SeniorTip

Charles Dickens, anglický spisovatel

7. 2. 1812 - 9. 6. 1870

Anglický spisovatel Charles Dickens byl pravděpodobně nejslavnějším spisovatelem viktoriánské éry. Stal se určitou ikonou, idolem tehdejší doby. Vzhledem ke svým trpkým osobním zkušenostem z mládí se velmi často ve svých dílech zabýval sociálními otázkami. On sám se stal úspěšným spisovatelem svou pílí, bez jakéhokoliv vzdělání, protože v době, kdy by podle svého věku měl studovat, studovat kvůli velkému zadlužení rodičů nemohl.

Charles John Huffam Dickens, jak znělo jeho celé jméno, se narodil 7. února 1812 v Portsmouthu jako druhé dítě Johna Dickense (1786 - 1851) a Elizabeth, rozené Barrow (1789 - 1863). Jeho rodiče měli celkem osm dětí; šest se jich dožilo dospělosti. Charles byl nejstarším synem. Asi o dva roky starší byla sestra Frances Elizabeth (1810 - 1847). Otec byl tehdy zaměstnán jako nižší úředník ve výplatní kanceláři královského námořnictva. - V domě, ve kterém se Charles narodil, je dnes muzeum. Jeho nejrannější dětství bylo celkem šťastné, i když byl dost křehkého zdraví, a tak si více četl, než aby si hrál s kamarády. Uvádí se několik titulů knížek, které ho v mládí ovlivnily: „Tom Jones“ - příběh nalezence z pera Henryho Fieldinga (1707 - 1754); „Dobrodružství Rodericka Randoma (The Adventures of Roderick Random), příběhy mladého námořníka, který se stále snaží získat přízeň nějaké bohaté dámy, aby se mohl stát „getlemanem“ , a „Dobrodružství Peregrina Picklea“ (The Adventures of Peregrine Pickle) - humorné příhody dalšího mladého muže, který se těžce probíjí životem, od skotského spisovatele Tobiase Smolletta (1721 - 1771). Na základě dalšího románu z té doby později vznikl Dickensův pseudonym. Byl to „Vikář wakefieldský“ (Vicar of Wakefield) od irského romanopisce Olivera Goldsmitha (1728 - 1774) o chudém anglikánském duchovním, který se se svou poctivostí setkává s intrikami a hrabivostí a který je nakonec za své vlastnosti a chování životem odměněn.

Celkem se rodina dost stěhovala; bydleli v Southsea, kde se v roce 1814 narodil a zemřel další Charlesův bratr. V roce 1815 se Dickensovi poprvé stěhovali do Londýna, kde dostal John Dickens také místo u námořnictva. V roce 1817 získal John Dickens místo v Shernessu, východně od Londýna, pak v chathamské loděnici v Kentu. - V Chathamu začal chodit Charles do soukromé školy Williama Gilese. Tehdy bydleli Dickensovi ve velkém domě a měli dvě služebné.

V ve svých devíti letech roku 1821 napsal Dickens tragédii „Misnar, indický sultán“ (Misnar, the Sultan of India) pro domácí loutkové divadlo. Drama bylo hráno pro Charlesovy sourozence a kamarády. Od té doby byl Dickens vždy fascinován viktoriánským loutkovým divadlem, později i ochotnickým divadlem. O rok později byl John Dickens odvolán do Londýna a rodina se tam dvakrát stěhovala na stále „horší“ adresy. Někteří Dickensovi životopisci tvrdí, že otec John Dickens byl lehkomyslný, později dokonce propadl závislosti na alkoholu.

Charles nemohl kvůli nedostatku peněz dále studovat. Při svých toulkách po chudinských čtvrtích Londýna se seznamoval s různými příběhy a s různými lidskými charaktery. V roce 1824, jakožto nejstarší syn, aby rodině finančně vypomohl, musel Charles začít pracovat ve Warren´s Blacking Factory. Tehdy byla dětská práce v Anglii zcela běžná záležitost. Byla to továrna na leštidla na obuv, kde lepil nálepky na lahvičky a plechovky s leštidlem, která patřila nějakému rodinnému příbuznému. Byl to pro něj otřes, protože musel přejít ze své střední třídy mezi chudé, hrubé a nevzdělané - on, který si přál stát se „gentlemanem“. Později svůj stav popisoval jako „pokoření“ a „opuštěnost“. Některé své zážitky z té doby svěřil svému životopisci, ale pouze jemu jedinému, až po roce 1847, protože se s tím sám dlouho nedokázal smířit. Dům, ve kterém firma sídlila, byl velmi špinavý a zamořen krysami. Charles byl tehdy vzdálen od rodiny, protože rodiče se natolik zadlužili, že otec byl poslán v únoru 1824 do vězení pro dlužníky v Marshalsea Prison, kam ho v dubnu 1824 následovala i matka s třemi nejmladšími dětmi. Zde byli dlužníci zavřeni tak dlouho, dokud si nevydělali na svůj dluh.

Charles zatím bydlel v Camdenu u přítelkyně svých rodičů - paní Elizabeth Roylance - a ještě u dalších přátel, které všechny později zobrazil ve svých románech. Spolu s nejstarší sestrou Fanny trávíval neděle ve vězení s rodinou a snad dokonce tam za nimi chodil snídat. Dickens se velice za tento pád rodiny styděl a bylo to období, které velice jeho pozdější tvorbu ovlivnilo. Po třech měsících byl otec propuštěn, protože zemřela jeho babička z otcovy strany, někdo uvádí, že se jednalo o jeho vlastní matku, a odkázala mu nějaké peníze a celá rodina pak nějakou dobu bydlela u paní Roylance. Podle některých pramenů nemohl později Dickens odpustit své matce, že ho hned nechtěla vzít z továrny, musel tam pracovat ještě další tři měsíce - a podle některých psychologů byl tento vztah k matce později příčinou Dickensova náročného a neuspokojivého vztahu vůči ženám všeobecně.

V roce 1825 John Dickens zcela odešel ze služeb britského námořnictva a Charles nějakou dobu opět navštěvoval školu -Wellington House Academy, kterou ve svých pozdějších spisech, především v „Davidovi Copperfieldovi“ popsal jako nesystematickou, s chabou kázní a se surovými učiteli. V roce 1827 byla rodina z dalšího bytu vystěhována pro neplacení nájemného, Charles musel zanechat studií a tehdy se narodil Charlesův nejmladší bratr Augustus Newham Dickens (1827 - 1866). Charles pracoval od května 1827 do listopadu 1828 nejdřív jako poslíček, pak jako úředník v právní kanceláři Ellis and Blackmore’s Solicitors. Mezitím se učil těsnopis a pracoval v další právní kanceláři Charles Molloy’s Solicitors. Volného času užíval ke studiu v knihovně Britského muzea. Otec byl ale znovu uvězněn pro dluhy a Charles dosáhl propuštění na záruku a po další léta se na něj obraceli s podobnými problémy jak rodiče, tak někteří ze sourozenců.
Příštího roku otec pracoval jako reportér pro noviny „Daily Herald“ (Denní hlasatel). Také Charles Dickens začal v roce 1829 pracovat jako nezávislý reportér pro „Doctor´s Commons“ , což byl spolek pravníků, zabývajících se občanským právem. Zde po čtyři další roky sledoval soudní řízení a mohl zjistit, jaké problémy mohou u chudých vrstev obyvatelstva vzniknout, pokud se jejich členové obrátí v dobré víře na soud.

V roce 1830 potkal svou první lásku - slečnu Marii Beadnell (1810 - 1886) - a stal se korektorem v Britském muzeu. Ale Mariini rodiče s jejich vztahem nesouhlasili, protože Charles nepatřil do jejich společenské vrstvy - její otec byl totiž významný londýnský bankéř - a rychle jeho dvoření přerušili tím, že Marii poslali do školy v Paříži.
V roce 1831 začal Charles pracovat jako reportér pro časopis „The Mirror of Parliament“ (Zrcadlo parlamentu), který vydával John Henry Barrow (1817 - 1874), strýc z matčiny strany, pozdější významný australský politik.
V roce 1832 se stal reportérem novin „The Sun“ (Slunce).
Rok 1833 byl bohatý na významné události. Jednak se Dickens poprvé setkal s Catherine Hogarth (1816 - 1879), a jednak mu vyšel první příběh „A Dinner at Poplar Walk“ (přibližně Oběd v topolové aleji) v londýnském časopisu „Monthly Magazine“ (Měsíčník). Později bylo dílo uveřejněno pod názvem „Pan Minns a jeho bratranec“ (Mr. Minns and his Cousin).
V roce 1834 se stal také Dickens reportérem v tomto časopisu, kde setrval do r. 1836. Životopisci uvádějí, že si pronajal pokoje v Furnival’s Inn č. 13 v londýnském Holbornu a bydlel zde s bratrem Fredem - celým jménem Frederick William Dickens (1820 - 1868).
V roce 1835 se s Catherinou zasnoubili. - Catherine Hogarth byla dcerou jeho přítele, hudebního spisovatele a novináře Davida Georga Hogartha (1783 - 1870), který v té době psal hudební úvahy a kritiky do časopisu „The Morning Chronicle“ (Ranní záznamy).

Charles Dickens se stal politickým novinářem, psal o parlamentních rozpravách a cestoval napříč Velkou Británií, kde sbíral poznatky místních dopisovatelů, ale i poznatky o životě drobných lidí a o jejich bídě. Oblíbil si i kriminální případy. Postupně vznikla sbírka příběhů, označovaná jako „Sketches by Boz“ (Bozovy črty), které vyšly v roce 1836. Byly to drobné povídky ze života londýnských postaviček. Jméno „Boz“ dávali sourozenci Dickensovi nejmladšímu bratru Augustovi jako zkomoleninu jména „Moses“ (Mojžíš), které měl jeden z jejich dětských hrdinů z Goldsmithova románu „Vikář Wakefieldský“. Pokud se jméno zkrátilo a vyslovovalo jako s ucpaným nosem a s dlouhým „a“, vzniklo z toho „Boz“. Zkušenosti z uveřejnění těchto povídek daly vzniknout jakési sérii příběhů jednoho z jeho nejslavnějších děl „Kronika Pickwickova klubu“ (The Pickwick Papers) v březnu 1836. Jednotlivé příběhy odpovídají výjezdům čtyř londýnských pánů a jejich sluhy na venkov, kde zažívají různé kuriózní situace. Vzhledem k tehdejší oblibě číst příběhy na pokračování takováto forma povídek vyhovovala čtenářům a Dickens mohl řadit spoustu příběhů o stejných hrdinech tak, jako je dnes zvykem v televizních seriálech. Pro humorný nadhled měla kniha hned na začátku velký úspěch.

V dubnu 1836 se Dickens a Catherine vzali a odjeli na krátkou svatební cestu do Chalku v Kentu. V tomto roce se Dickens se seznámil a spřátelil s Johnem Forsterem (1812 - 1876), který se stal jeho rádcem a životopiscem. Dickens téhož roku přijal místo vydavatele Bentley´s Miscellany“ (Bentleyovy rozmanitosti), kde setrval tři roky, než se s Bentleyem dostal do sporu, jak se mu později stávalo, co se vydavatelů týká, dost často. Na začátku roku 1837 se narodil prvorozený syn Charles Culliford Boz (1837 - 1896), který byl později úspěšným vydavatelem a novinářem. Manželé měli celkem deset dětí, přičemž dvě zemřely ještě maličké. V roce 1837 uveřejnil Dickens další sérii krátkých příběhů, zobrazujících tehdejší společnost. Užil některých poznatků ze svých prvních školních let v Chathamu a vznikla série povídek „The Mudfog Papers“ (přibližně Mudfogská kronika), které vycházely na pokračování. Ovšem psal také příběhy s hororovou tématikou jako například „Smuteční závoj“ (The Black Veil) o matce popraveného, která jde pro lékaře, aby pomohl jejímu sťatému synovi. Takových strašidelných příběhů napsal pak Dickens celou řadu. Asi za rok po svatbě se manželé odstěhovali do londýnské Doughty Street č. 48, také v Holbornu, kde je dnes Dickensovo muzeum. S nimi žila mladší neprovdaná sestra Catheriny, Mary, a Charlesův oblíbený bratr Fred. Bydlel s nimi dlouho, dokonce v době jejich nepřítomnosti pečoval o děti, které zůstaly doma. Ale pak se zamiloval do nezletilé dívky, byl obžalován pro svedení nezletilé, měl platit alimenty, a nakonec upadl do dluhů a stejně jako kdysi jeho otec musel jít do vězení pro dlužníky. Na možné osvobození vyžebrával na základě pověsti slavného bratra, což drásalo Charlese, který mu ale pomoci odmítal. Když se Fred dostal z vězení, propadl alkoholismu a nemocem z něj. Zemřel v osmačtyřiceti letech. Byl inspirací pro postavu bratra malé Nell v románu „Starožitníkův krám“ (The Old Curiosity Shop).

Pouze druhý Charlesův bratr Alfred Lamert Dickens (1822 - 1860) byl úspěšný - byl železničním inženýrem. I nejmladší bratr Augustus slavného bratra zklamal tak, že ho Charles zavrhl. Augustus opustil totiž svou manželku, když oslepla, a s jinou ženou odcestoval do Spojených států a stal se tam novinářem. Charles Dickens se při svém americkém putování vyhýbal Chicagu, kde bratr žil, aby se s ním nesetkal. Augustus zemřel na tuberkulózu ve věku sedmatřiceti let a Charles pak finančně podporoval jak jeho manželku, tak i krátce jeho milenku, která ale v roce 1868 spáchala sebevraždu.
Sestru Catherininu Mary měl Charles velmi rád, dokonce si s ní prý lépe rozuměl než s manželkou. Ona ale zemřela hned v roce 1837 ve věku sedmnácti let, což byla pro Charlese velká rána. První dcera Dickensových Mary Dickens, zvaná Mamie (1838-1896), narozená v příštím roce, dostala jméno po své tetě.

V těchto letech začalo pro Dickense velmi plodné i finančně úspěšné období, i když musel pro finanční úspěch dodat vždy patřičný počet stránek, čímž se jeho příběhy zaplétaly a prodlužovaly. Většina Dickensových povídek a románů měla sociální rámec. I když - nebo právě proto, že chudobu Dickens sám na svoji kůži zažil, neanalyzoval ji, jak bylo tehdy módou od různých levicově zaměřených vůdců i umělců - pouze vše popisoval. - Obliba jeho děl byla taková, že se jeho romány stále vydávaly. Jelikož vycházely jeho příběhy na pokračování a autor stále přidával osoby i zápletky, zdálo by se, že se jednalo o náhodnou slepeninu příběhů, ale to vyvraceli jeho ilustrátoři, kteří dostávali předem přesné údaje o osobách i o situacích z Dickensových děl. Nebylo to ani jinak možné, protože o Dickensovi bylo známo, že byl velký puntičkář - jak ohledně svých věcí, tak i časového rozvrhu. Pravděpodobně nebylo jednoduché s ním žít i přes jeho velké charisma. Bylo známo, že často nevycházel s jednotlivými vydavateli a míval někdy období sebelítostí. Byl zřejmě hodně zaměřen na sebe, což vyplývá i z dalších osudů jeho nejbližších. Mezi roky 1837 až 1839 vycházel jeho „Oliver Twist“ o sirotkovi, který se ze siročince dostal do život ohrožujících situací i mezi zločince, ale nakonec se díky hodným lidem, z nichž jedna osoba je dokonce jeho vlastní příbuzná, stane adoptivním synem laskavého gentlemana.
Následoval mezi roky 1838 až 1839 „Nicholas Nickleby“ - opět o sirotkovi s mnohými dobrodružstvími - a se šťastným koncem.

V roce 1839 se narodila Dickensovům další dcera Kate (1839 - 1929), pozdější manželka mladšího bratra spisovatele Wilkie Collinse.

Další román byl již uvedený „Starožitníkův krám“, napsaný v letech 1840 až 1841, kde Dickens nastolil problém gamblerství. V roce 1841 napsal román „Barnabáš Rudge“ (Barnaby Rudge) z konce osmnáctého století o slabomyslném člověku, který svýma očima pozoruje současného politika - lorda Georga Gordona (1751 - 1793), který byl „antipapeženec“ a nakonec konvertoval k judaismu a byl proto společností vyřazen. A dále hrdina pozoruje, jak se schyluje k protikatolickým nepokojům, které v Anglii tehdy proběhly. Oba romány vycházely v časopise „Master Humprey´s Clock“ (Hodiny kapitána Humpreyho).

V roce 1841 se narodil další syn - Walter Landor Dickens (1841 - 1863), pozdější důstojník britské armády v Indii.

Manželé Dickensovi se několikrát stěhovali a také trávívali dovolené v různých částech Anglie. Ale v roce 1842 cestovali do Spojených států. Georgine (1827 - 1917), další mladší sestra Catherine, se přestěhovala do domu své sestry a jejího manžela v době, když se manželé Dickensovi v r. 1842 chystali do Ameriky. Stejně jako do Mary si ji Charles velice oblíbil a přijímal její rady. Georgine žila s jeho rodinou až do jeho smrti - i potom, kdy se manželství Dickensových rozpadlo. Z cesty do Ameriky vznikly hned bezprostředně po návratu „Americké poznámky“ (American Notes), z nichž bylo jasné, že Dickens obdivoval americkou demokracii, ale na druhé straně byl proti otroctví a viděl vše, co americkým občanům unikalo. Dokonce ohledně otroctví telefonoval tehdejšímu prezidentovi Spojených států Johnu Tylerovi (1790 - 1862). - Jeden měsíc strávili Dickensovi v New Yorku; Dickens přednášel a sháněl podporu pro mezinárodně platný autorský zákon. Bylo také zorganizováno setkání s ním, kterého se zúčastnilo na tři tisíce hostí. Setkal se s americkým spisovatelem Washingtonem Irvingem (1790 - 1862) a novinářem, básníkem vydavatelem a zároveň zastáncem homeopatie Williamem Cullenem Bryantem (1794 - 1878). Bryant byl zároveň velkým činovníkem církev Unitářů., což Dickense značně ovlivnilo, i když až do smrti zůstal členem anglikánské církve.

V roce 1843 se objevila, jednak na objednávku, ale i v důsledku rozpravy s Bryantem první z Dickensových vánočních povídek, někdy překládaná jako „Štědrý večer pana Škroba“ nebo „Vánoční koleda“ (A Christmas Carol) o nelítostném lakomci, kterému se na Štědrý večer zjeví jeho zesnulý kolega a varuje ho, aby byl laskavější, jinak že bude trpět stejně jako trpí na „onom světě“ on - potáhne za sebou řetězy s těžkými žoky peněz. Následovaly další vánoční povídky, například „Zvony novoroční“ (The Chimes), „Cvrček na krbu“ (Cricket on the Heart).
V letech 1843 až 1844 vznikl satirický román „Život a dobrodružství Martina Chuzzlewita“ (Life and Adventures of Martin Chuzzlewit), který byl odrazem poznatků z Ameriky. Bylo to také dílo rozdělené do seriálových bloků.
V roce 1844 se narodil další syn Francis (1844 - 1886). V roce 1844 cestovali Dickensovi do Itálie a asi rok byli v Janově. Odtud byly „Obrázky z Itálie“ (Pictures from Italy) z roku 1846.
V roce 1845 se narodilo šesté dítě Dickensových, syn Alfred (1845 - 1912), a v r. 1846 byli Dickesovi krátce ve Švýcarsku.
V roce 1846 se na Dickense obrátila nejbohatší dědička Anglie, baronka Angela Burdett - Couts s výzvou, aby se připojil k filantropickému projektu, který by pomáhal ženám, které se ocitly na okraji společnosti. Veškeré současné instituce, které se měly o ženy na pokraji společnosti starat, spíše tyto ženy dostávaly ještě hlouběji. Nejdříve odmítal, ale pak založil dům se jménem Urania Cottage v západní části Londýna a nastala mu zcela jiná práce. Napsal případným kandidátkám dopis, který byl nadepsán „Výzva padlým ženám“ a podepsán „Váš přítel“, a pozval tyto ženy, které by mohly tomto domě případně bydlet, k sobě. Z rozhovorů a z jejich osudů čerpal pro svou literární práci. Odhaduje se, že tímto zařízením prošlo mezi roky 1847 až 1859 asi sto žen, které se tam vzdělávaly, aby se mohly lépe zapojit do společnosti.
V roce 1847 se narodil syn Sydney (1847 - 1872) a v roce 1848 zemřela na tuberkulózu Dickensova sestra Fanny ve věku osmatřiceti let. V nějaké společnosti v Londýně se tehdy poprvé setkali dva spisovatelé: Dickens a dánský pohádkář Hans Christian Andersen (1805 - 1875).

V roce 1848 zaznamenal Dickens úspěch s dalším románem „Dombey a syn“ (Dombey and Son), celý titul byl delší: „Dealings with the Firm of Dombey and Son: Wholesale, Retail and for Exportation“ (přibližně Pojednání o firmě Dombey a syn: velkoobchod, maloobchod a export). Román odrážel vzpomínky na Dickensovo dětství v Chathamu. Zde také vykreslil svoji hostitelku paní Roylance z doby, kdy jeho rodiče byli ve vězení. V románě se zabývá i otázkami problému žen, protože hlavní hrdina dává přednost svému synovi, který ale zemře a zapomíná na dceru. Až když ho druhá manželka opustí, teprve se začne své dceři věnovat.
V roce 1849 následoval nejmilejší Dickensův román s autobiografickými prvky „David Copperfield“, v němž znázornil i svého vlastního, celkem slabošského otce. Narodilo se jeho osmé dítě - nejúspěšnější syn Sir Harry Fielding Dickens (1849 - 1933), který byl vysokým právním úředníkem v Londýně a byl dokonce roku 1922 povýšen do šlechtického stavu.

V dalším roce se narodila další dcera Dora (1850 - 1851), která však dlouho nežila, a v témže roce se Dickens stal vydavatelem a hlavním přispívatelem týdeníku „Household Words“ (Slova pro domácnost), který byl sice určen pro střední stav, ale Dickens počítal se čtenáři z chudých vrstev, čemuž odpovídala i cena. V časopise začal vycházet jeho sociální román „Zlé časy“ (Hard Times). Dickens většinou své romány sám hluboce prožíval. Proto těm svým hrdinům, kterým bylo ubližováno, dával většinou kladný charakter, zato bohaté a nelaskavé zahrnoval svojí satirou a výsměchem. Další rok nebyl pro Dickensovu rodinu šťastný: paní Catherine se v březnu nervově zhroutila, v březnu zemřel Dickensův otec a v dubnu zemřela nejmladší dceruška Dora. V listopadu se rodina přestěhovala do pronajatého domu Tavistock House. Zde dopsal Dickens „Zlé časy“ a napsal postupně ještě romány “Ponurý dům“ (Bleak House), “Malá Dorritka (Little Dorrit) a „Příběh dvou měst“ (A Tale of Two Citties). Na domě Tavistock House, ve kterém později také skládal francouzský hudební skladatel Charles Gounod (1818 - 1893) svoji operu „Polyeucte“, je Dickensova pamětní deska. Rok 1851 ale znamenal pro Dickense také seznámení s dalším romanopiscem Wilkiem Collinsem (1824 - 1889), se kterým v dalších letech pořádal divadelní představení: pro služebnictvo, pro sousedy, ale i pro přátele obou spisovatelů, včetně poslanců, soudců a ministrů. V roce 1852 se narodilo poslední dítě manželů Dickensových - syn Edward (1852 - 1902) a vznikl „Ponurý dům“, ve kterém Dickens kritizuje britský soudní systém při popisu vleklého dědického řízení.

V roce 1854 vznikly „Zlé časy“, opět se sociální tématikou, týkající se nejchudších, a v roce 1855 začala sešitově vycházet „Malá Dorritka“, kde se opět objevuje scéna vězení pro dlužníky, ve kterém byl dlouho Dorritčin otec. Rodina zbohatne nečekaným dědictvím, což všechny členy s výjimkou Dorritky, zkazí.

Dickens se opět setkal se svou první láskou Marií Beadnell, nyní Marií Winter, v roce 1855 - a jak se v takových případech stává, poněkud se pochopitelně zklamal z dámy středních let, hovorné a trochu malicherné, kterou pak zobrazil v dalších sešitech „Malé Dorritky“ jako Floru Fitching. - Později si s ní dopisoval. Pro své divadlo napsal v roce 1856 spolu s Collinsem drama „The Frozen Deep“ (Mrazivá hlubina). V tomto roce si mohl Dickens dovolit zakoupit vlastní dům Gad Hill Place v Highamu nedaleko Rochesteru v Kentu

, který je na obrázku.

V roce 1857 přijel do Anglie Andersen s cílem především navštívit Dickense. Pobýval u něj asi pět neděl. V roce 1857 odplul ze Southamptonu Walter, šestnáctiletý syn Dickensových, do Indie. Už nikdy se s ním Charles Dickens neviděl. Walter byl kadetem „East India Company“ (Východoindická společnost), která tehdy zajišťovala v Indii britské zájmy. Bylo to v době, kdy v Indii vypuklo Velké indické povstání, které bylo krutě potlačeno. Walter si přál být spisovatelem jako jeho otec; ten s tím však nesouhlasil a chtěl synovi zajistit „dobrou kariéru“. Walter věděl, že se k vojenské službě nehodí, asi prožil v Indii peklo, a nakonec zemřel na prasknutí výdutě aorty ve věku dvaadvaceti let v kalkatské nemocnici. - Jako kdyby se opakoval případ, kdy nechtěla Charlesova matka vzít svého synka z továrny na černidla...

Drama „Mrazivá hlubina“ se hrálo v roce 1857 v Manchesteru a zde se setkal Charles Dickens s herečkou, která ve hře účinkovala - Ellen Ternan (1839 - 1914), dámou o sedmadvacet let mladší, do které se zamiloval. Naštěstí tehdy nebyl tisk tak zvědavý na pikantnosti ze života slavných lidí, takže drželi svůj vztah v tajnosti. Bylo to v době krize Dickensova manželství, kdy on začal být rozčarován svou ženou, která začala ztrácet energii péčí o tolik dětí, nestačila prý jeho intelektu, ani - možná - jeho sebestřednosti. Nějakou náhodou, snad při zachycení náramku, který nepatřil jí, zjistila Catherine stav věci ve svém manželství a manželé se v květnu 1858 oddělili; s matkou odešel nejstarší syn Charley. Zajímavé je, že Catherinina sestra stranila v rozporu Dickensovi a zůstala s ním a starala se dále o ostatní děti. Rozvod tehdy u tak známě osobnosti jako byl Dickens, nepřipadal v úvahu. Poznámka, kterou pronesl Dickensův literární přítel a zároveň rival William Makepeace Thackeray (1811 - 1863) o vztahu Dickense k mladé herečce, byla příčinou roztržky mezi někdejšími přáteli.

Vztah k mladé herečce trval až do Dickensovy smrti. V roce 1860 přestala Ellen účinkovat v divadle a Dickens ji podporoval. V tomto roce také ale udělal na zahradě svého domu velký oheň, kde spálil svoji soukromou korespondenci. Až v dvacátém století psala jeho dcera Kate knihu o svém otci, která vyšla až po její smrti, kde uváděla, že ze vztahu jejího otce s Ellen se narodil syn, který brzy zemřel. Ale žádné doklady o tom neexistují. Dickens zabezpečil Ellen po své smrti značným obnosem, aby už nemusela pracovat.

Téhož roku, kdy se Catherine odstěhovala, založil Dickens týdeník „All the Year Round“ (Po celý rok), kde si kvůli své ženě sypal popel na hlavu a snažil se vysvětlit situaci, ovšem pochopitelně bez udání hlavní příčiny... Příští rok v tomto časopisu začal vycházet „Příběh dvou měst“, román z období Velké francouzské revoluce. V roce 1860 se Dickensova dcera Kate provdala za bratra Wilkie Collinse Charlese (1828 - 1873). Dickens to považoval spíše za neštěstí, což se celkem vyplnilo. Charles Collins byl nemocný, manželé neměli děti. Kate se chtěla rozvést, což otec nedovolil. Charles pak zemřel poměrně mlád na rakovinu.

V této době opět nabyla vrchu Dickensova lidumilná činnost a byl velice zaujat pomocí nemocnici Great Ormond Street Hospital, která pomáhala chudým dětem a které chtěl pomoci z finanční krize. Anonymně pořádal sbírky a v jejich prospěch pořádal také veřejné čtení svých vánočních povídek. Podařilo se mu sehnat tolik peněz, že kapacita nemocnice se zvýšila z počtu dvaceti lůžek na pětasedmdesát. Tehdy měl Charles Dickens značný zájem o paranormální události, které někdy také zobrazoval především ve svých povídkách. Stal se jedním z prvních členů „The Ghost Club“(Klub strašidel). V roce 1861 vyšel další Dickensův úspěšný román „Nadějné vyhlídky“ (Great Expectations) opět o sirotkovi, který se chce dostat do vyšší společnosti, ale nedokáže rozlišovat mezi realitou a snem. Až po různých strastech se mu podaří najít skutečnou lásku i poznat skutečné životní hodnoty. Rok 1863 byl opět rokem smutku. Zemřela ve věku čtyřiasedmdesáti let Dickensova matka a poslední den v roce zemřel v Indii Dickensův syn Walter.

V roce 1864 začal Dickens svůj poslední dokončený román „Náš vzájemný přítel“ (Our Mutual Friend) s fantastickými a tajuplnými prvky, který vycházel v měsíčních pokračováních. Byl to román o dvou manželských párech a propletencích, které mohou mezi nimi nastat.- Následujícího roku jel Dickens s Ellen a její matkou do Paříže a při návratu se 9. června 1865 stalo v kentském Staplehurstu železniční neštěstí, kdy se prvních sedm vagónů zřítilo z mostu. Na trati zůstal jen neporušený vagón první třídy, v němž Dickens a obě ženy cestovali. Dickens se snažil pomoci raněným a po návratu této hrozné zkušenosti využil v dalším pokračování románu „Náš vzájemný přítel“ a později tématu využil i ve své strašidelné povídce „Hlídač“ (The Signal Man) z roku 1866. To, že cestoval ve vlaku s Ellen, se snažil Dickens utajit, i když to po neštěstí těžko šlo. Ale Dickens měl z toho trauma - jednak z neštěstí samého, při němž zemřelo deset lidí a čtyřicet bylo zraněno a jednak právě z těchto starostí. To se pak obrazilo v jeho posledním díle, také se strašidelnými a tajuplnými zápletkami, které ale nedokončil - „Záhady Edwina Drooda“ (The Mystery of Edwin Drood).

V roce 1866 začal sérii čtení ze svých povídek, jak v Anglii, tak ve Skotsku i v Irsku. 9.listopadu 1867 odplul spolu s Ellen z Liverpoolu znovu do Ameriky za účelem veřejného předčítání ze svých knih. Snažili se utajit svůj vztah, tak se ubytovávali pod cizími jmény „Slough“ a „Nunhead“. Dickens se setkal s významnými americkými spisovateli - Ralphem Waldo Emersonem (1803 - 1882) a Henrym Wadsworthem Longfellowem (1807 - 1882). Začal mít problémy s mluvením, domníval se, že má zánět v krku. Podle některých zdrojů se začal projevovat vliv mrtvice, kterou nějak přešel. - Zaznamenal ale změny, které ve Spojených státech od jeho minulé návštěvy nastaly - otroctví bylo zrušeno v roce 1863. Další čtení zorganizoval opět po návratu ve Velké Británii až do dubna 1869, kdy v Prestonu v Lancashire v severozápadní Anglii pocítil příznaky středního záchvatu mozkové mrtvice. A když bylo další čtení odvoláno, začal sepisovat svůj poslední, nedokončený román „Záhady Edwina Drooda“. Po zotavení byl svědkem prodeje opia v opiovém doupěti v londýnském Sadwellu a okamžitě to do svého románu zakomponoval. Když se zdálo, že je celkem v pořádku, zase uspořádal další sérii svých čtení, aby znovu dal dohromady své sponzory, které kvůli své nemoci začal ztrácet.

V březnu 1870 ho přijala královna Victoria (1819 - 1901) a Dickens jí nabídl, že jí prozradí zápletku svého dalšího románu „Záhady Edwina Drooda“. Poslal jí první vyšlé číslo i s doprovodným dopisem o ději, ale podle životopisců královna nikdy zápletku nedostala, tudíž nikdo nezná Dickensovy záměry, i když Collins se po Dickensově smrti pokusil román kompletovat; dokonce nějaké médium prohlásilo, že se na Dickense na „onom světě“ napojilo a román dopsalo. Dickens potom pilně na románu pracoval - také 8. června 1870 byl velmi pilný, ale při večeři po dalším záchvatu mrtvice upadl. Druhého dne - 9. června 1870 - zemřel ve svém domě v Gad Hillu. Jeho životopisci si ale všímají zvláštnosti dat - zemřel přesně na den pátého výročí, kdy vyvázl bez zranění ze železničního neštěstí. Měl být nejdříve pochován v katedrále v Rochesteru, ale veřejné mínění dosáhlo toho, že byl pohřben ve Westminsteru mezi dalšími významnými spisovateli v tzv. Poet´s Corner (Koutek básníků) vedle spisovatele Richarda Brinsleyho Sheridana (1751 - 1816), dramatika Richarda Cumberlanda (1732 - 1811), kde později byli pochováni spisovatelé Thomas Hardy (1840 - 1928) a Rudyard Kipling (1865 - 1936). Nedaleko je místo posledního odpočinku hudebního skladatele Georga Fredericka Handela (1685 - 1759).

Vedle již uvedených muzeí má Dickens ještě muzea v dalších městech, dokonce i atrakce, nazvané „Dickesův svět“ (Dickens World) v Chathamu; pořádají se na jeho památku festivaly v Anglii, ale hlavně ve Spojených státech. Pokud čteme Dickensova díla, dostáváme se do zcela jiného, velice vzdáleného světa, o němž se z dnešního hlediska můžeme domnívat, že snad nikdy takový svět nemohl existovat. - A pokud se seznámíme s jeho životopisem, máme pocit, že čteme také román nejen o jeho vlastním životě, ale o životě jeho blízkých - manželky, sourozenců i dětí...

Dobromila Lebrová

* * *
Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
17.06. 12:44	Vesuviana
12.06. 13:38	Jaroslava

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás