, ale zcela si nezavøel vrátka, proto¾e v roce 1844 ještì udìlal poslední zkoušku nutnou pro práci v soudnictví.
V roce 1845 mu vyšel tøetí svazek „Písní národních v Èechách“ a první díl „Výboru z literatury èeské“.
V letních mìsících cestoval po venkovských archivech, co¾ jeho man¾elka dost tì¾ce nesla, zvláš» kdy¾ na podzim 1944 se jim narodila dcera Bla¾ena (1844–1933) a za pùldruhého roku po ní dcera Ladislava (1846–1892). Vìtšinou ale odjela i s dìtmi do ®ebráku a také ona sbírala národopisné podklady.
Od roku 1843 do roku 1847 prostudoval Erben archivy v Táboøe, Sobìslavi, Èeských Budìjovicích, Hora¾ïovicích, Doma¾licích, Teplé, Kralovicích, ®luticích, Byd¾ovì, Trutnovì a Frýdlantu. V Èeských Budìjovicích objevil zvláš» významné dokumenty – „Kosmovu kroniku“ a Husovu „Postilu“. V Doma¾licích byl víckrát a roce 1970 byla jako upomínka na tyto jeho cesty na budovì místního dìkanství odhalena pamìtní deska s básníkovou bustou. Pøi všech tìchto cestách Erben nezapomínal na své národopisné zájmy a sbíral podklady k písním, pohádkám i povìstem.
Na zaèátku roku 1846 zemøela Erbenovi maminka a od 1. bøezna se stal archiváøem tehdy ještì Vlasteneckého muzea, které se v tomto roce pøestìhovalo do nedávno, pro muzejní úèely odkoupeného, Nosticovského paláce v ulici Na pøíkopì 20. Erben po první dva roky pracoval ale ještì ve Šternberském paláci na Hradèanském námìstí.
Mezitím mìl ale ještì další práci, z hlediska svého vzdìlání velice odbornou. Obrátili se na nìj u¾ v roce 1843 èeští právníci, vèetnì jeho pøítele Havlíka, a sice Josef František Friè (1804–1876), Jan Neubauer (1813–1887) a Antonín Strobach (1814–1856), aby jim pomohl pøelo¾it z nìmèiny „Øád soudní a konkursní“. Mìl na starosti terminologii a èeské výrazy pro mnohé pojmy tehdy neexistovaly. Hledal proto hlavnì v archivech ve Støíbøe a Trutnovì a výsledkem byl èlánek v „Musejníku“ „Ondøej Puklice ze Vztuh“ o èeskobudìjovickém purkmistrovi z období husitských válek a po nich. Byla to práce velmi slo¾itá, co¾ si pøedstaví ka¾dý, kdo se zákony pracoval – aby se na ¾ádný paragraf nezapomnìlo a aby byly významovì i slovnì jednotné. Pøeklad vyšel tiskem roku 1848. Pracoval také na „Nápìvech k národním písním v Èechách“, za nì¾ dostal nakladatel zlatou medaili, a kniha byla pøijata do soukromé císaøské knihovny.
Erben pracoval s nadšením „pro vlast“. Jeho mìsíèní pøíjem tehdy byl 30 zlatých. Pro malé pøiblí¾ení – kilogram chleba byl tehdy za 5–15 krejcarù; krejcar byl setina zlatého.
Zabýval se tématy ze slovanské mytologie. Z roku 1847 je nedokonèená studie „Víly èi sudice“.
Na zaèátku roku 1848 vyšla v „Musejniku“ sta» „Obìtování zemi“, jako¾to popis starých slovanských obyèejù, kde podrobil kritice krutý zvyk zazdívání ¾ivých bytostí do základù staveb. Uveøejnil v Musejníku dále pøeklad srbského národního eposu o zalo¾ení hradu Skadra .
Z jeho práce po archivech vzniklo nìkolik studií i zámìrù. Zamýšlel vydat pojednání o nejstarších èeských dìjinách, jak nastudoval v rùzných cizojazyèných kronikách, pod názvem „Scriptores rerum Bohemicarum extranei“ (pøibli¾nì Zahranièní pojednání o Èeském království). Také se zabýval historií Polabských Slovanù.
Na zaèátku roku 1848 byl na návrh Palackého zvolen za èlena u¾šího výboru Matice èeské a 12. bøezna se stal mimoøádným èlenem Královské èeské spoleènosti nauk. Zároveò byl èlenem Archeologického sboru Vlasteneckého musea. Po významné schùzce ve Svatováclavských lázních (zhruba za kostelem svatého Václava na Zderaze v dnešní Resslovì ulici), kde pøi shromá¾dìní lidu vznikl sedmadvacetièlenný „svatováclavský výbor“, byl tento „Národní výbor“ rozšíøen na sto èlenù a jedním z tìchto èlenù byl i Erben. Národní výbor mìl sídlo v budovì Èeského muzea Na pøíkopì.
Erben se také stal èlenem organizace Lípa slovanská, která usilovala o slovanskou vzájemnost. Byl také zvolen za delegáta Slovanského sjezdu a jmenován pokladníkem Národního výboru. Koncem kvìtna ho Národní výbor povìøil, aby spolu s lékaøem a spisovatelem Vilémem Dušanem Lamblem (1824–1895) zastupoval èeský národ na slavnostech v Záhøebu. Zde dostával zprávy o rozvleklých jednáních slovanského sjezdu, který se vypuknutím revoluce na svatodušní svátky – 12. èervna – musel ukonèit. Tím zaniklo i povìøení k zastupování u Chorvatù a Erben se vrátil do Prahy, aby vyøešil své existenèní problémy pøijetím nabídky funkce šéfredaktora „Pra¾ských novin“ a úøedního pøekladatele u místodr¾itelství. Nebyla to práce, která by jej tìšila, ale zlepšila finance celé jeho rodiny, proto¾e oèekávali další pøírùstek. Úøední pøeklady byly zále¾itostí spíše nárazovou, tak¾e se Erben pokoušel o profesorské místo èeštiny na stavovské reálce u pra¾ské techniky, ale z mo¾ností rozšíøení èeštiny ve školství sešlo.
Národní výbor byl rozpuštìn 26. èervna. Zaèátkem øíjna se Erbenovým narodil první syn Jaromír (1848–1849), který bohu¾el ¾il ani ne pùl roku, z èeho¾ se rodièe dlouho nemohli vzpamatovat.
Roku 1849 Erben pøekládal právnické spisy pro místodr¾itelství – gubernium, a aby se tomu mohl více vìnovat, vzdal se redakce „Pra¾ských novin“. Od srpna 1949 pracoval ve Vídni v právnì terminologické komisi, které pøedsedal Šafaøík a jejím èlenem byl Erbenùv pøítel ze studií Antonín Rybièka. Šafaøík doufal, ¾e na základì této Erbenovy práce pro nìj vymù¾e místo archiváøe pøi pra¾ském soudu, ale marnì. Od poèátku roku 1850 Erben pracoval na pøekladech „Obecního øádu mìsta Prahy“.
V roce 1850 se Erbenovùm narodila tøetí dcera Bohuslava (1850–1924), která jediná z Erbenovy rodiny mìla dìti. Výbor Èeského muzea, jak se v té dobì pøejmenovalo, jmenoval Erbena sekretáøem, èím¾ se mu opìt zlepšily finanèní pomìry. Po maminèinì smrti a¾ do své smrti v roce 1851 trávíval se synovou rodinou zimy tatínek Jan Erban, který se mohl tìšit z prvních synových úspìchù a jeho uznání.
V roce 1851 byl Erben zvolen prvním archiváøem mìsta Prahy a z toho vyplynulo i jeho další publikaèní zamìøení. Mìstský archív mìl sídlo ve Staromìstské radnici. Vedle povinností archiváøe mìl Erben i pravomoc zkoušet úøedníky ze znalosti èeštiny.
Období po revoluci 1848 pro¾íval Erben zvláš» tì¾ko. Nìkteøí literární historikové uvádìjí, ¾e napsal dokonce nìjaké èlánky loajální k habsburské vládì, a je známo, ¾e se bál. Vyhýbal se lidem, kteøí byli policejnì sledovaní, jako napøíklad byla Bo¾ena Nìmcová. Tì¾ko po takové dobì posuzovat chování èlovìka nemocného, který poprvé v ¾ivotì nezakoušel bídu… Jeho kolega u Palackého, rytíø V. V. Tomek šel ve své loajalitì vùèi Vídni ještì dál…
V padesátých letech vydával Erben spíš nauèná pojednání. Napøíklad to byla v roce 1851 „Kronika èeská“ z let 1524 – 1530, zpracovaná Bartošem Písaøem, zvaným také Bartolomìjem od svatého Jiljí (1470-1535). K práci pøidal pojednání o tomto èeském kronikáøi. V roce 1852 se zabýval Tomášem Štítným ze Štítného (asi 1401/09) a jeho „Kní¾kami šesterými o obecných vìcech køes»anských“. Zaèal pracovat na dùle¾itých výtazích z listin, týkajících se nejstarší èeské historie „Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae“ (pøibli¾nì Diplomatické výòatky nikoliv zprávy z Èech a Moravy) od prvních písemných záznamù do roku 1253, tj. do smrti Pøemyslovce Václava I.
Od dubna 1852 do dubna 1953 byl Karel Jaromír Erben pøedsedou Královské èeské spoleènosti nauk. Tuto funkci si podruhé zopakoval od jara 1863 do jara 1864.
V roce 1853 vyšlo Erbenovo nejslavnìjší dílo „Kytice z povìstí národních“, známé spíš dnes jako „Kytice“. Nìkteré z básní vyšly u¾ mezi roky 1851 a¾ 1852 v rùzných èasopisech. V nìkterých baladách je zdùraznìn trest za provinìní – cosi jako naplnìní karmického zákona, v jiných je zdùraznìn vliv nadpøirozených bytostí, popøípadì stýkání se se svìtem mrtvých. Ponìkud se tragice vymyká vìštecká báseò „Vìštkynì“. Pro nìkteré básnì mìl Erben øadu námìtù – byla to napøíklad báseò „Svatební košile“, kde vycházel z místní miletínské povìsti „Ïáblova nevìsta“, pou¾il motivù tehdy oblíbené strašidelné básnì „Lenora“ nìmeckého romantika Gottfrieda Augusta Bürgera (1747–1794). Inspiroval se také poezií polských básníkù Adama Mickiewicze (1798–1855) a Juliusze S³owackého (1809–1849). Báseò vyšla èasopisecky u¾ døív ve „Vìnci ze zpìvù vlasteneckých“. Inspirovala Antonína Dvoøáka (1841–1904) k napsání stejnojmenné kantáty, která mìla premiéru na hudebním festivalu v Birminghamu v Anglii v létì 1885. I další Erbenovy balady vtìlil Dvoøák do symfonických básní „Vodník“, „Polednice“, Zlatý kolovrat“ a „Holoubek“. Tìmito básnìmi se dále inspirovali i skladatelé – Bohuslav Martinù (1890–1959), Josef Páleníèek (1914–1991) a Jan Novák (1921–1984). V roce 1855 vyšla v almanachu „Perly èeské“ Erbenova pohádka „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“.
Zabýval se osobností významného humanistického spisovatele, skladatele a cestovatele, jednoho z popravených èeských pánù – Kryštofem Harantem z Pol¾ic (1564–1621), pøipravil dvousvazkové vydání jeho „Cesty do Svaté zemì“ pro Matici èeskou a napsal k nìmu pøedmluvu. Svazky vyšly v letech 1854 a 1855. V roce 1855 se stal spolu se spisovatelem Karlem Boleslavem Štorchem (1812–1868) a historikem Václavem Zeleným (1825– 875) redaktorem èasopisu „Obzor“, který mìl urèení: „List pro národopis, dìjepis, veøejný ¾ivot, literaturu a umìní“. Pro tento èasopis Erben pøipravil pojednání, pro které èerpal z archívù a obèanských soudních pøí „Náèrtky z obecného ¾ivota v Èechách a zvláštì v Praze v 16. století“. Podobné pojednání o Jièínì se jmenovalo „Mlýn zpùsobu nového v Jièínì“. Roku 1857 byl jmenován èlenem Carské akademie nauk v Petrohradì. Vydal druhý díl „Výboru z literatury èeské“.
Tého¾ roku ho potkala velká bolest – zemøela mu na rakovinu prsu jeho man¾elka Betty a on zùstal sám se tøemi malými dìtmi. V té dobì bydleli Erbenovi na Malé Stranì, na tehdejším Lobkovickém plácku, v domì U velké boty v dnešní Vlašské 30.
V roce 1858 spolupracoval Erben se spisovatelem Peèírkou (1818–1870) na vydání „Legendy o svaté Kateøinì. Zaèal revidovat Rukopisy.
Jeho pøíbuzní ho pøesvìdèili, ¾e by se mìl o¾enit. Vzal si 15. února 1859 pøítelkyni jedné ze svých pøíbuzných, ®ofii Mastnou (1835–1859), podstatnì mladší. Man¾elé se pøestìhovali do domu U jelena v Michalské ulici 11 na Starém Mìstì. Na domì je pamìtní deska.
Studoval dìjiny pra¾ských ostrostøelcù a vydal v roce 1859 k 500. výroèí zalo¾ení jejich spolku pojednání „Dìjiny mìš»anských ostrostøelcù Pra¾ských“, co¾ mu vyneslo hodnost èestného poruèíka tohoto spolku. V roce 1859 se také stal redaktorem Riegrova slovníku nauèného“. Koncem tohoto roku se mu narodil syn Vladimír (1859– 1860), který ani ne pùlroèní zemøel.
V roce 1861 se stal spolu s právníky Janem Jeøábkem (1831–1894) a kní¾etem Rudolfem Thurn–Taxisem (1833–1904) zalo¾ili v Thurn – Taxisovì paláci v dnešní pra¾ské Letenské ulici è. 5 èasopis „Právník“. Erben mìl na starosti historicko-literární èást a po stránce formální zodpovídal za gramatiku. V roce 1861 vyšlo druhé vydání „Kytice“ s pøipojeným cyklem písní.
Roku 1862 pracoval na „Prostonárodních èeských písních a øíkadlech“, kterých shromá¾dil více ne¾ dva tisíce, a které vyšly v roce 1864. V roce 1862 vydal k sedmi stùm z nich „Nápìvy písní národních“.
Tého¾ roku ho potkala velká radost i bolest. Narodila se mu dceruška Marie, která ale zemøela ve stejném roce. Zaèalo se mu zhoršovat zdraví. Míval záchvaty chrlení krve a velice zeslábl a vzhledovì zestárl.
Roku 1862 byl spoluzakladatelem spolku Svatobor, v roce 1863 byl jedním ze zakladatelù Umìlecké besedy. Pracoval na vydání Komenského „Labyrintu svìta a ráji srdce“.
V roce 1862 dostal Erben dvì zahranièní ocenìní, a sice ruský Øád svaté Anny a èernohorský øád Danila I. za nezávislost Èerné Hory (za nezavisimost Crnegore).
V roce 1864 mu vyšlo kompletní vydání „Prostonárodních písní a øíkadel“, které je základem i pro všechny dnes zpívané národní písnì. On je tím, který má zásluhu za jejich zachování.
Vydal nìkolik krátkých pojednání o Staromìstské radnici. Od roku 1864 se stal pøednostou pomocných kanceláøských úøadù mìsta Prahy. V roce 1865 vyšlo „Sto prostonárodních pohádek a povìstí slovanských v náøeèích pùvodních“, vèetnì èeských a moravských dialektù. Jsou mezi nimi milované èeské pohádky jako „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“, „Zlatovláska“, „Tøi zlaté vlasy Dìda Vševìda“ a další. Tyto pohádky a povìsti vyšly pozdìji v èeském pøekladu pod názvem „Báje a povìsti slovanské“ s nádhernými ilustracemi Vìnceslava Èerného.
Na první stránce onoho prvního vydání se mù¾eme doèíst o mnohých ocenìních, které spisovatel, mimo ji¾ uvedených, do té doby získal: èestný èlen univerzity charkovské, èestný èlen historicko–statistické sekce c. k. moravsko–slezské spoleènosti v Brnì, èestný èlen ètenáøského spolku v Praze, výbor (èlen výboru) Muzea království èeského, èlen odboru muzejního pro vzdìlání øeèi a literatury èeské i odboru archeologického, skuteèný (øádný) èlen archeologické spoleènosti v Moskvì, èestný dopisovatel císaøské (carské) veøejné bibliotéky v Petrohradì, dopisující èlen akademie nauk ve Vídni, dopisující èlen ruské geografické spoleènosti v Petrohradì, dopisující èlen pøírodovìdné Linéeské spoleènosti v Lyonì (Société linnéenne de Lyon), C. k. øíšského geologického ústavu ve Vídni.
V letech 1865 a 1866 vydal Erben první dva díly „Mistra Jana Husi Sebraných spisù èeských“.
V té dobì pracoval Erben na „Abecedním slovníku slovanského bájesloví“, který poprvé vyšel a¾ pøed dvìma lety.
V roce 1865 byl zakladatelem a místopøedsedou Spolku historického. Tehdy se Erben zabýval ruskou literaturou a ruskými dìjinami. V roce 1867 vydal pøeklad „Vladimíra Monomacha, kní¾ete Ruského, nauèení, list Olegùv a modlitba“ z „Nestorova letopisu ruského“. Tého¾ roku v kvìtnu byl také èlenem delegace na Moskevskou národopisnou výstavu; opatøil na ni mj. lidové kroje z Plzeòska a ze svého milovaného Chodska, o nich¾ napsal i èlánek. Cíl delegace byl hlavnì politicko–diplomatický. Ostatními èleny byli napøíklad Palacký, František Ladislav Rieger (1818–1903), Julius Grégr (1831–1896), František August Brauner (1810–1880), kterým se podaøilo získat audienci u cara Alexandra II. a ¾ádali jej o pomoc proti Vídni. Dostalo se jim zdvoøilého ujištìní, jaké známe i z nedávné naší historie, ¾e se Rusko nebude vmìšovat do zále¾itostí rakouských. Zhruba o mìsíc pozdìji vzniklo Rakousko–Uhersko – a Èechy a Morava si politicky pohoršily. V Moskvì se pøi pøíle¾itosti výstavy konal slovanský sjezd, na nìm¾ se ukázala slovanská nejednotnost.
V øíjnu 1867 získal Erben další vyznamenání – od èernohorského kní¾ete Nikoly rytíøský køí¾ Danilova øádu tøetího stupnì. R. 1868 vyšel poslední díl „Mistra Jana Husi Sebraných spisù èeských“. Tohoto roku dostal Erben další slovanské ocenìní – byl jmenován èlenem Imperátorské spoleènosti milovníkù pøírodovìdy, antropologie a národopisu pøi moskevské univerzitì.
V roce 1869 vyšly Erbenovy pøeklady z ruské starodávné historie „Dvé zpìvù staroruských, toti¾: O výpravì Igorovì a Zádonština“. „Slovo o pluku Igorovì“ je staroruský epos z 12. století o vojenské výpravì Igora Svjatoslavovièe proti koèovnému kmeni Polovcù (Kumánù). „Zádonština“, je epos o vítìzné bitvì moskevského kní¾ete a pozdìji ruského svìtce Diitrije Donského na Kulikovském poli proti Tatarùm ze Zlaté hordy.
V roce 1870 Erben zredigoval tøetí upravené vydání „Kytice“. Mìl ještì velké plány. Zamýšlel ještì napsat „Obyèeje národu èeského“.
V záøí 1870 se ze ¾aludeèní nevolnosti vyklubala ¾loutenka. Erben se nevzdával, a pokud mu bylo lépe, pracoval na libretu k opeøe „Štìstí a neštìstí“.
Jeho zdravotní stav se ale zhoršoval a nezbylo mu ne¾ 19. listopadu nadiktovat poslední vùli.
Poruèníky jeho dvou, podle tehdejších zákonù dosud nezletilých dcer Ladislavy a Bohuslavy byli Erbenùv pøítel, spolupracovník a pokraèovatel Josef Emler (1836–1899) a jejich nevlastní matka ®ofie Erbenová.
Karel Jaromír Erben zemøel 21. listopadu 1870 v domì U jelena v Michalské ulici – dle úmrtního listu na „rozmíšení krve“. Byl pochován pøi slavném pohøbu na Malostranském høbitovì v Košíøích vedle své první man¾elky. Èást høbitova, kde byl jeho hrob, byla zrušena, tedy rodina nechala pøenést básníkovy ostatky v roce 1908 do hrobu na Olšanských høbitovech. Pochovány jsou zde i jeho druhá man¾elka i všechny dcery. Erbenovi potomci ještì ¾ijí.
Tøi dny po smrti získal Erben ještì èlenství Jihoslovanské akademie v Záhøebu.
V Miletínì byla v roce 1899 odhalena pamìtní deska na stavení, které stojí na místì jeho rodného domu, kde je dnes jeho muzeum – Památník Karla Jaromíra Erbena. Pomník básníkùv od sochaøe Jindøicha Øíhy byl na námìstí odhalen v roce 1901.
Pøi Památníku Karla Jaromíra Erbena v Miletínì byl ustaven Klub pøátel Karla Erbena v Miletínì. Básníkovo rodné mìsto oslavuje narozeniny svého slavného rodáka rùznými akcemi u¾ od jara. Nauèná stezka Karla Jaromíra Erbena, nedávno dobudovaná, pøedstavuje nìkterá místa, vztahující se k Erbenovu ¾ivotu a dílu. Spolek rodákù z nedalekých Hoøic v Podkrkonoší vzpomínal 18. øíjna 2011 u básníkova hrobu v Praze.
Pøi prostudování básníkova ¾ivotopisu nám opìt vytane otázka, tak jako u mnohých slavných lidí z døívìjší doby: „Jak to vùbec všechno mohl staèit?“ Bylo to zøejmì velké zaujetí pro èeskou vìc, naprostá oddanost, vìdecká peèlivost, poctivost a odpovìdnost. Pøesto, ¾e Erben byl dle všeho plaché a¾ bojácné povahy, uznával øád, a celým svým ¾ivotem usiloval o návrat k neporušenosti vztahù mezi lidmi, o návrat k jednotì a pospolitosti.