Jako děti jsme s postupem času vnikali do tajů vědění a sportů. Nebyla věc, kterou bych nechtěla vyzkoušet a poznat. Někdy to byly cíle snadno splnitelné jiné těžší.V mladším věku jsem se závodně věnovala lyžování, atletice. Jaká byla moje radost, když se mi prvně podařilo jet na kole. Slézání stromů, přelézání klášterní zdi pro ovoce nebylo žádnou překážkou. A to jsme měli dovoleno zazvonit na zahradníka a mohli jsme si ovoce natrhat kolik jsme chtěli.
Ale, kde by byla romantika a dobrodružství!
První pokusy na zamrzlém rybníce, první otáčky, pak hokej s klukama bez luxusního vybavení, tepláky dole do gumy, brusle na kličku a jak jsme jezdili. Nebyl kopec, který by byl překážkou na lyžích a dlouhé tůry z Bouřňáku do Oseka po hřebenech Krušných - hor to byla senzace.
Léta jsme se chodívali na prvního máje koupat za jakéhokoliv počasí a skákat z pětimetrovky bylo potěšení. S přibývajícími léty sportovních aktivit ubývalo.
Po narození dětí člověk musel jít příkladem a do všech tajů sportů je zasvětit. Byla to krásná léta. Ale člověk nějak zpohodlněl (nechci říci zestárl) a aktivit ubývalo. Věnoval se zcela jiným koníčkům u nichž se tak moc nenadřel.
Když se ohlédnu zpátky zkoušela jsem ledacos. Jediné k čemu jsem se v životě neodhodlala bylo letadlo. Příležitostí bylo mnoho, ale já vytrvale odolávala…
Ani v dobré náladě po dobrém moravském vínku jsem nenašla odvahu sednout se zkušeným letcem do „práškovacího letadla“. Vlastně jsem si tam sedla, ale jakmile pustil motor měla jsem pocit, že se rozsype na tisíc kousků. Odvaha byla ta tam.
Pak jsem byla s dětmi a vnoučaty na leteckém dnu ultralehkých letadel na Děčínsku. Docela jsem jim to koukání na krásu Labe a pískovců shora záviděla. I když mne děti přemlouvaly k letu - nepřesvědčily mne. Dokonce jsem přesvědčena, že kdyby mě chtěli převážet v bezvědomí helikoptérou, že se proberu.
Ale jak se říká člověk míní a Pánbůh mění. Jíra (můj vnuk) projevil jedno velké přání letět letadlem. A jsme u toho. Co by člověk neudělal pro vnoučata. Slovo dalo slovo a my se rozhodli, že letošní dovolená ve Švýcarsku bude se vším komfortem (!) - tedy letadlem. Zdůvodňuji si to neustále a dodávám si odvahu tím, že proč se mlátit 10 hodin v autě nebo ve vlaku, když cesta z Prahy do Basileje bude kratší než od nás (z Rumburku) do Prahy. Je ve mně sice malá dušička, ale nemohu vypadat jako zbabělec, musím si přece zahrát na hrdinu.
I ten strach z letu asi stojí za to vidět Jírovy krásné rozzářené modré oči.
Takže moji milí již budu zastávat názor „nikdy neříkej nikdy“…
Jestli všechny strasti přežiju, své zážitky vám pak vypodobním v příštím článečku. Držte mi palce. Můžete mi poradit jak tuto pro mě tak těžkou situaci nejlépe přečkat?
Odlétáme 16. srpna, letenky zajištěny - tak páááááááááááááááááááááááááá