Objevilo se štìnì…
Teprve láska ke všemu ¾ivému
udìlala z èlovìka lidskou bytost.
(Albrecht Schweitzer)
Kdo by nerad vzpomínal na prázdniny! A právì k nim se vá¾ou vzpomínky na moji Dixi, prvního psa, kterého jsem dostala, kdy¾ mi bylo ètrnáct. Došlo k tomu docela nerománovì. U babièky a dìdy na vesnici jsem chodila ka¾dý den do statku ke Stankovskému rybníku pro mléko. Jednoho dne se u vrat statku objevilo štìnì nìmeckého ovèáka, uvázané k vratùm na kravském øetìze. Štìnì bylo opravdu krásné a hlavnì mi ho bylo moc líto. Koukala jsem po nìm první den i druhý, a tøetího dne jsem to u¾ nevydr¾ela. Jen a» si ho prý klidnì vezmu, co oni se štìnìtem! Tohle mi nemuseli øíkat dvakrát. Štìnì jsem ihned odvázala a bez jakékoli pøedbì¾né domluvy nebo varování ho k dìdovi a babièce pøivedla. Bylo tak pìkné, pøítulné a hravé, ¾e si velice rychle získalo dìdovo srdce. A zdálo se, ¾e tomu je i naopak, toti¾, ¾e právì v dìdovi našlo štìnì nejvìtší zalíbení. Nejen¾e mu neustále nosilo nejrùznìjší hraèky, ještì dìdovi navíc pøipomínalo ovèáka, kterého chovali s babièkou, kdy¾ byli mladší. O zkušenosti se psy tedy nebyla nouze.
Štìnìti jsem dala jméno Dixiland, ale øíkali jsme mu jednoduše Dixi. Pøesto¾e zùstával stále hravý, byl to moc dobrý hlídaè. Nevím proè, ale jediné, co nesnášel, byly traktory, co¾ se mu také stalo jednoho dne osudným. Po silnici okolo domeèku projí¾dìl tehdy traktor, a pøesto¾e babièka stála mezi vrátky, prolítnul jí Dixi divoce mezi nohama. Právo silnìjšího mu zùstalo utajeno, a tak zuøivì štìkal na traktor, který si z toho ovšem nic nedìlal. Nakonec se Dixi neš»astnì pøipletl mezi kola a osud byl zpeèetìn. Tenkrát jsem u toho nebyla a dìda s babièkou se mi to báli øíct, vìdìli, ¾e bych to tì¾ce nesla. V¾dycky, kdy¾ mi psali dopis, neopomnìli pøipsat, ¾e mì Dixi pozdravuje. Celý školní rok mi neš»astnou pøíhodu tajili, a teprve kdy¾ u¾ nebylo vyhnutí, kápli bo¾skou. Obreèela jsem to, jak jinak a ještì teï si na Dixiho ráda vzpomenu. Byl to mùj první pes, a vlastnì také první pes, kterého jsem zachránila.
Ten další se jmenoval Ginni a poøídila jsem si ho a¾ ve svých pìtadvaceti letech. Tenkrát jsem u pana stavitele Mareše uvidìla královského pudla a strašnì se mi líbil. Pan Mareš nám tehdy do Vánoc sehnal podobného – pudla støední velikosti a èerné barvy. Pamatuji si, ¾e byl tehdy plný parazitù a trvalo nám hroznì dlouho, ne¾ jsme Ginniho všech blešek a èervíkù úplnì zbavili.
Ginni byl hroznì rozjívený a dìsný suverén. Rozhodli jsme se tedy, ¾e mu z výchovných dùvodù koupíme kamaráda. Ještì pøed odjezdem nám maminka kladla na srdce, a» koupíme malého, èerného – a hlavnì kluka. A co myslíte, ¾e jsme pøivezli? No samozøejmì! Holku bílou jako mléko! Jediné, v èem jsme poslechli, ¾e byla malá a byl to pudlík. Dali jsme jí jméno Happy Lady. Hapinka, jak jsme jí øíkali, byla velice hravá, ale vùbec nesnášela mu¾ské plemeno a taky nechtìla ¾ádného chlapa. Veterináø tehdy radil, aby rozhodnì mìla štìòata, jinak prý hrozí, ¾e ve vyšším vìku dostane rakovinu. Zalekli jsme se toho a rozhodli za ní, ¾e štìòata budou! Kdy¾ jí bylo asi tøi a pùl roku, vybrali jsme jí za ¾enichy dva šampióny s rodokmeny.
První Hapinèiny vdavky skonèily katastrofálnì. Posadili jsme se u majitele ètyønohého nápadníka do køesla, udìlali si kávu a èekali, co se bude dít. Nádhernì naèesaný šampión, který se ucházel o ruku naší Lady se nám sice moc líbil, ale zdál se nám dost velký. Hapinka mìla zøejmì stejný názor a nápadník na ni neudìlal valný dojem. Hnala ho z jednoho rohu do druhého, a¾ mu nakonec natrhla ucho. Bylo z toho plno krve a místo vdavek jsme jeli s natr¾eným uchem nepodaøeného ¾enicha k veterináøi. Hapinku jsme uklidnili, ¾e se tedy vdávat nemusí a štìòata zkrátka nebudou.
Asi po roce se maminka seznámila s majitelem druhého šampióna a na jeho zahrádce se Hapinèina svatba koneènì pøece jen podaøila.
Vrh byl trochu problematický, ke vší smùle se ten den právì ¾enil náš veterináø. Shánìla jsem ho po celé Praze, a¾ se mi ho nakonec podaøilo vytáhnout z Riegrovy zahrady, kde slavil veselku. Dorazil trochu pozdì, jedno štìnì se u¾ zachránit nedalo. Pøesto mìla Hapinka pìt krásných štìòátek, ze kterých jsme si po menším rozhodování to nejkrásnìjší nechali. Pùvodnì bylo zamluvené, kdy¾ mì však nová majitelka nìkolikrát zavolala, zda si nemù¾u pejska ještì chvíli nechat u sebe, proto¾e má právì moc práce a musí ještì to a ono, napadlo mì, ¾e takhle naše malé neèeká ¾ádné hezké mládí. Štìnì jsme si nechali a dali jsme mu jméno Amor. V¾dycky, kdy¾ zazvonil telefon, zvednul Amor hlavièku a rozhlí¾el se, jako by byl zvìdavý, kdo to volá. Do¾il se u nás krásných 18 let, èím¾ o jeden rok pøekonal Jimiho.
Jako dalšího psího kamaráda jsme si poøídili jorkšíra jménem Funny Boy. Funny Boy od svých ètyø let trpìl tì¾kým astma, ale i pøes všechny špatné prognózy jsme to spolu táhli a¾ do jeho šesti let. Krátce na to mojí mamince zemøela koèka, tak jsem jí koupila také jorkšíra. Má ho stále a dnes mu táhne na ètrnáctý rok.
Po Fannym pøišel Djago plemene azavak. Do tøí let jsem bádala nad jeho povahou, proto¾e kdy¾ jsem ho kupovala, neuvìdomila jsem si, ¾e jde o málo domestikované plemeno. S koèovnými Tuaregy tihle psi sice ¾ijí ve stanu, ale pouze za úèelem hlídání. Koèovníci je pou¾ívají hlavnì jako pastevecké psy a dávají je proto od malinka dohromady spoleènì s jehòaty, kozami a slepicemi. Oni potom pøesnì vìdí, která slepice je jejich, a která souseda. Djago navíc patøil mezi první domestikovanou generaci, co¾ jeho pøirozenost ještì umocòovalo. Mìl ú¾asné pouto k místu našeho bydlištì a pevnou pøedstavu, kdo do našeho teritoria patøí a koho je tøeba hnát na sto honù. Do tøí let znal nejen všechny psy ze širokého okolí, ale pozdìji si je dokonce rozdìlil na své oblíbence a vetøelce. Bral to s takovou vá¾ností, ¾e byl schopen dotáhnout mì na vodítku ke svému kamarádovi tøeba po bøiše. Kdy¾ se naopak rozhodl, ¾e s nìjakým vetøelcem vymete, nemìla jsem šanci. Tehdy Djago vá¾il skoro ètyøicet kilo a mìl tedy neuvìøitelnou sílu. Mezi šestým a sedmým rokem ¾ivota nám veterináø doporuèil obstarat mu štìnì. Poslechli jsme a poøídili našemu divochovi azavaèí holku Ganiet. Myslím, ¾e to byl pro Djaga nejkrásnìjší dárek! Byl z ní docela unešený a v¾dycky mì tìma svýma nádhernýma oèima øíkal: „Já jsem ti tak vdìèný, ¾e jsi mi koupila tak krásnou holku.“ Teï jako by jeho ¾ivot dostal pravý smysl! Ganiet byla skuteènì „jeho dítì“ a láskyplnì o ni peèoval.
Témìø ve stejnou dobu, co jsme si poøídili Djaga, pøišla k sousedùm fenka šarpeje. Djago se do ní zamiloval na první pohled, jen co pøeskoèila ta první jiskra. Mo¾ná proto, ¾e mají stejnou barvu, øíkala jsem si, ale muselo to být nìco hlubšího. Po nìjakém èase se té šarpejce narodila ètyøi štìòata a Djago se zøejmì cítil jejich právoplatným otcem. Velmi se o štìòata zajímal a byl na nì neuvìøitelnì hodný, jako by to byly skuteènì jeho vlastní dìti. Máma šarpejka mu naopak neoplácela stejným a klidnì Djaga kousla, kdy¾ se jí zdál dotìrný a¾ pøíliš. Djago snášel tyhle ¾enské rozmary trpìlivì, vùbec byl na všechny fenky moc hodný. Horší to bylo se psy. Na ty byl ostøejší a kolikrát mì tak strhnul, a¾ jsem si odøela celé dlanì i pa¾e a byla pak nucená zpívat v šatech s dlouhými rukávy, abych zakryla odøeniny. Ke stáru se uklidnil a stal se z nìj takový rozumný pes.
®ivot zakonèil tragicky. Jednou byl s mojí dcerou Ká»ou na procházce a hrál si s vipety z vedlejšího vchodu. Znenadání se z kulturního domu vypotácel nìjaký chlap a zaèal na Ká»u køièet, a» si psa pøipne na vodítko. Djago se toho køiku nìjak polekal a s ušima dozadu upaloval pryè pøes silnici, kde ho porazila dvì auta.
Ten den jsem mìla generálku na benefièní koncert, který pøenášela televize, ale nemohla jsem ji absolvovat, proto¾e jsem Djaga vezla do nemocnice. Ètyøi hodiny se ho sna¾ili zachránit, ale po odpojení z pøístrojù mi doktor zavolal, ¾e mìl zøejmì poranìnou míchu a ¾e se to nepodaøilo. Ujistil mì, ¾e se Djago netrápil, proto¾e zástava srdce nastala ještì bìhem narkózy.
Louèila jsem se s Djagem velmi tì¾ko, ale nakonec jsem si øekla, ¾e to tak pán bùh chtìl.
Marta Kubišová
(Pøevyprávìla Blanka Kubešová)
* * *
MODLITBA VODICÍHO PSA
(kterou pøednesla v 90. letech ve svém poøadu „Chcete mì?“ Marta Kubišová)
Mùj nový pane, jsem zmaten,
proto¾e nevím, co mne u tebe èeká.
Vyslyš proto moje prosby,
abych se zbavil strachu
a mohl ti dobøe slou¾it.
Mìj se mnou trpìlivost.
Jsem ¾ivý tvor s duší dítìte.
Umím milovat, nenávidìt, ¾árlit,
cítím smutek, bolest a strach jako ty.
Umím se radovat z tvé radosti
a truchlit spolu s tebou.
Prosím tì, pane, abys mì pochválil
nebo pokáral, kdy¾ si to zaslou¾ím,
ale nikdy mì nebij.
Budu-li nemocen nebo zranìn,
peèuj o mne s láskou
a buï ke mnì ohleduplný.
V¾dy» tì mám tolik rád.
Urèitì spolu pro¾ijeme hodnì dobrého
i zlého. A já tì nikdy neopustím.
Pamatuj, ¾e psí ¾ivot je a¾ šestkrát kratší,
ne¾ lidský.
A¾ zestárnu a nebudu ti moc slou¾it,
nech mì, prosím, u sebe do¾ít.
A potom nebuï smutný.
Jistì pøijde mùj zástupce a poslou¾í ti
stejnì dobøe jako já.
* * *
Marta Kubišová, populární èeská zpìvaèka se narodila 1. 11. 1942. V 60. letech pùsobila v divadle malých forem, v letech 1968–70 byla èlenkou tria Golden Kids (spolu s H. Vondráèkovou a V. Neckáøem). V roce 1970 byla pøinucena k odchodu z veøejné a koncertní èinnosti, k ní¾ se vrátila po listopadu 1989. Její nejznámìjší alba: Songy a balady, Lampa. Má dceru Kateøinu (nar. 1979) a domácnost s ní obývá ještì fena plemene azavak a tøi kocouøi. Anga¾uje se velmi v charitativní èinnosti, v loòském roce byla ocenìna Nadací Pangea cenou Za nápravu vìcí lidských. Vìnuje se pøedevším otázkám ochrany zvíøat, od roku 1992 moderuje poøad ÈT o zvíøatech – dnešní „Chcete mì“, který se zabývá rùznými tématy v oblasti ochrany zvíøat a nabízí opuštìná a zatoulaná zvíøata.
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja...to neznáte mého psa!“
Fotografie z archívu Marty Kubišové
* * *
