Cesta po Španělském království

Konečně na cestě

Těšení je stav mysli. Jsem ve stavu těšení už od začátku roku. A protože jsem ve stavu těšení, sedím teď ve vagonu metra a jedu z konečné na konečnou. Konečně! Pak jsem ve Zličíně. Ne po prve. Jedu už odsud někam po třetí. Tentokrát jedu móóóc daleko. Jsem tu jako vždy hodně brzy, a tak zevluji. Nevím sice pořádně, jak se to dělá, ale snažím se usilovně ze všech sil. Pak přichází první spolucestující. Kolečka kufrů vržou, záda se pod tíhou baťohů prohýbají a ramena vychylují. Mluví slovensky. Přichází další kolegové a kolegyně a také mluví slovensky. Pak dokonce někteří mluví i česky, ale nikdo moravsky. Z jednotlivců a dvojic se stává houf a posléze organizovaná skupina. Přijíždí obrovský autobus počmáraný různými nápisy od Aeroflotu až po Karlovy Vary. Přijeli Moraváci. Doopravdy je jich jenom pár. Nesouvisí to spolu náhodou nějak s těmi nápisy? Ani jedna firma z Moravy se neskví na ploše celého autobusu.

Těší mě, že všichni mají tak obrovská zavazadla a mají jich i víc než já. Jsme lidská směska. Generačně, ale i typově zcela různí. I když převládá spíš moje generace a lidé o fous až dva starší. I když támhle ten pán je starší dokonce o celý plnovous. Osmdesát dva? Osmdesát pět? No, bylo mu doopravdy osmdesát dva let. Paní průvodkyně má seznam všech klientů a seznam je i na dveřích autobusu. Tentokrát jsem usazen přímo královsky. Nesedím ani nad záchodem a ani u uličky. Sedím sám na předposledním sedadle. Průvodci jsou dva. Pán v mém věku se představuje jako František a paní či slečna kolem třiceti pěti let jako Jana. Všechno perfektně klape a průvodci se jeví jako absolutní profesionálové. Nakonec je nás klientů padesát osm. Nikdo se při odjezdu z Prahy nezpozdil. A pak že je krize a lidi nemají na nic peníze. Musím se vám přiznat, že tento zájezd je pro mě ten úplně nejdražší od začátku mého ježdění “ven“. Nevypadá to tentokrát na nějaké větší party známých a přátel, a tak legrace asi moc nebude. No, nakonec doopravdy nebyla. Žádný komik nejel, byli jsme trošku parta snobů. A já byl asi jediný bez znalosti angličtiny. Hluboce se stydím. Se svou upachtěnou němčinou a minimální francouzštinou jsem se ve Španělsku nechytal. Dobře mi tak. V autobuse sedělo čtrnáct současných nebo bývalých učitelek, šest lidí, kteří pracovali nebo pracují na ministerstvu, sem tam nějaká magistra, spousta inženýrů, ba i nějaký právník, profesionální muzikant a já. Trochu jsem tam se svou maturitou nezapadal. Je fakt, že některé důležité profese chyběly. Nebyl s námi žádný hrobník, kat ani exekutor, a tak to kvalitu našeho zájezdu hluboce poznamenalo. Ale ono vždycky máte něco s někým společného, i když jste letos ještě nebyli na Bahamách jako většina ostatních a ani jste v Hongkongu letos nekupovali dceři náramek v přepočtu za nějakých šedesát tisíc korun. V každém případě jsme měli po celý zájezd zajištěný nepřetržitý a odborný pedagogický dozor, technické a právnické služby a také metodické ministerské vedení.

Autobus cestou nepatřičně kličkoval. Možná že nás někdo pronásledoval. Možná že tím krajem jiné silnice nevedou. Ale spíš to bylo tím, že to tak bylo nejlepší a hlavně určitě nejlevnější. Jeli jsme kolem tohohle a pak kolem tamhletoho, František a Jana to komentovali vždy správně, žádných chyb nedělajíce. Každé velké město, které jsme míjeli a většinou ani nezahlédli, mělo jméno, přesný počet obyvatel a nějakou ukrutně zajímavou zajímavost. Celá jednotná a spojená Evropa měla jednotné a spojené počasí a nebýt cedulí a odpočinkových zastávek, ani byste nevěděli, že tu jste v Německu, tu ještě ve Francii a tu už ve Španělsku. Asi po třicáté šesté jsem viděl film “Bobule“, který se na takových cestách vždy a povinně promítá. Jen nebyl film “S tebou mě baví svět”, což mě poněkud šokovalo, ba přímo roztrpčilo. Kvůli tomu mám v tomto filmu zásadní mezery a nemohu už ho vyprávět a bavit jím zajímavé lidi na žádné sešlosti, jako tomu bylo doposud. A to mě hodně společensky znevýhodňuje. Víte, že jsem v noci spal?! A jak. Ráno to mé probuzení a čilost zachránil všemi televizemi vychvalovaný Redbull, i když ta křídla tedy pořád nikde nemám. Ani doteď mi stále neraší. Snad příště. Pak jsme přijeli do Pinedy. To je městečko nad Barcelonou a přímo u moře. Takových městeček je ve Španělsku milion a hádejte, čím se tam domorodci živí? Uhádli. Jste chytří. Mořem, jídlem, ubytováním a poskytováním zábavy pro turisty. Ono je vlastně celé Španělsko takový jeden veliký hotel. Celé dlouhé léto. Tenhle náš hotel se jmenoval Olympik. Byl dost patrový. Snad deseti a byl i příjemný. Průvodkyně Jana nás provedla městem, páč je za to placená, a až na tržnici nás vypustila a my se rozprchli. Měli jsme volno až do večeře. Volno je pro mne na všech cestách cizinou královský čas. Rád si chodím sám. Když chcete pocítit atmosféru místa, musíte chodit a existovat sám nebo maximálně ve dvou. Pláž byla tentokrát zcela běžná, promenáda na pobřeží též a únava na mne útočila, až se mi přece jenom chvílemi zavíraly oči.

Na pláži bylo také několik rybářů. Nebo spíš rybářských rodinných sešlostí. Máma, táta, kluk a holka a taky strejda a teta a ještě tamta teta, co je teta našeho dědy sestřenice. No prostě rodinná radost až do té největší a nejhlubší tmy. Pruty zapíchnuté do písku trčí k nebi jako antény na těch úplně starých autech. Bez dozoru rybářů si ohraničují kousek prostoru pláže, láhve vína jsou otevřeny a španělská řeč plynule vedena, jako by nám všem Nešpanělům zpívala. Takhle nějak vypadá ta španělská pohoda. Ryby? Aha ryby. No maňana, maňana segnore. Zase do zítřka o trochu vyrostou. Hlavně že se sešla rodina a Pedro nám bude zase vyprávět o strýci Josem z Argentiny, co tam má farmu na pštrosy a stařičkého Forda, co v něm už tisíc let jezdí lovit jeleny. A ty naši kluci fotbalisticky, ti to zase včera zahráli, co?! No to bylo fandango jedna radost. A děti si skotačí tma netma do dvou hodin do rána a já nemůžu spát, protože mám okno na pláž. To nevadí. Zítra to v autobuse doženu. Vždyť mám přece dovolenou, ne? Zítra nás čeká Zaragoza. Město, ve kterém Goya začínal malovat a které mu za to postavilo pomník. I když on to město vlastně neměl moc rád. Budu ho mít rád já? Uvidíme zítra.

Jiří Suchánek

Fotogalerie - 1

Fotogalerie - 2

Další články autora