Krok 3 – Zbavme se rozdìlujících, nerespektujících ideologií
Po celé dìjiny vìzí lidský rod v zajetí nejrùznìjších ideologií, myšlenkových smìrù, konstrukcí, svìtonázorù. Tyto ideologie, a» u¾ politické, nábo¾enské, kulturní èi mnohé další jsou více èi ménì tolerantní, nebo nesnášenlivé, demokratické, èi totalitní a v dùsledku vedou k vytváøení vyhranìných skupin, èasto v nevra¾ivém vztahu vùèi skupinám jiným (s dùvody mnohdy zcela irelevantními a nerozumovými). Je tøeba zahodit toto umìlé rozdìlování lidí, proto¾e uvìdomíme-li si, ¾e neexistuje ¾ádné „já“ na individuální úrovni, nemù¾e existovat ani na úrovni politických, nábo¾enských èi národnostních skupin. Jsme prostì „my“, lidstvo a planeta jako celek, potøebujeme vzájemný respekt, ne nepøátelství, spolupráci, ne soupeøení, tým, ne konkurenci. Proto¾e jsme jedno, musíme také jako jedno vystupovat a spoleènì táhnout za jeden provaz. Podívejme se do minulosti, co pozitivního ideologické soupeøení kdy pøineslo? Kolik válek, neštìstí a milionù zmaøených ¾ivotù pøinesla víra v tu èi onu ideologii? Pou¾ijme hlubší vhled a podrobme jednotlivé myšlenkové koncepty neutrálnímu studiu – doopravdy je potøebujeme? Odkud se vzaly a co nám pøináší? Pøedstavme si, jak by vypadal svìt neovládaný ideologiemi.
Do toho si pøiznejme, ¾e nìkteré (mnohé?) z tìchto myšlenkových konceptù jsou samotnou svou podstatou hlásnou troubou zla, nenávisti a eroze všeho slušného a øádného, co lidská spoleènost postupnými krùèky za pìt tisíciletí vytvoøila. K tomu pøidejme ještì ty ideologie, které v poèátcích své existence (snad) mìly ušlechtilé myšlenky, ale pùsobením èlovìka a èasu se z nich vyklubaly jen další systémy násilí a zla. Ten koneèný výèet bude poøádnì dlouhý… Všechny nedemokratické a nenávistné myšlenky musí lidstvo dùslednì a rozhodnì zavrhnout a ráznì se vypoøádat s jejich pøedstaviteli namísto toho, aby jim poskytovalo ještì veøejný prostor plivat svá otrávená slova a šíøit své jedy napøíè spoleèností a získávat tak další a další stoupence, a» u¾ z jejich hlouposti, prospìcháøství èi strachu. Je tøeba se s tímto nebezpeèím vypoøádat døív, ne¾ se promìní v masu, ve vlnu tsunami, která smete vše, co se jí postaví do cesty, a a¾ opadne, zanechá za sebou nedozírné škody. Kolikrát ji¾ jsme to v dìjinách za¾ili? Jen 20. století platí za dokonalou laboratoø zla. A pøijmeme-li myšlenku „ne-já“, pak si uvìdomíme, ¾e všechny tyto projevy špatných myšlenek a úmyslù jsou v našem svìtì tím, èím ve fyzickém tìle nemoc. A stejnì jako nemoc, kdy¾ se vèas nepodchytí a neléèí, mù¾e vést k trvalému poškození èi dokonce smrti tìla, stejnì tak tato spoleèenská onemocnìní povedou ke kolapsu celé planety, nepostavíme-li se jim koneènì ráznì èelem. Kolik historické zkušenosti se ještì musí nahromadit, aby nastala tato dùle¾itá zmìna?
I na poli státù lze pozorovat zamìøení na individuálnost, konkurenci a výkon stejnì jako u jednotlivcù. Tyto rozpory a rozdíly je nutné pøekonávat, uvìdomovat si spoleènou podstatu všech národù a spoleèný zájem všech státù na pøe¾ití planety, tedy nás. A spoleèná prohlášení skupin politikù èi státù jsou sice líbivá, ale rozhodují èiny, ne slova, a skuteènì efektivních èinù jsme zatím vidìli pramálo. Kromì toho staèí i jediný stát, který bude maøit spoleèné úsilí, a výsledek se nedostaví. Zní to jako utopie? Ano, zní. Je to ovšem nevyhnutelné? Ano, je. Pokud tedy nemá nastat nevyhnutelný konec, ¾e ano…
K posunu tímto smìrem mù¾e ovšem docházet pouze ve svìtì, který bude svobodný a respektující, co¾ v souèasné chvíli platí pouze pro jeho èást. Ta èást lidstva, která se narodila do svobodných regionù, by jednak mìla pocítit vdìk a radost u¾ jen z tohoto prostého faktu, souèasnì ale neignorovat tu druhou èást populace ¾ijící ve stínu totalitních, resp. autokratických ideologií. Proto¾e fatální chybou by bylo domnívat se, ¾e to je jejich vìc, jejich problém, v jakém zøízení ¾ijí, èi ¾e se mají postarat sami, aby nastolili zmìny k lepšímu. Zase toti¾ vìzíme uvìznìni v pøedstavì „my“ a „oni“ a zapomínáme, ¾e „jejich“ problémy jsou (budou) i „naše“ problémy.
A v co tedy vìøit? Nepotøebujeme ¾ádné staré ani nové nábo¾enství, ideologii èi svìtonázor. Jediné, v co je tøeba vìøit a dle èeho jednat, je laskavost, soucit, empatie, upøímnost a vzdìlanost vedoucí k moudrosti. Co víc je nutné k pozitivní zmìnì a uvìdomìlému bytí? A proè právì tyto hodnoty v mnoha „zavedených“ ideologiích chybí? Proè asi?