Nový ¾ivot se sluchadly
Jsem chlap! Jsem stárnoucí dìdek! Zrovna tak jako moji vrstevníci, tak i já se bohu¾el neobejdu bez celé škály bolístek a neduhù, které se s lety zhoršují a doprovází nás a¾ do hrobu. Nìkteré neduhy se dají snést lépe ne¾ jiné. Zbytnìná prostata dìdka sice v noci prohání, tak¾e stì¾í dokonèí sen, ve kterém právì dává nemravný návrh o tøicet let mladší dívce, ale to není nic oproti tomu, ¾e kdy¾ si kýchnete, tak je váš umìlý chrup mezi lidmi, se kterými právì zavádíte akademickou debatu o pøednostech zubních implantátù.
Postupná a potupná ztráta pamìti vás pøivede do rùzných trapných situací, na které byste nejradìji zapomnìli, co¾ se naštìstí stejnì stane, ani¾ byste se museli namáhat. Já si napøíklad vùbec nepamatuji nikoho jména. Fikaná strategie, kterou pou¾ívám stále èastìji je, ¾e pány pøívìtivì oslovuji slùvkem “kamaráde,” zatímco na dámy se pøipitomìle usmívám a èastuji je slovíèkem “zlatíèko.” Moje ¾ena si u¾ dávno zvykla na to, ¾e jí stále oslovuji “miláèku.” Dokonce jí to lichotí.Toho si zrovna nedávno všimli lidé, kteøí k nám zavítali myslím ¾e na Štìdrý den, ale nejsem si tak docela jistý. Mohly to být klidnì moje narozeniny. Jeden man¾elský pár, myslím, ¾e to byl Jim a Barbora, byl nesmírnì udiven, jak krásnì tituluji svoji man¾elku, navzdory tomu, ¾e s ní sdílím lo¾e ji¾ padesát let. Dokonce mnì po stranì øekli, jak je to ú¾asné, ¾e jsem si po tak dlouhé dobì dovedl k ní udr¾et tak krásný vztah. Barbora si dokonce bílým kapesníèkem utøela závistivou slzièku, která se vedrala do jejího oka. Tím druhým, suchým, probodla man¾ela, naklonila se ke mnì a sdìlila mi, ¾e pøesto¾e jsou s Jimem teprve necelých deset let, ten bezcitný bambula jí øíká “Brambora.” Prý toti¾ zapomnìl její jméno!! Musím se pøiznat, ¾e kdyby tato dáma vìdìla, ¾e já nazývám ¾enu “miláèku” z pøesnì toho stejného dùvodu, jistì by o mnì ztratila dobré mínìní a proklela by mu¾ské pokolení.
Nemíním se však zabývat vìcmi, které nás pøed odchodem do vìèných loviš» su¾ují. Podívejme se ale na jednu z tìlesných vad, která døíve nebo pozdìji postihne vìtšinu obstaro¾ných lidí-na postupnou ztrátu sluchu.
Pravda, po dlouhá léta jsem pøedstíral, ¾e špatnì slyším. Hlavnì v situacích, kdy¾ mùj miláèek (ááá, teï si vzpomínám, ¾e jde o ¾enu Máòu) na mnì nìco chtìl, nebo kdy¾ mì tøeba peskoval. To jsem na její volání mlèel jako zaøezaný s tím, ¾e ji vùbec neslyším. To ovšem, pánové, známe velice dobøe. ®eny tomu øíkají “selective hearing.” A vìtšinou mají pravdu, i kdy¾ my samozøejmì tvrdošíjnì trváme na tom, ¾e povelùm velice špatnì rozumíme. Tato výmluva se obyèejnì støetne s výrokem “Nekecej a nedìlej ze mì blbou, já vím dobøe, ¾e to hraješ.” A jeliko¾ mají ¾eny vìtšinou pravdu, jako vlastnì ve všem, tak se seberete a jdete umýt koupelnu a ostøíhat zahradu, jak vám bylo veleno. Marná sláva, pøedstíráním hluchoty daleko nedojdete.
Jen¾e potí¾ je v tom, ¾e ona se ta ztráta sluchu bohu¾el opravdu dostaví. Nejdøíve jsem si k uchu pøikládal srolovanou rulièku ètvrtky papíru, co¾ mnì vyslou¾ilo, ¾e jsem byl nazván “komediantem.”
“Nehraj to na mì, já vím moc dobøe, ¾e slyšíš. Kdybych navrhla, aby sis šel koupit pivo, tak ¾ádnou rulièku nebudeš potøebovat, ty komediante,” prohlásila ¾ena, kdy¾ jsem v zoufalé nadìji ji slyšet, pou¾il tohoto triku.
“A vùbec, kdy¾ si myslíš, ¾e blbì slyšíš, tak si zajdi k audiologovi si udìlat test. Stejnì je to pro starý lidi zdarma,” navrhla ¾ena Máòa (tak nìjak se, myslím, jmenuje) naèe¾ jsem odvìtil
“Co jsi øíkala?”
®ena jenom obrátila oèi v sloup, povzdychla, vytoèila èíslo na mobilu a udìlala mnì schùzku na vyšetøení sluchu na místní klinice.
“Tak pojïte dál, pane,” øekla pøívìtivì krásná Indka v bílém plášti. Jeliko¾ jako audiolo¾ka byla zvyklá jednat s pacienty hluchými jako paøez, pobídku abych vstoupil do ordinace zajeèela vysokým hláskem, který nebylo mo¾né neslyšet. Po pøedbì¾ném rozhovoru mne audiolo¾ka Mimi posadila do vzduchotìsné kukanì, na hlavu mnì dala sluchátka a do ruky tlaèítko, se kterým jsem mìl reagovat na stovky zvukù, kterými mne zaèala posléze bombardovat. Nejlépe jsem slyšel tlukot vlastního srdce a huèení krve v hlavì. Potom také dost silné tóny, ale ty pozvolna pøecházely v tišší a tišší, a¾ jsem slyšel naprostý houbelec, ale abych nevypadal jako úplný blb, tak jsem v té zadýchané kabince tlaèítko stiskával jen tak, aby ta svatá Indka mìla ze mne radost. Tato šílená procedura s drobnými obmìnami trvala pøes hodinu. Kdy¾ mnì Mimi do sluchátek pouštìla anglická slovíèka, která jsem mìl opakovat, zjistil jsem, ¾e tady se švindlovat nedá a ¾e Mimi zjistí, ¾e nejsem jenom hluchý, ale navíc nevzdìlanec, který neumí anglicky. Já jsem ta slovíèka komolil, proto¾e jsem jim prostì nerozumìl.
Zpocený jsem se z kabinky vypotácel, zatímco Mimi studovala obrazovku poèítaèe plnou rùznì barevných grafù a køivek. Po shlédnutí èervených grafù jsem dospìl k názoru, ¾e jsem opravdu hluchý jako poleno.
Audiolo¾ka, která mne fascinovala nejenom tím, jak dovedla hbitì interpretovat ty záhadné køivky, mne ještì fascinovala svými køivkami. A to tak, ¾e jsem si umínil návštìvu co mo¾ná nejvíce prodlou¾it.
“Tak úplnì hluchý zase nejste, Ivane,” radostnì prohlásila Mimi. “Ano, zjistila jsem ztrátu sluchu hlavnì pøi nízkých frekvencích, ale to spraví sluchadla,” øekla optimisticky a já sedìl jako zaøezaný. “To spraví s-l-u-ch-a-d-l-a,” opakovala hlasitìji a zøetelnìji krásná audiolo¾ka. Naèe¾ já opìt nereagoval a koukal jako Jelimánek pøed sebe, pøedstíraje, ¾e vùbec nic neslyším.
K mé nemalé radosti audiolo¾ka pøistoupila ke mnì a jak mnì narovnávala nìjaký pøístroj na hlavì, tak se o mne lehce otøela z bílého pláštì deroucím se poprsím. V tom momentì jsem si uvìdomil, ¾e by» staøec, pøece jenom pìkná ¾enská ve mnì probudí vášnì mladíka.
“Slyšíte mne ?” zeptala se Mimi a já, abych jí koneènì udìlal radost, jsem odvìtil, ¾e ano. A dodal jsem, ¾e takto profesionální vyšetøení jsem nikdy neza¾il. Mimi se pousmála, øekla, ¾e se rádo stalo a z futrálu vyndala sluchadla znaèky PHONAK. “Nejvìtší technická novinka, která nepotøebuje baterie,” vysvìtlila a dodala, ¾e jenom Švýcaøi dovedou nìco takového vyrobit. Navíc lze sluchadla regulovat prostøednictvím mobilu! Tato informace mnì, technickému analfabetu, vzala dech. Zrovna tak jako cena, kterou Mimi øekla potichu, abych snad neomdlel.
“Kolik?” zeptal jsem se.
“Sedm tisíc dolarù,” prohlásila Mimi a rychle dodala, ¾e vláda z toho uhradí 900 dolarù. “Tak¾e to nebude tak bolet. Takhle vás to bude stát jenom 6100,” sebevìdomì prohlásila a pøedala mnì krabici se sluchadly a desítky rùzných hejblátek zapotøebí k tomu, aby èlovìk koneènì slyšel.
Ano, vydal jsem ten mrzký peníz za švýcarskou vymo¾enost, která mìla uèinit zázrak a vrátit mnì témìø ztracený sluch. Vím, ¾e jsem na palici. Koupil jsem sluchadla, proto¾e za pøíplatek 200 dolarù mám zaruèeno, ¾e mohu kdykoliv bìhem dvou let navštívit krásnou Mimi a nechat ji nasazovat sluchátka na mojí hlavu a pøitom se zlehka dotýkat bílým pláštìm mé pleše a nosu. Ano, utratil jsem svoje ušetøené bankovky, které jsem mìl v prasátku pro strýèka Pøíhodu.
Slyším lépe? Slyším. Bohu¾el ale hlavnì ¾enu Máòu. V hluèné hospodì slyším starou belu zrovna tak jako pøed tím, ne¾ jsem mìl ta ú¾asná sluchadla. Navíc mne v kostele provázejí nevra¾ivé pohledy, proto¾e jak mají vìøící vìdìt, ¾e manipuluji se zapnutým mobilem, abych mohl regulovat sluchadla a ne, ¾e bìhem mše si s nìkým vymìòuji emaily!
Stálo to za ty dlouhé peníze? Hmmm… Pakli¾e krásna audiolo¾ka Mimi pøistoupí na mùj návrh tøikrát týdnì krou¾it kolem mé hlavy s mohutnou hrudí odìnou ve voòavý bílý pláš», pak definitivnì ano!
Nový ¾ivot se sluchadly
