Smrt lékařovy ženy
Silnice byla hojně zapadána sněhem. Černý elegantní vůz se zvednutou kapotou na ní působil dojmem nadherného, leč zmrzlého brouka. Ještě nepatřičněji vypadala dáma v kožichu. Ležela mezi předními koly automobilu na zádech a druhdy krásný obličej, teď prostřelený nábojem, měla plný krve. Kapky unikajícího života, ne nepodobné drahocenným rubínům, stékaly do vlasů a dolů přes límec.
V archívu pražského Muzea policie mají spoustu zajímavostí. Útlý spisek, plný fotografií, mezi ně rozhodně patřil: VRAŽDA ANNY MAIEROVÉ, SPÁCHANÁ DNE 28. LEDNA 1931 NA SILNICI PLANÁ-ČERNOŠÍN. Pečlivě zpracovaná obrazová dokumentace ohledání místa činu, trasy odchodu předpokládaného pachatele, pitvy oběti a zranění, které při přestřelce utrpěl manžel oběti MUDr. Josef Maier, byla vedena tak důkladně, že člověk musel i po více jak sedmdesáti letech smeknout pomyslný klobouk před četnickou důkladností a profesionalitou. Jenomže o pachateli a jeho pohnutkách se dalo dozvědět málo. Vlastně nic, vždyť spisek byl jen pouhým fotografickým shrnutím prvních tří dnů vyšetřování, s minimem textu, místy vedeného dvojjazyčně. Žádný div, v třicátých letech byli v kraji mezi Chebem a Mariánskými Lázněmi Češi spíš hosty, zato Němci starousedlíky. Sama oběť byla též německé národnosti, jak nasvědčovala poslední fotografie dokumentu - zobrazující masívní pomník, který na místě zločinu postavila rodina oběti... Lze ještě oživit dávnou tragédii na vybledlých snímcích? Je možné objevit po takové době pamětníka, který tehdejší senzační i chmurné události hltal se zvídavostí dítěte? A stojí ještě vůbec pomník Anny Maierové?
Deus ex machina
Na Městském úřadě v Černošíně nás přijali vlídně a navzdory našemu nezvyklému zájmu též chápavě. Bůhví, zda se tu kdysi nějaká taková vražda stala, snad existují pamětníci... Zatímco drnčí telefony a jedna z místních dam vyráží dokonce kvůli nám do terénu, zajímáme se o kroniku. Nebo ještě lépe: Co taková matrika o úmrtích? Vzhledem k tomu, že i tak starými údaji nemůže listovat nepovolaná ruka, dostáváme tip na vyhledavatele v matrikách Antonína Konopáska. Jenomže ten dnes nemá úřední hodiny… Další telefon. Pan Konopásek z nepříliš vzdálené obce Lobzy se zrovna lopotí na zahradě. Ale tak za hodinku by se nám už mohl věnovat. Mezitím je čas na exkurzi po místním hřbitově. Německých hrobů tu zbylo ještě dost, ale ani jeden nepatří nešťastné Anně. A pak už nám pan Konopásek čte a překládá z Totenmatrik für die Stadt Tschernoschin. Přesně řečeno knihy, kam byly zapisovány údaje o úmrtích černošínských občanů od roku 1907. "Anna Maierová se narodila 25. března 1901 jako Richterová. Datum smrti souhlasí. Paní Maierová zemřela ve středu 28. ledna 1931 a v neděli 1. února se konal její pohřeb. V kolonce příčina úmrtí je napsáno, že smrt nastala prostřelením mozku." A co pomník? Pan Konopásek krčí rameny. Jenomže v tu chvíli se otevřou dveře a dovnitř - jako deus ex machina - kráčí paní Terezie Zítková. Třebaže její čeština není nejdokonalejší a nezapře německý grund, znějí nám její slova libě jako zvonky andělské: "Co vás zajímá? Všechno o tom vím. S mladším synem paní Maierové jsem chodila do školy… Pomník? Ten už nestojí, ale když budete chtít, pomůžu vám ho najít." Znovu sedáme do vozu a vyrážíme ve stopách poslední cesty Anny Maierové. Ženy, která byla tak krásná, že při slavnostním křtu praporu místního hasičského spolku byla jednohlasně zvolena k roli nejčestnější - stát se kmotrou praporu.
Muž vyšel z lesa
Důvěřuj, ale prověřuj... Když jsem později porovnával vzpomínky paní Zítkové s četbou tehdejších novin, uznale jsem pokyvoval hlavou. Osudného večera po 20. hodině projížděl silnicí mezi Černošínem a Planou pan Habart, šofér poštovní autobusové linky. Poblíž samoty Grundschneider objevil opuštěný, krytý a čtyřválcový automobil Tatra a u něho mrtvolu ženy, ve které poznal ženu černošínského lékaře Josefa Maiera. Sám zkrvavený Maier se mezitím dobelhal k domku chalupníka Medka, zburcoval domácí lidi a vrátil se s nimi na místo činu. Příběh, který vyprávěl Medkovým, ale krátce na to i četníkům, byl takový: Dovezl svou ženu do Mariánských Lázní, k švadleně, která jí chystala róbu pro nedělní ples v Černošíně. Už se vraceli, když v serpentině vystoupil z lesa nějaký muž a mával rukama proti vozu. Lékař zastavil a ptal se neznámého, co po něm chce. Muž upozorňoval, že z vozu visí nějaký předmět a že je třeba jej odstranit. Maier proto vystoupil a šel se podívat k zadním kolům. Náhle ho neznámý udeřil do hlavy silným pahýlem větve... Napadený neztratil vědomí. Utíkal ze silnice směrem k samotě, ale ještě než doběhl a stačil zavolat o pomoc, neznámý muž ho dvěma výstřely zranil v lýtku a stehně pravé nohy... Smrt své ženy si odvodil Maier tak, že mu manželka chtěla jít na pomoc, ale pachatel ji zastřelil jedinou ranou do hlavy - když projektil pronikl zblízka mezi levým okem a kořenem nosu. Druhý den se sjeli do Černošína četníci ze všech okolních stanic. Vyšetřování vedla pátrací stanice z Chebu, z Prahy dorazil též major Josef Povondra z ústředního četnického oddělení. Přes rozsáhlá opatření nebyla zjištěna sebemenší stopa po pachateli či pachatelích. Zato se podařilo, ve vodě a nedaleko mostu přes říčku Amsel (Kosový potok), objevit střelnou zbraň, dle všeho nástroj vraždy. K obrovskému překvapení někteří svědci poznali ve vyloveném waltheru - pistoli doktora Josefa Maiera!
Zhasl svíčku, zhasl život
Zastřelená žena pocházela z rodu Richterů, kteří v Černošíně začali někdy v polovině 19. století vyrábět pantofle. Časem se z primitivní dílny stala prosperující fabrika, a tak mohla světlovlasá a modrooká Anna, sestra tří bratrů, přinést svému o osm let staršímu choti věnem 300 tisíc korun. Svatba se konala v roce 1921, o dva roky později se manželům Maierovým narodil syn Erwin, o další dva roky přibyl do rodiny syn Walter. Krásná a vlídná Anna byla společensky založená, ještě v neděli 25. ledna byla centrem pozornosti tanečníků na hasičském bále v černošínském hotelu U radnice. Maier zdál se tehdy svému okolí rozmrzelý. Žárlil snad? Nebo byly zdrojem jeho starostí finanční potíže? Doktor Maier totiž v posledních měsících poztrácel svou klientelu. V Černošíně se usadil nový lékař dr. Wolf a většina pacientů přešla k němu. Maierovi nakonec zbyli jen klienti okresní nemocenské pojišťovny, což byla značná finanční újma. Přitom Maier peníze zoufale potřeboval! Tehdejší článek Českého slova komentuje: "V Černošíně, ve městě, které je ukryto mezi lesy a stráněmi u Mariánských Lázní, se žije jinak než na příklad v blízké Plzni a daleké Praze. Buď kdo buď, nakonec se přece musíš vrátit do společnosti nejbližších, do rodiny. Ve městě s 1700 obyvateli se nebouří, není a nemůže tam být bláznivých dnešků a vyčítavých zítřků, nelze tam žít výš, než kolik snese podezřívavé sousedství a jeho mravnost. Dr. Maier znal tyto vlastnosti venkovského města. Aby ušel jejich přirozeným následkům, koupil si vůz a vozil se do mezinárodních Mariánských Lázní a do Plzně, která má pro lidi jeho druhu všechny nectnosti nedorostlého velkoměsta." Maier před časem koupil v Boru u Tachova velkostatek Zinscendorf. Koupil ho za čtvrt druhého miliónu korun, ale dosud nesplatil. Krátce po jedné lékařově návštěvě na podzim roku 1930 objevil čeledín v stodole na slámě hořící svíčku. Nikdo tehdy zažehnané tragédii ohně nepřikládal důležitost. A málokdo tušil, že právě v tu chvíli se rozhodlo o životě a smrti Anny Maierové… Nemohl-li totiž její manžel získat finanční částku za vysoko pojištěný Zinscendorf, nabízely se mu ještě peníze z manželčiny životní pojistky. Původních 100 000 Kč zvedl v říjnu 1930 Maier o dalších sto tisíc a - znovu ocitujme trefné České slovo - " pojistka měla být splatna za hřbitovními vraty, kterými v neděli povezou jeho ženu".
Maminka umrzla
Maier selhal nejen jako lékař a člověk, ale taky jako pachatel. Nejenže samotný čin vraždy představoval až neuvěřitelnou hudlařinu, Maier se postupně zamotával víc a víc do svých nesmyslných výpovědí. První a vážnou ránu do jeho plánů znamenal nález pistole v říčce Amsel, druhou konstatování policejního lékaře, že nemůže na Maierově hlavě objevit následky zranění po úderu těžkou větví. Naopak, střelné rány měly stopy ožehu, musely tedy být provedeny z mnohem větší blízkosti, než postřelený tvrdil. Když četníci Maiera zatýkali, choval se prý pánovitě a přivolal svou služebnou Adélu Tlustou: "Ady, jsem prý vrah své ženy. Dejte pozor na můj dům i děti. Vrátím se brzy!" Za několik hodin ovšem už simuloval šílenství - choval se, jako by byl uprostřed válečného boje, a vydával různé vojenské povely. Po uklidnění uvedl další verzi k případu - jeho manželka spáchala po hádce sebevraždu a on si vymyslel přepadení jen proto, aby nemusel říci dětem, že jejich matka skoncovala dobrovolně se životem. Vzápětí tuto výpověd odvolal a vyšetřujícímu soudci dr. Hoffmannovi vyprávěl, že napadeným byl vlastně on. Se ženou se pohádali, vyzval ji, aby řídila ona. Jen co se rozejeli, dupl rozčilený lékař na brzdu. Maierovou to rozzuřilo do té míry, že vytáhla z brašny svého manžela zbraň a začala po něm střílet. Raněný Maier vyskočil z auta a při rvačce došlo k smrtícímu výstřelu. Bezprostředně poté, když žena klesala obličejem k zemi, došlo ještě k jednomu výstřelu, který rovněž směřoval na hlavu. Na místě činu nebyly ovšem ve sněhu žádné stopy po zápase. Sama oběť měla obě ruce, nezaťaté v pěst, v kapsách kožichu a její tvář nesla klidný výraz. Navíc soudní pitva, konaná 30. ledna ve vyhrazené místnosti Richterovy továrny, přinesla důkaz, že první projektil poškodil smrtelně mozek Maierové do té míry, že druhou ránu, do svého týla, by už prostě nedokázala... Otevřená kapota naopak vysvětlovala situaci tak, že Maier předstíral poruchu automobilu, vylákal svou ženu z vozu a chladnokrevně ji zastřelil. Nedělní pohřeb oběti začínal ve dvě hodiny odpoledne. Oba synové, kteří přebývali u lékárníka Friedlera, švagra zavražděné, byli svým okolím informováni, že jejich maminka zmrzla. "Není to tak zcela nepravda. Paní Maierové, jak ležela na silnici v krvi, přimrzly skutečně vlasy k zemi a musily být uvolněny teplou vodou," poznamenává tisk, který z pohřbu samotného přinesl takřka reportáž: "Náměstí v Černošíně bylo přeplněno lidmi místními i z dalekého okolí. Sta aut sem přijela... Ve chvíli, kdy se rakev s tělem ubohé objevila na prahu domu, protrhlo slunce na okamžik těžké mraky a zástupy na náměstí zmlkly tak, že bylo slyšet kroky nosičů a bolestný pláč malých sirotků. V tu chvíli se snad oči všech lidí zalily slzami."
Plna života, cti a slunce
V jedné zatáčce silnice mezi Černošínem a Planou nás paní Zítková vede do lesa. Pomník staré tragédie tu leží povalený a v několika kusech. Nestalo se tak následkem něčího vandalismu, ale tragédií novou. Někdy v šedesátých letech tu usnul za volantem řidič vojenského vozidla. Auto vjelo mezi stromy a roztříštilo se o kmeny i kámen pomníku. Neštěstí si prý vyžádalo životy obou členů osádky. Nejdřív musíme odstranit naváté listí a trávu. Teprve pak se objeví písmena švabachu, text, který jsem znal dosud jen z fotografie ve spisu. "... mußtest Du an diesem Ort, gewaltsam von uns fort," dočítá paní Zítková veršovaný epilog pod jménem zavražděné a datem její smrti. V čtyřech řádcích se vzpomíná na ženu, která plna lásky a života byla zbavena slunečního světla a musela na tomto místě od svých nejdražších odejít. Anna Maierová však neodešla sama. "Jejího manžela odsoudili na doživotí. Po roce 1938 se dostal do německých věznic a taky do koncentráku. Tady pracoval na marodce a prý vyléčil nějakému důstojníkovi SS těžce nemocné dítě. Na samém sklonku války měl proto dostat milost, ale nakonec jeho rodiče, kteří stále v Černošíně žili, dostali zprávu, že zahynul. Neví se, jak. Staří Maierovi, bezmála devadesátiletí lidé, byli odsunuti, stejně jako Richterovi. Kromě Waltra, toho těsně po válce přejelo americké vojenské auto. Starší syn Erwin snad ještě žije v Německu." Krásná kmotra praporu hasičského spolku neměla klid ani po smrti. Její hrob pustl, pak získal nové majitele a kosti bývalé obyvatelky se prý ještě nějaký čas povalovaly v igelitovém pytlíku poblíž márnice.
Viktorín Šulc
Zdoj:Právo
Rubrika:Čtení na sobotu