Děti moje… (6)
aneb cesta do Indonésie

Komodo – Lombok – Flores – Bali
To jsou hlavní ostrovy, které jsme navštívili. Při plavbě lodí jsme zastavovali na několika malých ostrůvcích, kterých je ve Floreském moří nespočet…

Přesun na ostrov Bali

Odjezd z eco lodge opět nákladním autem do města Labuan Bajo.
Vůbec se nedivím, že se jelo nákladním autem. Nevím jestli se náš přesun mohl nazvat přejezd. Jelo se kolem moře - či snad by se také dalo napsat - pohybovalo se dopředu. Pláž u moře byla kamenitá. Kameny (asi z té pláže) byly naskládány na cestu a po nich jsme se pohybovali. Asi tak po dvou hodinách jízdy jsme narazili na dělníky, kteří drtili kameny a tuto drť naváželi na cestu. Rychlost jízdy se zvýšila. Už to tak neházelo.
Ještě jednou jsme uvízli. Protijedoucí auto zapadlo na písečném přejezdu řeky. I to se vyřešilo a my jsme se asi tak po sedmi hodinách trmácení dostali do cílového města.
Ubytovali jsme se na jednu noc ve velice pěkném hotelu. Překrásná zahrada, bazén a mořské pobřeží.

Nějak dobře jsem se necítil, trochu jsem se prošel, prohlédl si okolí. Po večeři, která mi moc nesedla, jsem šel spát.
Ve tři hodiny ráno mne probudilo strašné bolení břicha. Přišlo to, z čeho jsem měl velký strach. Bylo po spaní a až do rána jsem seděl na oné místnosti, kam chodí i císař pán pěšky.
Nejhorší však bylo, že jsme ráno přelétávali na ostrov Bali…

Nebudu situaci moc dramatizovat, prostě jsem se nacpal práškami. Na snídani jsem nešel a také jsem nic nepil. Vydržel jsem celý den. Nejhorší byla skutečnost, že letadlo mělo dvě hodiny zpoždění. Místnost, ve které jsme čekali byla malá a nevětraná. Bylo tam hrozné horko.

Všechno nakonec dopadlo dobře. Po příletu na Bali jsme si mohli vybrat. Buďto si připlatit 40 EU a budeme bydlet v lepším hotelu, přímo u moře, anebo nic neplatit a bydlet uprostřed města. S touto skutečností jsme byli seznámení už v nabídce CK. Všichni jsme zvolili první možnost. Neprohloupili jsme. Ubytování i prostředí mělo úroveň. Asi tak sto metrů na pláž ke které se šlo hotelovým parkem. Malý kousíček od pláže se nacházel náš bazén s barem. Ručníky, lehátka a snídaně v ceně.
Ubytovaný jsem byl v hotelovým domě s dalšími třemi páry. Takových domů tam bylo hodně. Byl jsem po všech stránkách spokojený.

Až do odjezdu (3dny) následoval pouze odpočinek, koupání - prostě bago. Na snídaně jsme chodili do místního hotelu neboť snídaně byla v ceně ubytování. Na večeři jsme chodili do okolních hospůdek. Bylo to tam lacinější. Na rozlučovací večeři nás pozval vedoucí do stylové hospůdky. Jelo se taxíkem, neboť žádná jiná doprava v Bali není. Zpátky mne Jožka vezl na motorce. Zážitek na celý zbytek života!

Na pobřeží Bali se nekoupe. Vlny jsou vysoké. Poznal jsem to na vlastním těle. První pokus byl dost dramatický. Vlna mne spláchla, že mne přešla chuť na další pokusy. Ale další pokusy následovaly, ale po druhé jsem si už dal pozor.
Velké nebezpečí, představovaly zpětné proudy. Také jsem to zažil. Nějakým nedopatřením (spíše nepozorností) jsem se dostal dále od břehu. Měl jsem co dělat, abych se dostal nazpět a to jsem dosáhl „na dno“. Neumím si představit proti proudům plavat. Dokonce si na mne zapískal i plavčík.

Vlny využívali surfaři. Nejkrásnější byly ranní a večerní procházky. Východy a západy slunce. Dost dlouho jsem vydržel jen tak ležet na lehátku a pozorovat moře. Vážení, byl to koncert.
Asi tak každá sedmá vlna byla veliká. Vždy se ohlašovala zvláštním hukotem. Skoro bych řekl, že při tom rezonovala i zem.

Ač nerad, ale musel jsem navštívit i obchod a nakoupit dárky. Dalo by se říct, že vybírala Eva. Po nákupech jsme se zastavili na večeři. Hráli na kytary a zpívali tam dva muzikanti. Na tom by nebylo nic divného, ovšem když zjistili, že tam přišli dva Slováci a jeden Čech, tak speciálně nám zahráli - Tancuj, tancuj, vykrucuj. Potěší to tak daleko od domova, i když to něco stojí.

Ještě se vrátím k mým potížím. Eva mi dala nějaké maďarské prášky. Na druhý den jsem měl pokoj. Ovšem potíže potkaly Jožku – maratónce, abstinenta. Ponaučení nám z toho vyplynulo, že se nesmí nic přehánět. Trocha slivovice nikomu neublíží, spíše naopak.

Někteří z našich účastníků jeli na okružní, poznávací jízdu. Nikam jsem nejel a užíval jsem si pohodlí.

Na závěr svého povídáni chci napsat něco o ekologii. V Indonésii na tohle neberou ohled. Tam se odpad, když je období sucha, vozí do koryt řek. Když zaprší, prostě se to spláchne do moře. Uvědomíme-li si kolik tam žije lidí, je mi z toho smutno. Dokud se tam i v ostatních velkých zemích neudělá pořádek, tak se s ekologii nepohne. Naše zemička není rozhodující. Samozřejmě jsem rád, že u nás základní pravidla většinou dodržujeme.

Zpáteční let jsem si užil. Při nejdelším přeletu ze Singapuru do Frankfurtu jsem poslouchal hudbu a na obrazovce sledoval, jak nás pronásledovala noc. Posun 6ti hodin. Tma nás dohnala až nad Evropou. Zážitky poskytla i turbulence. Bylo zajímavé, alespoň pro mne, že když jsme se blížili a prolétávali turbulenci, tak motory řvaly na plné pecky a letadlo rezonovalo. Když jsme ji opouštěli, byl klid jako v hrobě. Také jsme se někdy o pár metrů propadli. Obdivoval jsem naše ohromné letadlo jak si s tím poradilo. Byl to asi Airbus - odhadem asi pro cca 500 pasažérů. Věřil jsem, že takový stroj nemůže spadnout.

V Praze jsme přistáli ve 23:40 hod. Všechno v naprostém pořádku. Na autobus jsem čekal do rána. Celkem nuda. V Praze nejezdila linka EA pro výluky na trase. S cestou mi pomohla nějaká paní. Musel jsem jet autobusem a dvakrát metrem. Do koce mně ta hodná paní našla na internetu i vlakové spojení.

Vlak mi odjížděl v 6:40 hod. Až ve vlaku jsem bohužel zjistil, že nezastavuje ve Studénce, kde musím přestoupit. Požádal jsem průvodčího, zda bych nemohl jet o zastávku dál - do Ostravy. Nebyla s ním řeč a musel jsem vysednout v Hranicích a hodinu čekat na osobák. Veselý a zdráv jsem v 11:40 hod. přijel domů do Kopřivnice.
Tak dopadla anabáze cestovatele po naší republice. Let z Frankfurtu do Šanghaje 12:30 hod. - 11000 km. Cesta Praha - Kopřivnice asi 350 km 11 hod.
Byl jsem rád, že jsem doma. Nikdo mne nečekal, neboť mé ženě prodloužili o týden pobyt v lázních. Přijel jsem domů zrovna když u nás bylo chladné počasí. Samozřejmě jsem se nachladil a trvalo mi deset dnů než jsem se dostal do formy. To už je však jiný příběh…

Děti moje - aneb cesta do Indonésie - 1
Děti moje - aneb cesta do Indonésie - 2
Děti moje - aneb cesta do Indonézie - 3
Děti moje - aneb cesta do Indonésie - 4
Děti moje - aneb cesta do Indonésie - 5

Fotogalerie - 1
Fotogalerie - 2
Fotogalerie - 3
Fotogalerie - 4

Fotogalerie - 5

František Blabla

***

Zobrazit všechny články autora