Cesta po Španělském království

Cordoba

Tak to vezmete hodně starou, ještě plechovou krabičku černého živočišného uhlí, nebo radši dvě, krabici bílého kostkového cukru, nasypete to do jedné veliké nádoby, hodně to protřepete a vysypete to do celkem rovné krajiny. A ono to není nijak krásné a ani nijak milé. Ale přesto od toho nemůžete odtrhnout oči a vám se najednou začne ta běloba a hranatost cukru a černota a kulatost uhlí líbit a líbí se vám čím dál tím víc a víc. A vy si uvědomíte, že vlastně ty nejkrásnější věci jsou i nejnormálnější a nejpřirozenější věci Vesmíru, tak jako i vy sám a všichni a všechno kolem vás. Že vy jste ten cukr a vy jste to uhlí. Protože líbit se vám může jen to, co vaše oči, rozum a srdce pochopí. 

Cordoba nemá jemnost a grácii Granady a také nemá eleganci a sváteční atmosféru Sevilly a přesto k nim patří. Je to ta temnější část Andalusie, ale má-li Andalusie duši, tak leží právě zde. Tady je největší část té staré berberské Afriky, odkud kdysi ti Maurové přišli v ne příliš hojném počtu a za rekordně krátkou dobu si podmanili celé Španělsko a kus Francie k tomu. Taky je tu cítit tajemství dávnověku natolik hmatatelně, že by vás vůbec nepřekvapilo, kdyby z támhle té uličky vyjeli zrovna teď maurští bojovníci na arabských plnokrevnících a unesli naše ženy. Tedy kdyby je unesli. Toledo je skutečným městem křesťanského středověku, ale Cordoba je městem dávného světa maurského. I s těmi cizokrajnými ženami nabízejícími nám procházejícím mužům nejstarší ženské služby na světě. Ačkoliv korán ani bible vlastně tyto služby nedovoluje, Cordoba mi je doopravdy nabídla. Mám-li být upřímný, až jsem se z této skutečnosti trochu vylekal. Čekal bych to v Paříži, Praze či Hamburku, ale rozhodně ne zde. Na obranu téhle kněžny lásky musím prohlásit, že její odhalené nohy byly vskutku excelentní, její zbývající kus byl cizokrajně výjimečný a že své služby nenabízela zas až tak moc vulgárně.

Jejda ale to už píšu o Cordobě a zatím jsme jen v hotelu. Spíme tu už druhou noc a hotelu Camiňo by bylo moc líto, kdybych o něm neutrousil alespoň nějaké slovo. No, mramoru tedy mají ve Španělsku dost a všude. Je i tady kolem nás, ale s ním i přirozený vkus. Takový ten vkus, že vůbec necítíte, kolik to vlastně stálo.Taky je tu jedna recepční, co se mi moc líbí, a ona o tom určitě ani neví. Mají tu i bazén, vířivku a moc dobře tu vaří. Myslím si, že je spokojená i paní profesorka z Brna, co je původně z Prahy. I když ona vlastně není profesorka, ale má na povel tu naši českou vysokoškolskou angličtinu, aby se nám nezmršila do češtiny a zůstala angličtinou. Rozpráví s personálem tak dokonale anglicky, že jí občas nerozumí, protože tak dobře ten personál zase anglicky neumí. Paní profesorka z Brna, co je vlastně z Prahy a co vlastně není profesorkou, je pak z toho trochu nešťastná a má obavy, zda není taky trochu chyba na její straně. Není. Leč máme ještě řeč posunkovou a ta je tou řečí nejdokonalejší. Ta nikdy nezklame a stojí vždycky na vaší straně. Trochu z ní občas bolí ruce, ale jak už jsem asi psal, s tou mou minimální němčinou a takřka nulovou francouzštinou to prostě ve Španělsku skoro nejde. Blonďatá paní z Brna, co je vlastně z Prahy, mě minule rozesmála, až jsem si poprskal fotoaparát. Náš průvodce František má zajímavý zvyk, že začne cosi vyprávět, pak na několik minut či alespoň na několik desítek vteřin zmlkne. Z jakési roztržitosti či čeho se odmlčí a pak dopoví až po částečné nebo úplné ztrátě zájmu posluchačů o jeho určitě zajímavé sdělení. Když už se mu to tady za tu dobu povedlo po několikáté, tak paní profesorka z Brna, co je z Prahy, docela nahlas a na celý autobus prohlásila: “Tebe bych tedy hochu chtěla mít doma!” Podle temného zabarvení sdělení mi po chvíli došlo, že to není vyznání lásky, ale že chce mít doma Františka nejpravděpodobněji vycpaného.

Paní profesorka co není profesorkou je ale stejně super dáma. Ona totiž udělala to, čím já jen za svého života musím občas vyhrožuji, ale co jsem zatím nikdy neudělal. Když jí proti její vůli udělali na té pražské vysoké škole jakousi šéfovou, dala jim výpověď. Ona je přece varovala. Co slíbila, také splnila. A nastoupila na vysokou do Brna, kde tedy šéfovat nemusí. Mám rád lidi, kteří mají jasno. I venku je dnes úplně jasno. Slunce pálí, zase je třicet osm stupňů a my jsme na parkovišti za řekou Guadalquivir. Tohle už je velká řeka. Řeka velká, ale vody méně. Je konec srpna, voda je bílá tak hodně, že si nedovedu představit, že by v ní mohly žít ryby. Ale určitě žijí. Ty volavky co stojí v proudu a čučí do toho mléka, na ně jistojistě čekají. Samotná historická Cordoba je na druhé straně řeky a vede k ní dlouhý a starý most. Žádná bělost a žádná andaluská zář na nás neútočí. Vše je žluté, staré a vypadá zašle. Cordoba si určitě na nic nehraje. Kašle na to, co si o ní budete myslet. Její historie je tak strašně dlouhá a tak strašně stará, že už se nemusí vůbec nijak přitažlivě tvářit. Byla hlavním městem římské provincie Beatica v dobách kdy praotec praotce Praotce Čecha nenosil ještě ani lýkové střevíce. Ze zdejšího kraje pochází Seneca mladší i starší a ne o moc dál tu vyrůstali císařové Traján a Hadrián. Ale mnoho toho už bylo i před Římany a mnoho toho bude i po nás až my už nebudeme. Ona Cordoba přece ví svoje. Tak k čemu tváření, že.

Co je však na Cordobě nejcennější není nejřímštější. Je to maurské a svým významem, ale i zvláštní zemitou krásou se vyrovná granadské Alhambře. A to je pro cordobskou katedrálu vlastně to nejvyšší vyznamenání. Katedrála nebyla kdysi katedrálou, ale Mezqvitou. Vlastně stále je. Páteční mešitou, do které se musí všichni islámští mužové vždy v pátek dostavit k motlitbě. Dal ji postavit emír Abd ar-Rahmán na místě vizigótského kostela už v roce 785. Nastupovali po něm i další maurští panovníci a mešitu rozšiřovali až do úžasné velikosti 23 000 metrů čtverečních. Klenbu podepírá 1293 sloupů a některé z nich tu stojí už od doby vizigótského kostela. A to ty sloupy samy jsou nejen římské, ale některé i kartágské. Obrovský prostor natolik zastiňuje velké množství návštěvníků, že tím připomíná římského Svatého Petra, ale nějak bez té šílené katolické pompéznosti. Asi za tu přirozenou nepompéznost mohou oblouky z bílých a červených cihel, barevné mozaiky tam někde u stropu a množství skromných a olejovým lampám podobných světel zavěšených od stropu. Tohle všechno ten obrovský prostor umravňuje a zlidšťuj. A vy se tu cítíte jako v nějaké chaloupce a pyramidě najednou. Cosi vás přitiskne k zemi a vy můžete zapomenout na to, že máte či jste měli nějaká křídla, ideály či zrovna teď vztek. Jste přitlačeni do zvláštní skromnosti a pokory, která vás ale nebolí a nevadí vám. A uprostřed téhle nádhery dal svět katolických králů postavit pompézní katedrálu, aby si člověk uvědomil jednotu různých bohů a vír, ale pod křesťanským vedením. Katedrála se však stála jen doplňkem té mnohem starší Mezqvity, na což už přišel dávný její zakladatel, římský král a císař německý
Karel V., který ale byl ve Španělsku jen Karlem v pořadí prvním.

Nevšední je už vstup na nádvoří osázené strašně prastarými pomerančovníky. Vstoupíte bránou v nevzhledné zdi a náhle se z toho šíleného vedra dostanete do příjemného stínu pomerančovníků s fontánami. Proti vám se zvedá jedna jediná opravdová věž s tak typickým vzhledem, že už ji do konce života nezapomenete. Kdykoliv ji spatříte, tak víte, že je z Cordoby. Vůbec španělské katedrály mají dvory dost často. A tak se ochlazujete ve stínu pomerančovníků, pak v katedrále a pak i v úzkých uličkách nevšedního starého města. Cordobské domy už jsou ale zcela andaluské. Bílé a úzké, samý květináč, barevné okenicemi, balkóny a dveřmi. K tomu glazované dlaždice na všechny způsoby a nejrůznějších námětů a vzorů. Často se za otevřenými dveřmi objevují kouzelné dvorky, kde se vlastně skutečně žije a kterým se zde říká patia. Můžete do nich nahlédnou a občas i vstoupit. Cordoba se může také pochlubit před celičkou Evropou první universitou na jejím území, prvním veřejným osvětlením a jako rodiště významných filosofů tří náboženství. Judaismu, islámu a křesťanství. Celé město je vlastně dodnes multikulturní. V dobách největší slávy bylo i nejlidnatějším městem světa. V jednu chvíli zde žilo milión obyvatel. V té době městu mohla konkurovat lidnatostí snad jen Konstantinopol.

Procházím katedrálou pomalu a cik cak, pak si i chvíli sednu a nenechám se tlačit časem do kouta. Ostatně nám ho dali průvodci poměrně dost. Je tu jakási nespoutaná radost prostoru a úžasná pokora a klid. Barevné stíny z vitráží jen pomalu kloužou po podlaze a občas se jimi nechá někdo ozářit. Tak i já po sobě nechám chvíli klouzat to tajemné barevné světlo a pak se jdu podívat na tu nádhernou mahagonovou slovutnost křesel v katedrále. V bočních lodích je vystaveno mnoho zlatých církevních monstrancí, křížů a různých svatých nádob a nějak na vás z toho množství zlata, stříbra a vzácného kamení přechází tíseň. A ta tíseň vás vyhání zpět do maurské pohody pod ty červené a bílé oblouky a k jemným krajkám úžasných ornamentů. Spolu s průvodci jsme si prošli i židovskou částí města. Je celkem strohá, židovsky tajemná, ale asi i proto důstojná. Opět se můžete potěšit pohledem na kaskády a vodotrysky, ale tyto jsou úplně jiné než ve vzletné Granadě. A pak už jdu sám a sám ve stínu úzkých uliček, celkem nezničen třiceti osmi stupni Celsia. Nahlížím do dvorků a dvorů a vzdaluji se těm částem města, kudy nás vedli průvodci. Čas právě stojí přilepen na tamhle té okenici, v tamhle tom patiu a vůbec se netváří jako nepřítel. Taky nikam nespěchá. Občas z některého domu vyjde starý pán či německý turista a chvílemi je slyšet francouzštinu. Ale i to se vzrůstající vzdáleností od Mezqity končí a je prázdno a ospalé pusto. Vzduch se ani nehne, není slyšet hudba ani hovor, nezpívají ptáci. Jsem najednou úplně sám. Náhle se v jedněch otevřených dveřích zjeví dívka s vlasy černými jak antracit a postavou drobnou jak z arabské pohádky. Odhaluje se přede mnou až dopasu, celé to učiní pohybem profesionální tanečnice flamenga, její oči se svádivě a temně smějí a kývne na mne hlavou, abych šel dál. Vidím její štíhlé nohy a ještě mnohem, mnohem víc než bych si kdy jen dovedl představit. Kroutím hlavou že ne a určitě se i u toho červenám.

Rychle z té nabídky utíkám pryč, jistě mě někde za žaluzií sleduje její pasák a ona po mém odmítnutí mizí zase ve dveřích. Jsem z toho vedle jak ta jedle. S tímhle jsem tady tedy nepočítal ani náhodou. Jdu poněkud zmatený dál, čas se mi krátí a já se musím rychle najít. Trochu jsem zabloudil ve městě i v sobě. A pak si uvědomuji, že mi přece už dávno není patnáct a že tohle už jsem přece taky párkrát zažil, že tohle je skutečný život, který je a který nejen nějak vypadá, a pak už jsem na nábřeží a v dálce vidím ten náš příjezdový most. Kape mi vytrvale z nosu a z čela, ostatní jsou už roztroušeni ve stínu pod korunami stromů a za chvíli vyrážíme směr Sevilla do dalšího spacího hotelu. A já mám před očima katedrálu a pak zase tu drobnou a odhalenou služebnici Amorovu a nemůžu se těch obrazů zbavit, i když se o to upřímně snažím. Nakonec se to vytratí jako obraz na vypnuté televizi. Klimatizace v autobusu funguje a hotel se blíží. Bydlíme tuto noc v jakési turistické vesničce v apartmánech a všichni spěcháme do jediného obchodu doplnit si pití a pečivo.
Spím na patře, ale spíš nespím protože je hrozně horká noc. Tak tahle Cordoba ve mně zůstane určitě dlouho. Už za svou upřímnost ,se kterou se se mnou vůbec nepárala. Hochu, chtěl jsi mě? Tak taková já jsem. Upřímná! A já jsem rád, že existuje a že ji ještě nikdo nevyblýskal do diamantového lesku a nenalakoval a nenakonzervoval do mrtvolné strnulosti. Cordobo, díky…

Jiří Suchánek

Fotogalerie - 1

Fotogalerie - 2

Fotogalerie - Zaragoza

Fotogalerie - Madrid a El Escorial

Madrid - 2

Toledo

Granada

Cordoba 

Další články autora