Jednou jsem se s jedním pøítelem dostal takøka do sokratovského dialogu na téma, co je to „lidské“? Jak urèit pojem „lidskost“, „lidství“? Jedná se o zdánlivì triviální dotaz, jeliko¾ obsah tìchto slov pova¾uje ka¾dý za zøejmý a nediskutovatelný. Nazíráme ho jako nìco pozitivního, jako vysoké hodnoty a kvality vztahující se k èlovìku. Dìje se tak spíše intuitivnì ne¾ racionálnì.
Øada encyklopedii kupodivu toto heslo neobsahuje. Existuje-li nìkde definice, vìtšinou se omezuje jen na vágní tvrzení typu: lidství – to, co èiní èlovìka èlovìkem, lidské jednání oproti nelidskému atd. Ve skuteènosti tím pouze provokují k dalším otázkám, ne¾ aby pøinesly uklidnìní mysli. Co èiní èlovìka èlovìkem? Jaké jednání je lidské a jaké nelidské?
Kdybychom se zabývali „lidským“ z hlediska vlastnické a výrobní struktury, náš úkol by byl jednoduchý. Snadno vymezíme „lidské“ produkty od pøírodních. Z hlediska bytí se však situace zdá o poznání t쾚í. Jaké chování a jednání, jaké vlastnosti a projevy, jsou lidské? Pokud hodláme definovat lidskost z hlediska zkušenosti èlovìka, musíme se ptát právì po tìchto vìcech.
Zaèal bych nicménì názorem svého pøítele, který by se dal struènì vyjádøit jako: „Lidské je dobré“ a nutno podotknout, ¾e k tomuto názoru se podvìdomì kloní vìtšina populace. Má to své opodstatnìní. Jsme lidé a jako tací se chceme vidìt dobøí a správní. Kamarád mi nabídl následující zdùvodnìní: „Lidské musí být dobré, proto¾e bùh stvoøil èlovìka k obrazu svému a bùh je dobrý.“ Tento argument zøejmì postaèí øadì vìøících napøíè nábo¾enskými systémy, ka¾dopádnì neobstojí pøed èlovìkem racionálnì skeptickým. Abychom mohli tento argument akceptovat, pøedpokládá to prokázat jeho platnost hned ve dvou rovinách: a) existuje nìco jako bùh, b) toto nìco je dobré. Zde nará¾íme hned u první námitky, jeliko¾ existence boha navzdory všem snahám nebyla nikdy prùkaznì dokázána. Nezdá se proto rozumné hledat objasnìní „lidství“ u vyšší autority.
Mìli bychom se tedy soustøedit na to, jak se pokusili „lidskost“ urèit sami lidé? Náš druh vskutku vytyèil mìøítko, èi spíše ostrou hranici, u¾itím pojmù „zloèiny proti lidskosti“. Obsah této normy nám øíká, èím se lze provinit proti lidskosti, jaké chování je nelidské, ergo tedy jeho opak (èi prosté nekonání takového chování) mù¾eme pova¾ovat za lidské? Problém spoèívá v tom, ¾e zde autoritu boha nahrazuje autorita èlovìka, který sám sobì dává zákony, sám urèuje, co je a co není dobré, ale pokud chápeme pojem „lidství“ jako základní esenci èlovìka, jako jeho pøirozenost, prvopoèátek a souèást všeho, co z nìj dìlá èlovìka, mù¾eme k urèení tohoto metafyzického jádra postaèovat pouhý lidský soud, který je sice navenek obecnì uznáván, nicménì ne v¾dy dodr¾ován? Mù¾e soud o „lidskosti“ vyøknout pouze urèitá skupina a spoléhat na implicitní souhlas kolektivu?
Pokusme se nyní o jinou cestu s pomocí pøíkladu. Za ten nám poslou¾í tøeba le¾. I kdy¾ uznáme ohromnou variabilitu lidských kultur a etických systémù, zøejmì se shodneme na tom, ¾e lhaní a podlost, patøí mezi jevy všeobecnì odmítané. Z hlediska hodnot by tedy „lidské“ mìlo být nelhat. Jen¾e z hlediska praxe nezbývá ne¾ kapitulovat pod tíhou reality. Lhaní je ve spoleènosti na denním poøádku. Nìkdo l¾e více, nìkdo ménì, nicménì tì¾ko hledat nìkoho, kdo by v¾dy mluvil pravdu a nic ne¾ pravdu, nato¾ takové spoleèenství lidí. Co ovšem potom uznat za platné? Je lidské nelhat, nebo lhát? Øídit se tím, co by podle nás mìlo být, nebo tím, co je?
Nabízí se další mo¾nost, jak pojem uchopit. Pokud porovnáme chování zvíøat s chováním lidí, nalezneme shody i rozdíly. Lze tedy pova¾ovat chování, které se vztahuje pouze k nám za typicky lidské a zalo¾it na nìm definici lidství? V pøírodì platí pravidlo: silnìjší vítìzí. Boj o pøe¾ití znamená opravdový boj. Slabí nemají šanci a umírají. Oproti tomu mezi lidmi nacházíme projev pozoruhodné solidarity. Posti¾ení a nemohoucí nejsou necháni napospas osudu, kterým by nemohlo být nic jiného ne¾ smrt. Takováto solidarita, která je nìèím vyšším ne¾ pouhou pomocí druhému v tísni, je tedy charakteristická pro lidský druh. Oproti tomuto a jiným pozitivním fenoménùm nicménì stojí i øada jiných, typicky „lidských“, které naopak popírají jakoukoliv úctu k ¾ivotu.
V pøírodì nelikviduje jeden druh druhý, smeèka nevyvra¾dí smeèku, zvíøe nezabije bezdùvodnì, ba pøímo s potìchou, jiné zvíøe. Èlovìk ano. A nelze toto tvrzení odmítnout selháním jednotlivcù èi doby. Toto jednání se vyskytuje napøíè epochami v dìsivém mìøítku a nejedná se pouze o otázku vùdcù, nýbr¾ všech, kteøí se takových hrùz úèastní, a» u¾ pøímo, èi nepøímo. I toto je „lidské“.
Stojíme proto na køi¾ovatce rozhodnutí, zda nadále vnímat lidství ryze pozitivnì, nebo pøijmout slo¾itý pojem v celé jeho komplexnosti a nezahrnovat pod nìj výhradnì kladné jednotliviny, nýbr¾ vše, co se s èlovìkem pojí. Zda chápat lidství jako ohromnou mno¾inu, v ní¾ jsou zastoupeny veškeré prvky dle kvality nehledì na kvantitu. Jestli pøistupovat k lidství jako k pøirozenosti a vycházet z reálného projevu ve svìtì, èi k jako vytvoøenému ideálu kladných hodnot, k nìmu¾ bychom za optimálních podmínek mìli smìøovat.
Úvahy o lidství
