ZAPOMENUTÉ OSUDY - 3 JAK JSEM NEZASTØELIL MINISTERSKÉHO PØEDSEDU
A. J. Š»astný, 1901-1979
Èlovìk je svou nejniternìjší podstatou romantik. Rád se nechá unášet bohatýrskými osudy silných individuí v londonovských románech, tìch blonïákù s modrýma oèima, co se vydávali za zlatem na Clodyke, ani¾ mnohdy tuší, ¾e takoví lidé existují i dnes mezi námi. Mù¾e se dokonce stát, ¾e i u vašich dveøí jednou zazvoní vysoký ramenatý mu¾ s dùkladnì zbrázdìným èelem, ten opìvovaný silák, a pøedstaví se jménem, obvyklým v našich konèinách.
Ten, který zazvonil u dveøí našeho bytu, se pøedstavil jako A.J.Š»astný. Jistì to jméno docela nehraje s Clondykem. A jeho naklonìná hlava, pomáhající naslouchadlu zachytit zvukové signály našich zvìdavých dotazù, také nezapadá do pøedstav o rybáøské hlídce, která v zálivu u San Franciska pod plnými plachtami prohání piráty. A nehraje tu ani vìk, tìch víc ne¾ sedmdesát let, které si tì¾ko mù¾eme pøedstavit u saní ta¾ených psy.
Ale byl tu jeden malý detail, který nám neunikl a který patøí do zasnì¾ených dálav Aljašky – oèi, které prošly cestou Londonových hrdinù a které jsou ještì teï plné nezkrocené volnosti a lehounkého úsmìvu èlovìka, který byl nucen v ¾ivotì spoléhat na vlastní síly v nejtvrdších podmínkách svìta, po nìm¾ kráèíme. A také tu pùsobí pøirozenost, s jakou plyne jeho vyprávìní, spíše humorné ne¾ vychloubavé, stejnì jako jistota, jakou mívá jen èlovìk, který vyzkoušel všechna lidská øemesla, aby si vydìlal vlastníma rukama na vezdejší chléb a který dokázal s lehkým srdcem vydøené peníze za jeden veèer roztoèit.
Poèátky velkých ¾ivotních románù mohou být rùzné, ale jistì sotva který zaèal na pra¾ském hradì a za tak neobvyklých okolností, jaké si pøipravil A.J.Š»astný. Bylo to pøesnì osmého ledna roku 1919, kdy prošel Matyášovou bránou s bubínkovým revolverem v kapse, s úmyslem zastøelit ministerského pøedsedu sotva zrozené republiky, doktora Kramáøe.
Kdy¾ se postavíš na tøetím nádvoøí k obelisku a podíváš se do druhého patra – vzpomíná Š»astný na osudný den – uvidíš tam v chodbì výklenek. Odtud se chodilo do Kramáøovy kanceláøe. Tenkrát, v prvních týdnech republiky, jsme byli všichni bratøi, samí demokraté a ani ministerský pøedseda dost dobøe nemohl odmítnout audienci, o ni¾ jsem po¾ádal prostøednictvím sekretáøe doktora Jelena. Byl jsem kluk usmrkanej, mìl jsem sedmnáct let pryè a musel jsem mu bejt divnej ... Zatím co jsem èekal, støídali se u doktora Kramáøe páni generálové, øeditelé bank, vrchní radové a jiné postavy a tak mì doktor Jelen po¾ádal, abych to, co si chci vyøídit s doktorem Kramáøem, vyøídil s ním.
Ty kluku blbá, pomyslel jsem si, tobì by to asi nebylo recht, kdybych si mìl vyøizovat s tebou, co mám pøipravený pro Kramáøe ... Nemohl jsem se udr¾et smíchy a pochopitelnì jsem takovou nabídku odmítl. "Tak dobrá, pane Š»astný, kdy¾ bude vaše zále¾itost opravdu jen krátká", nabídl mi sekretáø, " mù¾ete ji pøednést panu ministerskému pøedsedovi po cestì na schodech, a¾ pùjde k vozu. On u¾ je toti¾ pan ministerský pøedseda unavený". Mnì je to jedno, øekl jsem si v duchu, mám ho støílet v pracovnì nebo na schodech ...
A tak jsem èekal pøed dveømi Kramáøovy pracovny, v ní¾ pobíhala fùra lidí – byl tam nìjaký Kramáøùv pøíbuzný, takový geroj, jako vystøi¾ený z legionáøského filmu, na hlavì papachu a u boku velkou dýku, pak tam stál starý licousovaný lokaj v kaiserrocku, pár mu¾ù z Pluku Svobody, který tu vytvoøili hned po skonèení války. Zatím se za dveømi odbývala poslední audience, byl tam akademický malíø Karel Langer. Koneènì se otevøely dveøe, objevili se oba dva, Kramáø i Langer a chvíli si dávali pøednost, ne¾ mi rovnou do rány vlezl ministerský pøedseda.
Pøiznám se, ¾e jsem se lekl! Byl o hlavu vìtší ne¾ já a u¾ já jsem byl èára. Ne nadarmo se mu øíkalo Karel Velikánoviè, snad pro cti¾ádost a snad i pro ty metry. Všiml jsem si ještì jeho zlých oèí, a¾ z nich šel strach a pak jsem se uklonil. Pøitom jsem sáhnul po pistoli a vystøelil jsem. Ta poklona mi pak pøed soudem pøišla hezky draho. Pan státní ¾alobce o ni opøel své tvrzení, ¾e jsem vrozená zloèinecká nátura plná cynismu a já jsem mu pak marnì øíkal: "Pánové, já za to nemohu, ¾e jsem slušnì vychovaný èlovìk". Jo a ta pistole – to byl bubínkový revolver Bulldog, zakoupený v loveckých zbraních na Národní tøídì a byly v nìm dvì olovìné kulièky bez ocelového pláštì. Kdy¾ jsem zmáèkl spouš», bouchlo to, jako kdy¾ se støílí poledne.
Kramáø se samozøejmì lekl, ale to se mu musí odpustit. Zapotácel se a Langer ho vtáhl zpátky do kanceláøe a pøibouchl dveøe. Ještì v poslední chvíli jsem podruhé stiskl spouš», ale tato rána selhala. Ten geroj, doktor Jelen, lokaj i vojáci Pluku Svobody zmizeli za rohem. Mohl jsem docela dobøe zaèít utíkat, ale v programu bylo, ¾e za svým èinem budu stát a tedy jsem zùstal. Za chvíli, všechna èest, pøibìhl jeden z vojákù, chytil mì za ruku a zaèal køièet: "Dej mi ten revolver!" "Ty vole,"povídám, "jak ti ho mám dát, kdy¾ mi maèkáš ruku dolù.?"
Pak pøibìhli fízlové, hradní strá¾ a legionáøi. Jeden z nich mi byl obzvláš» k smíchu. Nepøetr¾itì vykøikoval: "Dr¾te mì, bratøi, nebo toho lumpa propíchnu!"
Já jsem s tím vlastnì poèítal u¾ od zaèátku, ¾e mì tam mù¾ou utlouct. Bylo to pøece jen pøíliš brzy po osvobození. Ale nebyl bych asi ani první ani poslední. Pøede mnou, pokud vím, byl svatý Štìpán ...
No a pak mì odvezli k policejnímu prezidentu Bienertovi. Zatímco já jsem se vezl Kramáøovým autem, pan ministerský pøedseda šel domù pìšky. Nohy se mu tøásly tak dùkladnì, ¾e sedal na ka¾dou zídku. Zachránil se zøejmì jen proto, ¾e mezi ním a mou pistolí byla plná náprsní taška, která støelu odrazila. Bienert za mnou pøišel rovnou od obìda, ještì s ubrouskem v ruce.
"Mládeneèku, mládeneèku, proè jste to udìlal?" Ale na to jsem byl u¾ pøipravený a tak jsem pohotovì odpovìdìl: "To nebudu nikomu povídat, tím ménì vám, jako policejnímu úøedníkovi." A Bienert se rozesmál a myslím, ¾e jsem si ho v tu chvíli koupil. Mnì si on koupil taky, asi proto, ¾e nebyl vyjevený jako všichni ostatní.
I kdy¾ jsem se tenkrát sna¾il zatlouct co se dalo, zavøeli ještì Gregora, který dostal za spoluúèast èytøi roky. Velký ctitel Kramáøe Meliš, který kupoval pistoli a nevìdìl na co, probreèel ve vyšetøovací vazbì celých šest nedìl. O Jaroslavu Seifertovi se pak ani nedozvìdìli; ten v tom byl taky.
V base byla tenkrát obrovská tlaèenice, sedìli tam lidi za falšování kolkù a fùra zlodìjù. Seznámil jsem se tam hlavnì s Františkem Rybou, geniálním kapsáøem, kterého pøivedli ve vydøím ko¾ichu, v lakýrkách, psích deèkách – úplný hrabì Esterházy, dokud ovšem nepromluvil: "Èlovìèe", naøíkal, „u¾ jsi vidìl, ¾e by flekaøe lízli doma? Pøedstav si, ka¾dej má teï plný kapsy penìz a mnì tady utíká ¾ivnost!"
Ve vìzení na Karláku dostala také stará Archimedova vìta o pevném bodu, z nìho¾ by bylo mo¾né pohnout pákou zemìkoulí, svou novou tváø. "Dej mi hornudli", naøíkali zlodìji " a vodmáznu ti celej svìt. Ocinknu si to, øíkalo se, vsadím do nìj, vybrabèím ho, odstrèím se ... jo, tenkrát jsem pochopil, co jsou to ty humanitní ideály.
Nejvíc mi bylo líto táty, národnì-socialistického senátora, který se musel jít se šéfredaktorem Práva lidu Josefem Stivínem Kramáøovi omluvit. Stivín dal toti¾ onoho osudného rána, osmého ledna, do Práva lidu èlánek "Oko za oko – zub za zub", adresovaný Kramáøovým národním demokratùm. Stivín se tedy omlouval, ¾e to tak nemyslel a ¾e to s mou klukovinou nemìlo co dìlat. Ale otce mi bylo opravdu líto, proto¾e on toho pacholka Kramáøe nemohl cítit ještì víc ne¾ já. Zápotocký si ve vzpomínce na mého otce jednou povzdechl: "Jo, kdyby byli všichni ti bur¾oazní bonzové takoví jako Jarda Š»astný ..."
Ale bylo to stejnì všechno málo platný, proto¾e jsem dostal osm let tì¾kého ¾aláøe. Bylo to maximum, které jsem mohl dostat. Poèítalo se mi to jako nedokonaná úkladná vra¾da. Pro úkladnost – podle názoru soudu – svìdèilo to, ¾e Kramáø nebyl varován, ¾e jsem mu napøíklad neposlal psaní. Já vím, ¾e je to blbý, ale takhle se proti mnì u soudu skuteènì argumentovalo. Navíc jsem dostal dva disciplinární tresty za to, ¾e jsem nìkolikrát pøerušil v øeèi svého advokáta, kdy¾ mì hájil jako potrhlýho. Jednou jsem se dokonce ohradil pøed porotou slovy "dr¾te hubu doktore" a to mi také šlo jen k tí¾i.
Mìl jsem tenkrát advokáta ex offo, proto¾e mì v celé Praze nechtìl nikdo hájit. A já sám jsem se hájil tak pitomými frázemi, ¾e rudnu ještì teï, kdy¾ si na to vzpomenu. Blábolil jsem tam o právu usmrtit zlo a o úèelu, který svìtí prostøedky. Zkrátka to byl trapas a já skonèil na Pankráci. A vlastnì jsem byl pøes všechno hrdinství rád, ¾e to tak dobøe skonèilo a ¾e jsem Kramáøe nezabil, i kdy¾ šla rána pøímo na srdeèní krajinu. Teprve potom, co jsem zmáèkl spouš» revolveru, jsem si uvìdomil, co to znamená støílet na èlovìka. A pochopil jsem, co mìl na mysli Švejk, kdy¾ køièel uprostøed palby: "Nestøílejte, jsou tady lidi ..."
Zatím co mì pøestìhovali na Pankrác, chodila "jedenadvacítka", zvláštní odborový výbor, leštit kliky. Kdy¾ byli za mne prosit u Kramáøe, byla doma jen paní Nadì¾da. "No jo, pánové", povídala, "ale mù¾ete mi zaruèit, ¾e se panu doktorovi nic nestane, kdy¾ dá s amnestií souhlas?"
Franta Chudý z Èeskomoravské se udivenì podíval a po chvilce pøemýšlení namítl: "No za to vám, milostivá paní, ruèit nemù¾eme. Oni ho pustí a pan ministerský pøedseda pùjde, dejme tomu, po ulici a tøeba na nìj spadne se støechy taška!"
Já jsem se zatím v base docela dobøe zabydlel. Zvonil jsem poledne a dìlal jsem knihovníka. Nejvíc se vlastnì o mne straral ministr spravedlnosti doktor Alfred Meisner, který mì po¾ádal, abych sepsal omluvný dopis Kramáøovi. Nemá to prý vliv na amnestii, ale jde o toho zatracenýho Kramáøe: musíte mu dát vìdìt, ¾e mu nechcete ublí¾it a naznaèit mu, ¾e vaše propuštìní zále¾í na nìm, tvrdil. A já nakonec napsal dopis, který byl všeobecnì pova¾ován za neuctivý. Asi proto, ¾e jsem se ministerskému pøedsedovi pøiznal, ¾e bych mu sám od sebe nikdy nenapsal, nebýt toho, ¾e mì k tomu donutili lidé kolem mne.
A pøece jednoho dne – to u¾ jsem sedìl dvacet mìsícù – pøišel pro mne tatínek. Byla sobota a byl tak krásný den, ¾e nì nìj nikdy v ¾ivotì nezapomenu. Musel jsem tenkrát také na Hrad, podìkovat Masarykovi za amnestii. Ten èlovìk toho tenkrát pro mì, usmrkance, hroznì moc udìlal. Jeho lidé volali po všech støedních školách, aby mì nìkde pøijali. Ale bylo to zbyteèné a tøeba v Kolínì, kde mì tátùv kamarád, pan starosta, pøijal pøes protest profesorského sboru, uspoøádali tábor lidu: "Nepøipustíme, aby ten vrah u nás studoval, vykøikovali ..."
Ale my, atentátníci, jsme stejnì ¾ádní študiosové nebyli. Chodil jsem pùvodnì s Jaroslavem Seifertem a s Františkem Nìmcem do jedné tøídy na karlínské boudì a vzpomínám si hlavnì, jak národ, díky naší blbosti, mohl pøijít o Jardu Seiferta.
Jaroslav Seifert chtìl toti¾ zapùsobit stran prospìchu na profesorský sbor a šel se bìhem hodiny na záchod obìsit. Podle dohody se o malou chvíli pozdìji pøihlásil na stranu také Nìmec. "Vy tady zùstanete, studente", øekl tenkrát rezolutnì profesor, a¾ se vrátí Seifert. Franta Nìmec se zhroutil. "Prokristapána, on u¾ visí", šeptal. "Já to nevydr¾ím", svíjel se v lavici, "já to nevydr¾ím".
"Tak utíkejte, èlovìèe", øekl nakonec s pochopením pan profesor. To u¾ mìl Seifert jazyk venku a školník ho uøízl v poslední chvíli. Ale nakonec to bylo houby platný, proto¾e nás vyházeli všechny a zùstali jsme jako nedostudovaná paká¾.
A ten, u¾ hezky sestárlý atentátník se usmál nad všemi tìmi bláznivými lety svého mládí, v nich¾ se stal jakýmsi pra¾ským Robinem Hoodem, od nìho¾ se holky pomalu netrhly.
Vlastnì jsem byl hrdinou u¾ podruhé, vzpomíná. Poprvé to bylo roku 1918, kdy¾ nám v Praze zakázali Slovanský sjezd a kdy¾ do nás u muzea vjela jízdní policie. Sebral jsem tenkrát – vidím to jako dnes – malou dla¾ební kostku, ten nejlepší projektil a hodil jsem ji po jedné kobyle. Trefil jsem se jí rovnou do huby ... pak se všechno splašilo a já tam stál na vyklizeném bojišti jako oslavovaný vítìz.
Jo a kdy¾ mì potom pustili z basy, byl jsem jako utr¾ený ze øetìzu. Vzal mì tehdy na flám i Jaroslav Hašek a já se zøídil k nepoznání. Vzpomínám jen, jak jsem si pozvracel krásné hedvábné fusekle.
Ještì teï vidím docela pøesnì, jak jsme s Haškem vytáhli k Pinkasùm, kde u¾ rozbil svùj stan hezky namazaný plukovník Medek. Jakmile nás zahlédl, okam¾itì vstal a pustil se do Haška. "Dámy a pánové, milý Jaroušku," zaèal. "Ty seš dneska v tý Masarykový republice docela bezpeènej. Ale pøedstav si, ¾e by bratøi legionáøi vzali útokem ty tvoje hvìzdy!" S patøiènou epickou šíøí pak vylíèil plamennou scenerii bojù, v nich¾ by Hašek dostal ¾eleza a pøed legionáøským tribunálem trest smrti pro velezradu.
"No vidíš", pokraèoval, " a já bych asi vlezl k tobì do basy, za poslední kopìjku bych koupil víno, vypil bych s tebou flašku, no a ráno bych tì dal zastøelit. To víš, Jarouši, povinnost je povinnost".
Hašek ovšem pohotovì navázal. "Dámy a pánové", pokraèoval, "moji èínští kluci mají šikmý voèi, ale støílej rovnì. Pøedstavte si, ¾e by zajali tady plukovníka Medka a strèili mi toho tøídního nepøítele do basy. Já bych taky sehnal chlast, vlezl bych si k nìmu a povzpomínali bychom si na bohémská léta v Praze. A ráno", otoèil se Hašek k Medkovi, " ráno bych tì pustil, ty starej vole..."
Jo, zamyslel se A.J.Š»astný, to tenkrát byly èasy. Tehdy ¾ili ještì brontosauøi, dinosauøi i Franta Sauer. Ale já tu nakonec zùstat nemohl, proto¾e mì nikde nechtìli. Táta mi tenkrát sehnal místo u Waldese, který zahajoval výrobu patentních knoflíkù v Americe. To byl paneèku podnikatel, tomu kdyby nìkdo slíbil dvacet dolarù, tak pøeskoèil Hradèana jen tak bez rozbìhu. Tatínek si myslel, ¾e se nauèím aspoò anglicky, kdy¾ u¾ mì nevezmou do školy a myslel to se mnou vlastnì dobøe.
Bratr ministr Beneš, který mìl tenkrát zahranièí, opatøil americké vizum, bratr policejní prezident musel vystavit falešné vysvìdèení o zachovalosti a starý pan Masaryk mi koupil lodní lístek druhé tøídy a¾ do Spojených státù. Tatínek mi ještì dal dvacet dolarù na cestu – dva z toho dostal èíšník, dva jsem dal stewardovi a taky jsem si zaskoèil k barovému pultu a tak jsem pøistál v Americe èerný jako briketa.
Ještì štìstí, ¾e mì u Waldesù èekalo sjednané místo. Byl jsem nìco jako pomocný dìlník, skladník, nákupèí a kontrola dohromady. To všechno za 16 dolarù týdnì. Pro zaèátek to bylo docela slušné a já stejnì nepøestal poèítat s tím, ¾e ze mne bude co nejdøív cowboy a tak jsem s panem Waldesem nadlouho nepoèítal.
Zatím jsem se uèil ve veèerních kurzech anglicky. A pokoušel jsem se èíst noviny a všude, na ulici, v restauracích a dokonce i na veøejných záchodcích jsem zastavoval lidi a vyptával se jich na významy a výslovnost slov, která jsem neznal.
Nakonec jsem u Waldesù, za trochu zvláštních okolností, povýšil. Èeský finišér Tøíska, který barvil patentní knoflíky naèerno, se pohádal s panem továrníkem a odešel, ani¾ prozradil své recepty.
Já tu funkci bez nejmenších pøedstav o chemii a o galanterní výrobì pøevzal. Bylo to sice nesmírné riziko, proto¾e bezpoèet pokusù se nemusel vydaøit, ale pøidali mi ètyøi dolary a to u¾ za trochu námahy stálo. Prošmejdil jsem celou továrnu, zkusil jsem kdeco, ale moje knoflíky byly buï slepené a pak se neotvíraly, anebo se otevíraly a pak byly rezavé jako liška.
U¾ jsem pomalu nemohl dál, kdy¾ jsem najednou uvidìl za výlohou obchodu tiskaøskou èerò. Co mù¾e být èernìjší ne¾ tiskaøská èerò, myslím si. A tak jsem koupil pikslu za ètvrt dolaru a byly na svìtì patenty, které se otevíraly samy, byly èerné jako duše Karla Kramáøe a leskly se ... no vy u¾ víte jak. Ale hlavní bylo, ¾e jsem si od této chvíle zaèal poèínat jako milionáø. Dal jsem na hodinu výpovìï. "Ale Pepíèku, co to dìláte", naøíkala paní šéfová. "Pro pár pìtek si nebudu nièit zdraví", øekl jsem tak rozhodnì, ¾e mi to okam¾itì vyneslo další ètyøi dolary týdnì. Tak jsem to pomalu vytáhl a¾ na ètyøiašedesát dolarù týdnì; pochopil jsem americký zpùsob ¾ivota. A kdy¾ jsem nakonec pøece jen odešel, vzal jsem si tajemství tiskaøské èerni zase s sebou. S rezavými patenty si zase mordil nervy nìkdo jiný.
Já sám jsem se odstrèil do Bostonu. Byl jsem kluk pitomá a myslel jsem si, ¾e tahle kolébka revoluce bude nìco jako Atheny Ameriky. No, mìl jsem to v hlavì zpøeházené. Koneènì, bylo mi tenkrát jen dvacet. Ale v Bostonu práce nebyla. Nádobí jsem mýt nechtìl a mávat polskou vlajkou, to u¾ teprve ne. Polská vlajka byla tenkrát synonymem pro hadru na mytí, kterou obsluhovali ponejvíce polští pøistìhovalci. Dìlal jsem tedy nìjaký èas na továrním dvoøe, byla to taková sprostá døina a to mi také nijak nevonìlo. Byl jsem sice u¾ trochu cvrnknutý marxismem, ale také jsem vìøil na úspìšné miionáøe.
Mým vzorem byl nejspíš mùj kamarád Pepík Lanzman, krterý se v Americe stal agentem nad agenty. Vydìlával v New Yorku tì¾ké prachy. Dokonce mu to i myslelo; udìlal tøeba první sklenièky na arabskou gumu pøímo s roztíraèem, geniální kanceláøské lepidlo, které se stalo okam¾itì massenartiklem. Tak podnikal Pepík, zatímco pan Waldes jako vùl chtìl v devatenáctém roce dìlat v Americe èamrdy. Proinzeroval v New Yorku miliony a dostal tu nejvýš studený nohy. Pepík Lanzman vypoèítal, ¾e by se mo¾ná dalo vydìlat i na èamrdách, ale to by pan Waldes musel pøidat ještì deset milionù a pak by se mu jich mo¾ná vrátilo sto. Ale na to u¾ si on netroufl.
Pak jsem na èas zakotvil v Pittsburku, kde bylo tolik cizincù, ¾e bych mìl chu»
odsoudit celé mìsto pro neamerickou èinnost. Na èas jsem se také zabýval myšlenkou otevøení velké továrny na døevìné hraèky. Po první svìtové válce byl i v Americe nenasycený trh a z èeských hraèek by se tenkrát daly nadìlat miliony. Ale nepohodl jsem se nakonec se svými spoleèníky a tak jsem se milionáøem nestal.
Zato jsem se zastavil u velkých tabulí, na nich¾ stála nádherná postava amerického infanteristy. Dole bylo napsáno dost výraznì, aby si kolemjdoucí chodec povšiml, ¾e pìšák má v¾dycky peníze. Jinde byly fotografie vzdálených konèin a pod nimi výzva ke vstupu do armády. Voják prý pozná svìt ... Aspoò to tam bylo napsáno. A to mi znìlo docela sympaticky. Tu se ke mnì pøiblí¾í ser¾ant, drmolí, slibuje, leje to do mne a kdy¾ mu namítnu, ¾e jsem imigrant, prohlásí, to nic, staèí si vyzvednout jen první imigraèní papír, tak zvaný pøíslib obèanství. A tak jsem tenkrát podepsal.
Na ulici jsem sebral dva flákaèe, kteøí mi za pìtku odpøísáhli mou toto¾nost, úøedník se mnou ztratil pár slov, aby si ovìøil mou angliètinu, zeptali se mì na americkou hymnu a na jméno prezidenta a shledali pak mé vzdìlání dostateènì velkým, abych mohl hájit zájmy Spojených státù v amerických ozbrojených silách. Ale to jsem ještì musel podepsat papír, ¾e se zøíkám všech evropských potentátù, kní¾at a prezidentù, ¾e nejsem komunista, anarchista ani bigamista, co¾ pro toho úøedníka bylo jedno a toté¾.
Doktor, který znal z první svìtové války z Paøí¾e legionáøské "Nastar!", nemìl tušení o existenci Èeskoslovenska a tak jsem s ním a¾ po dlouhé diskusi uzavøel kompromis na rakouské provincii Bohemii. Bral jsem to z té lepší stránky, myslel jsem na angliètinu, na vzdálené konèiny, vybral jsem si toti¾ Manilu na Filipinách a øíkal jsem si, ¾e aspoò poznám americké kluky.
A jednou nás pak nalodili a vydali jsme se na cestu k Panamskému prùlivu. Mìli jsme na lodi velký bazén a kruhy, na nì¾ jsme nemohli dosáhnout z brlení a tak, kdy¾ jsme celé dny za nimi vyskakovali do bazenu a kdy¾ jsme soutì¾ili v pøeskocích nad vodou, sedøel jsem se tak dùkladnì, jako u¾ nikdy v ¾ivotì. S tím rozdílem, ¾e to tady bylo zadarmo.
No a pak jsem se stal na dlouhé tøi roky kulometèíkem prvního batalionu 31. pluku. A také armádním pøeborníkem na jednu míli. Ale to znamenalo bìhat ještì pøed budíèkem a potom ještì celé odpoledne v pøíšerném vedru tichomoøské Manily. Jak jsem to bìhal? Za ètyøi minuty, 26 vteøin. Sedm sekund za svìtovým rekordem a šetnáct vteøin za hranicí, o ní¾ se tvrdilo, ¾e je koncem lidských mo¾ností.
Zase jsem se vrátil do Státù a ještì po letech mi psali z Filipin, ¾e tu pøetrval mùj vtip; kdy¾ se setnina koukala po nìjaké ¾enské, v¾dycky si nìkdo vzpomnìl na moje prùpovídky a prohlásil: "Dejte si bacha, kluci, a» z toho koukání nedostanete ošklivou nemoc!"
Moje slu¾ba skonèila vylodìním v San Francisku. Prolézal jsem tu hospody, v nich¾ ještì pøed deseti lety sedával London a jeho postavy. Našel jsem i krèmu z povídek Rybáøské hlídky. Byl jsem v Oaklandu, v Mìsíèním údolí, nassával jsem plnými doušky atmosféru, jí¾ jsem se mohl zachytit v pozdìjších pøekladech Londonova díla. Vlastnì, nebýt ve Frisku, nikdy bych nepochopil, jaký byl London vlastnì èlovìk. Bylo to deset let po jeho smrti a lidé ho nosili ještì v ¾ivé pamìti. Musel to být nevšední zjev, èlovìk Bohem nadaný. Na co se jen podíval, to zvládl. Nad èím se zamyslel, to pochopil. Byl veselý, vtipný a poøád se svýma oèima usmíval. To je jeho obraz, který jsem si odnesl ze San Franciska.
Nebyl to tedy ztracený èas, který jsem tu strávil, i kdy¾ jsem nemohl zavadit o práci. Hledal jsem flek i na lodích, ale to byly v¾dycky jen malé pøíle¾itosti na pár dní. Ale pak jsem potkal kamaráda Johnie Springera z manilské posádky. Byl u pobøe¾ní artilerie, boxoval v pérové váze a vypadal jako panenka Marie v šestinedìlí. Ten mì pøemlouval, abych se s ním vydal lodí na východ. A proto¾e jsem nikdy dlouho neváhal, sjeli jsme pro kufry a odpoledne u¾ jsme sedìli na lodi President Grant. Mimochodem – bylo to toté¾ plavidlo, kterým cestovali naši legionáøi. Vzpomínalo se tu na nì jako na condotiery. Johnie byl starý karbaník a já mu na lodi celou dobu nahrával. Kdy¾ jsem mu pøisazoval podle jeho pokynù, vydìlali jsme nìkolik set dolarù za pár dní!
Ale o této plavbì mluvím z jiného dùvodu. Koupil jsem si toti¾ na palubì køeslo, v nìm¾ jsem lehával nad knihou, kdy¾ jsme zrovna nemastili karty s Johniem. Vedle mì sedávala taková americká tetka s pletením. Trávili jsme vedle sebe mlèky celé hodiny, a¾ jednou se ta neznámá podívala na høbet mé rozeètené knihy a povídá: "Ètete rád mého mu¾e?"
"Vy jste paní Londonová?" zeptám se nedùvìøivì.
"Ano, první ¾ena Bessie."
A tak jsme se seznámili. Dost mo¾ná, ¾e to byla docela hodná ¾enská a ¾e jí London dokonce ublí¾il. V ka¾dém pøípadì ho pomlouvala jako propuštìná dìveèka. Byl to surovec, zvíøe, bezohledný sobec, který dìlal jen proto, aby mohl chlastat a cpát se, stì¾ovala si.
"A povšimla jste si nìkdy", namítl jsem, " ¾e to byl geniální spisovatel?", zeptal jsem se a ukázal na rozeètené Volání divoèiny.
"Ano, on tak nìkdy i mluvil, ale jen málokdy", øekla podrá¾dìnì.
"Jack nemìl nikdy štìstí na ¾enské", povzdechl jsem si tiše. Ale s paní Londonovou jsem si pak ještì dlouho psal, a¾ do zaèátku války.
Tak jsem se tedy znovu vracel na východ a znovu zaèalo shánìní penìz. Dìlal jsem i nádeníka na stavbì. V Americe zaèala stavební konjunktura a v kursech Ymcy ze mì udìlali v šesti nedìlích zruèného nádeníka. Byla to strašná døina, i kdy¾ jsem byl na vrcholu svých sil. Bìhal jsem míli o patnáct vteøin hùø ne¾ Nurmi, ale tohle se nedalo srovnat. Vozil jsem koleèka s betonem, na nì¾ se daly nalo¾it i dvì tuny. A tak jsem v¾dycky pøijel k míchaèce, nalo¾il lopatou šedivý beton, pak jsem balancoval po prknech, zvrátil náklad do bednìní a znovu fofrem k míchaèce. Pøi tom mì cestou nesmìl nikdo pøedjet. Po tøetím pøedjetí jsem si toti¾ mohl balit kufry.
Bylo to dìsné. Do obìda jsem uva¾oval, ¾e s tím seknu. Pak jsem se o pøestávce slo¾il do stínu a spal jsem jako zabitý. A to jsem byl prosím v plných silách, ¾il jsem jako svatý Antonín a na ¾enskou jsem ani proutkem nesáhl. Bylo to vlastnì jako kdy¾ bì¾íš míli. Po první rundì jsi hotový a øíkáš si, nedìlej ze sebe blbce. Kdy¾ se ti ostatní volové honí, nech je být a polo¾ to. Ale zatím máš u¾ druhé kolo za sebou. Ve tøetím si øíkáš – no ta horší pùlka u¾ je za mnou a tak bì¾íš jako trouba dál. A tohle kolo je taky nejpomalejší. Ve ètvrtém se najednou objeví rezerva a ty pøidáváš a poslední stovku dokonce sprintuješ!
A tak jsem to nakonec vydr¾el i na stavbì. Za ètrnáct dní jsem si zvykl a oni nakonec i dobøe platili ... a já jsem se pøece honil jen z chamtivosti a jen kvùli prachùm. Pøesèasy se platily dvojnásobnì, to byl double-time a v nedìli jsem dìlal dokonce za ètyøi a pùl dolaru za hodinu. A to u¾ stálo za to.
Zkoušel jsem prostì v Americe ledacos. A¾ na toho cowboye jsem byl snad vším. Kdy¾ jsem se pøátelil s newyorským zazobancem Fredi Ascherem, který byl podnikatelem formátu Kolumba a Edisona dohromady, poznal jsem i druhou, lepší stránku zemì; jestli chcete, tedy plutokratický pøepych Ameriky. Patøily do nìj i bazény, v nich¾ štìkali lvouni, jako kdy¾ kašle starý souchotináø, tu a tam nìjaké pokojské a v koupelnì vana, která staèila na tøi tempa.
Ten Fredi Ascher mì bral s sebou do nejlepších restaurací Státù. Zatímco mi ve slušné, prùmìrné restauraci staèilo k nasycení pùl dolaru, v Union Hall to stálo dvacet a¾ dvacet pìt dolarù. To nebyla hospoda, to byl chrám, èíšníci vám pomalu podávali sousta a¾ do úst a personál se doslova vznášel. A i to vznášení se musí zaplatit. No a kdy¾ vám v takové restauraci pøinesou steak, mù¾ete se spolehnout, ¾e bude jemný jako kalhotky Marie Terezie a ¾e bude chutnat jako ... ale to u¾ popisovat nebudu, prostì proto, ¾e nejsem básník.
Ten pan Ascher nesnášel jakokoukoli úøední moc, byl to anarchista a snad právì proto mìl rád mì, starého atentátníka. Mìl souèasnì i velmi blízko k marxismu. Kdy¾ jsme spolu po veèerech sedávali, øíkával – já bych ti docela byl i komunistou, ale jsem zvyklý na pøepych a asi bych radìji prodával tkanièky do bot, jen abych zùstal tím, èím jsem dnes.
No a na druhé stranì jsem dìlal i prodavaèe zmrzliny, kápnul jsem jednu hromádku snì¾ného krému, pak trochu minerální vody do sklenice, fofrem ke stolu a zase zpìt a tak celé dny za dvaadvacet dolarù týdnì. K tomu ještì padesát dolarù diškerecí. To co mì fascinovalo, byla velkorysost šéfa, který kašlal na to, jestli si vezmu dolar nebo dva. No a jednou jsem sbalil ty tì¾ce vydìlané peníze a vydal jsem se zpátky pøes oceán. Mohl za to být doma docela velkostatek, ale já vùl, vlo¾il tenkrát svùj kapitál do Jitøenky, do listu paní a dívek. ®e ji nepamatujete? To byl týdeník, který vyšel dohromady asi desetkrát a já ho napsal od první do poslední stránky sám. Byl jsem autorem jednoho románu na pokraèování, druhý román jsem pøekládal, vymýšlel jsem si zprávy, inzeráty, a¾ mi z toho šla hlava kolem. No a pøesnì za deset nedìl vzalo to moje dítko za své a já byl zase švorc. Pak jsem byl rád, ¾e mi Trn vzal tu a tam za pìtikorunu nìjaký vtip.
Tahle ¾ivnost mi ovšem mohla nejvýš jen pøispìt na chleba. Musel jsem zase hledat práci a skonèil jsem nakonec za 1140 korun na pra¾ském magistrátu. A¾ na primátora Zenkla, který mì kdysi uèil v Karlínì a který se znal s tatínkem, senátorem své strany, mì ouøadové nemohli ani cítit. Nakonec mi za cestu do Sovìtského Svazu ještì srazili pár stovek. Jo pane, zkus nevýt s vlky – ne¾ se nadìješ, udìlají z tebe bezhlavou jeptišku.
Za tìch pár flokù si to tu dìlejte sami, øekl jsem jim tenkrát. A celkem vzato jsem svému slibu dostál. Do práce jsem chodil na desátou a v poledne u¾ jsem tam zase nebyl. Bratr primátor nade mnou dr¾el ochrannou ruku a tak se páni radové museli spokojit jen se zlomyslnými poznámkami. U¾ ani nevím, kdo si tenkrát na mì vymyslel ten ¾ert – øíkával se, ¾e pan Š»astný a¾ jednou pùjde do práce, potká na schodišti sebe sama, jak se vrací domù. Bratr Zenkl se na mì doopravdy rozkatil teprve v pìtaètyøicátém.
No extrazvláštní existence to nebyla, ale já u¾ zaèal naštìstí pøekládat a tak, kdy¾ u¾ bylo opravdu zle, pøišly najednou velké peníze a já mohl vytáhnout zase na poøádný flám. Vy si ani nedovedete pøedstavit, jak obrovský je to pocit, mít najednou plnou penì¾enku a to dokonce ještì ve chvíli, kdy se všichni okolo vás domnívají, ¾e mají tu èest se zapøísáhlým švorcákem. To bych si radostí nechal ušít i nové podvlékaèky. Jeden èas jsme chodívali k Byšickejm na Vinohrady. A teï si pøedstavte, ¾e vstoupím a ka¾dej ví, ¾e v nejlepším pøípadì budu pít na trám, ale já sednu, objednám své partì po pivì, pak ještì druhé, tøetí, a¾ jich bylo dohromady sedm nebo osm. To u¾ bylo ka¾dému pøinejmenším podivné.
"Hergot, tady se nìkdo toèí", øekl najednou hospodský.
"Nìkdo se vá¾nì dneska toèí", poznamená kdosi u stolu. A já se podívám po panu Byšickým a poznamenám co mo¾ná nejledabyleji: "Pane hospodský, teï pøijdou na poøad tuplovaný panáci. Budou to individuální panáci podle chuti." No a tak šli na øadu individuální panáci poprvé, podruhé ... a¾ do dvou v noci, kdy¾ u¾ pan Byd¾ovský stahoval roletu. Pak jsme se pøestìhovali do Astorie na Ovocný trh, kde jsme to støihli francouzským koòakem. A teï bychom se mìli jít teprve nìkam rozšoupnout, povídám a stìhujeme se do Hybernské, abychom nakonec skonèili na snídani v Arcu. Ještì dnes vím, ¾e byl k snídani koòak, pùllitr piva a bílá káva.
Èíšníci z nás mìli samozøejmì legraci a souèasnì je brala hrùza, ¾e bychom jim ten jejich podnik mohli poøádnì zøídit. Slíbil jsem jim tedy eventuální finanèní hrazení a tak jsme tu ve zdraví setrvali a¾ do devíti hodin.
Pak jsme se vydali na Hlavní nádra¾í. To u¾ ¾enské breèely, ¾e mají doma nalo¾enou svíèkovou. Navrhl jsem jim tedy, aby ji nechaly pro vrabce, vlezli jsme do dro¾ek a vydali se zpátky k Byšickejm, kde nás s velkou slávou vítali a¾ na ulici: slu¾ka, pikolík, paní domovníková, sousedé, pán a paní hospodských i s dìtmi a nejbli¾ším pøíbuzenstvem. Tenkrát tam byl taky šlachteckej Fostr, který pracoval proti Orionce. Ten dokázal zabít bejka pìstí. Ovšem, kdy¾ sedl k jídlu, pak snìdl na posezení 23 kilo buøtù. To u¾ dnes ani nikdo neví, jaký byli tenkrát krásný lidi!
Moje kariera v národnì socialistické stranì patøí k nejveselejším pøíbìhùm mého ¾ivota. U¾ moje pøítomnost tu vzbuzovala nejistotu volièù. Mám dodnes schovaný pøedvolební leták, v nìm¾ se psalo doslova:
Nevolte národní socialisty! Nevolte dr Beneše,
který jako ministr zahranièí republiky Èeskoslovenské,
jako øadový voják strany Èsl. národních socialistù
se dopustil toho, ¾e je vrahem Š»astným agitován
pro národní socialisty.
Š»astným, který v roce 1919 støílel na dr.K.Kramáøe,
aby ho usmrtil.
Tento historický fakt bude zapsán v dìjinách našeho státu
a bude smutným dokladem úpadku mravnosti.
Já byl vlastnì spíš kukaèkou v národnì socialistickém hnízdì. Kdy¾ otec pøinesl tøebas koncem roku 1932 tajné usnesení pøedstavenstva své strany o úsporných opatøeních aparátu, vytáhl jsem mu ho z aktovky a v novoroèním èísle Rudého práva z roku 1933 byly doslova pøetištìny existenèní ortely pro øadu okresních sekretariátù a pro mnoho pracovníkù ústøedí, kteøí mìli k prvnímu dubnu pøijít o chleba, ani¾ o tom mìli nejmenší tušení. A tak jsem pøispìl svou neopatrností roku 1933 k definitivnímu vyhození z národnì socialistické partaje.
***
Èlovìk nevìøí v ¾ivotní osudy postav londonovského typu. Snad proto, ¾e naše vlastní fyzické dispozice a odvaha k velkým dobrodru¾stvím ¾ivota, jim¾ se obdivujeme, k tomu nestaèí. A tak je to vlastnì skoro svátek, kdy¾ najednou nasloucháte vyprávìní mu¾e, který sám zapadá do románù, je¾ po návratu ze Státù celá léta pøekládal. I kdy¾ jeho souèasných sedmdesát let a ucho s amplionkem úplnì nezapadá do našich pøedstav o Clondyku.
Ale oni i hrdinové jednou zestárnou a pak u¾ jen oèi, které se usmívají, jsou svìdectvím všech dobrodru¾ství ¾ivota.
A kdo vlastnì mù¾e s urèitostí øíci, ¾e A.J.Š»astný zestárl? Pøíroda a její zákony na nìm zanechaly své stopy. A pøece, kdy¾ ještì nedávno obcházel v uniformì vrátného kterousi pra¾skou továrnu, zùstal v nìm kus tìch dávných mladých let. A kdy¾ se na mìsto snesla noc a mu¾ v uniformì zùstal ve vrátnici sám, vytáhl pero a svazky papírù, aby pokraèoval na vlastní sbírce povídek, aby pøekládal Steinbeckovu Zimu úzkosti anebo aby upravoval staré pøeklady svého Jacka.
A v tom klidu noci se jeho tváø, sklonìná nad pomalu ubíhajícím perem, zaèala usmívat. Najednou, jakoby tu ani nebyl – dost mo¾ná, ¾e se právì vydal na Clondyke.
Rozhovor vedl a zvìènil: Slavomír Pejèoch-Ravik
Foto:Bedøich Kocek a internet
Textová korektura:Olga Janíèková
ZAPOMENUTÉ OSUDY - 3
Ale byl tu jeden malý detail, který nám neunikl a který patøí do zasnì¾ených dálav Aljašky – oèi, které prošly cestou Londonových hrdinù a které jsou ještì teï plné nezkrocené volnosti a lehounkého úsmìvu èlovìka, který byl nucen v ¾ivotì spoléhat na vlastní síly v nejtvrdších podmínkách svìta, po nìm¾ kráèíme. A také tu pùsobí pøirozenost, s jakou plyne jeho vyprávìní, spíše humorné ne¾ vychloubavé, stejnì jako jistota, jakou mívá jen èlovìk, který vyzkoušel všechna lidská øemesla, aby si vydìlal vlastníma rukama na vezdejší chléb a který dokázal s lehkým srdcem vydøené peníze za jeden veèer roztoèit.
