Až na vrchol Radobýlu

Popsala jsem většinu svých výletů po Českém středohoří, které jsem podnikala s Poutníky Českého středohoří. Některé výlety jsem podnikala sama, ale o nich jsem psala jen málokdy. Mezi ně patří můj výstup na Radobýl, tyčící se nad Litoměřicemi do výšky 399 m nad mořem. Tento čedičový vrch se proslavil svojí geologickou minulostí, ale dost tvrdě za to zaplatil. Poměrně velká část západního svahu byla odtěžena. Když byly odkryty dva lávové proudy, z nichž každý má sloupce uložené v jiném směru, těžba byla zastavena. Radobýl byl vyhlášen přírodní památkou v roce 1992 (jednotlivé části už v roce 1966 a 1969).

A právě toto místo bylo pro mě lákavé, obzvláště, když jsem tehdy byla několik dní začátkem srpna v Litoměřicích. Nebylo nic snazšího, než sednout na motoráček, jet do Žalhostic a od nádraží se vydat po žluté značce až na vrchol Radobýlu.

Žlutě značená cesta mě vede ze Žalhostic vzhůru do kopce vstříc dobrodružství a mým přírodovědným objevům, na něž se těším. Prvním zajímavým setkáním je kvetoucí kamejka modronachová, chráněná rostlina, vytvářející malý téměř trojúhelníkovitý kobereček poblíž cesty, postupně zarostlé a pokračující opuštěným sadem. Prodírám se vysokou travou,
která mi klade odpor. Musím totiž zvedat ruce se svými "francouzskými kamarádkami", které mě věrně doprovázejí při chůzi i při mých výstupech na kopce. Je to docela tělocvik, ale určitě lepší a zajímavější než někde v tělocvičně.

Sluníčko docela připaluje, takže je naděje, že v bývalém lomu možná uvidím otakárky i další motýly a určitě odtud bude krásný rozhled na Lovoš, Milešovku a další středohorské kopečky a samozřejmě i na Říp.

A už je tu listnatý lesík, kde se opět vynořila úzká cestička, která je příjemná a vede chládkem. Tu a tam se ozve budníček lesní, při cestě kvetou zvonky kopřivolisté, třezalka. Po chvíli je tu odbočka vpravo a začíná strmější stoupání.
Najednou pásmo lesa končí a je vystřídáno téměř holým svahem, kde se tu a tam uchytily bodláky, nad nimiž poletují různí okáči, bělásci a modrásci. Chvilku je pozoruji, ale moc se na ně nesoustředím, protože uvažuji jak dál. Svah je velmi příkrý a není se čeho zachytit, není tu kmínek stromu ani větší kámen, o nějž bych se mohla opřít. Vezmu to tedy po čtyřech. Lezu po kolenou a hole, které jsem položila na zem, vždy poposunu. Je to docela legrace, ale je to náročné, terén je suchý a ruce i kolena mi podklouzávají.

Podívám se před sebe. Lom už nemůže být moc daleko, ale stoupání je stále strmější a svah začíná být navíc šikmý i příčně, z čehož začínám mít strach, ale nechci to vzdát. Jeden "krok-lez", druhý "krok-lez", třetí, čtvrtý.... ujela mi levá ruka a pravá noha, do pohybu se daly i francky, které jsem taktak zachytila a najednou, když jsem viděla vlevo spád svahu, zamotala se mi hlava a zmocnila panická hrůza, že spadnu dolů. Jsem tu úplně sama, jediného člověka jsem cestou nepotkala....

Rozklepaly se mi ruce i nohy. Musím to vzdát a slézt pozadu, abych neviděla tu hloubku po sebou. S velkým strachem slézám pozadu dolů. Oddychnu si, když se dostanu k prvním stromům, kde bude cesta jistější. Pak se ještě podívám nahoru. Nepřišla jsem kopec pokořit, ale poklonit se mu a obdivovat jeho krásu. No nevadí, určitě ještě něco zajímavého uvidím.

Vracím se na cestu, od níž vedla pro mě nezdolatelná odbočka a pokračuji po úbočí Radobýlu. Lesík je řídký, chvílemi je krásný výhled na Milešovku a zajímavá květena. Bodlák pcháč bělohlavý je místy vyšší než mých 160 cm. Kvete tu hlaváč běložlutý, hvozdík kartouzek, žlutý starček přímětník a poletuje tu spousta motýlů, zejména modrásků a čmeláků, kteří usedají na květy. Moji pozornost upoutá větší motýl, který při letu připomíná létající plamen. Konečně si sedl na květ bodláku a složil křídla do trojúhelníku podobně jako můra. Je černohnědý s krémově bílými příčnými pruhy. Zdá se, že motýl není plachý - vedle přisedl čmelák, motýla se dotknul, ale jemu to vůbec nevadí.

Vytáhnu svoje kreslící náčiní a motýla naskicuji. Připomíná mi přástevníka medvědího, ale je trochu jiný. Motýl po chvíli odlétá a já si povšimnu jeho ohnivě oranžově červených spodních křídel. Jak jsem později zjistila, byl to přástevník kostivalový.

Po chvíli mě žlutá značka vyvádí z lesa. Jak zjišťuji na mapě, zavedla by mě větší oklikou do Litoměřic a místy by vedla po silnici, což nechci. Vracím se tedy stejnou cestou zpět na nádraží do Žalhostic. Pokochám se ještě pohledem na středohorské kopečky a na kamejku modronachovou. I když se mi nepodařilo vystoupit na vrchol, Radobýl mne rozhodně nezklamal a přinesl spoustu zajímavých zážitků a dojmů. Na rozloučenou jsem mu ještě zamávala z vlaku.

Text a kresba:Jana Haasová - Vesuvanka

Náhled do malířské tvorby Jany Haasové
České středohoří – obrazy Jana Haasová
Z vernisáže výstavy obrazů

Básně - Jana Haasová

Být Čechem… Jana Haasová, současná česká malířka a spisovatelka

Další články autorky