Tip na výlet
Takhle to dopadá, kdy¾ vám dìti dají na hlídání na místo vnouèete psa. Vnouèátko mù¾e být mlsné, ale kdy¾ dostane imaginární pohlavek, tak na vás pøestane loudit - tøeba …
U psa to ale není jisté. Mám takový dojem, ¾e se nám mstí za to, ¾e musí snášet cizí prostøedí. Nejsem znalec psí duše, ale jinak si to nedovedu pøedstavit. V okam¾iku, kdy¾ si nìkdo z nás sedne ke stolu, má ono psisko u nohou. Sedí a smutnì kouká. Pokud se pokusíte si nìco dát do pusy, hned zaène pokníkávat, povrèávat a hlavnì do vás vrá¾et èumákem. Poukázání na to, ¾e ono do vaší huby vlo¾ené není nic k jídlu, není vùbec dùvod k ukonèení tohoto psího nátlaku. Seøvat tu hladovou potvoru je naprosto zbyteèná èinnost, která vás pouze vysílí. Poukázání na plnou misku psích granulí, dodaných právoplatnými majiteli, je jenom ocenìno pohrdavým pohledem, který vyjadøuje „se¾er si to sám“. Po prvním týdnu jsme se usnesli, ¾e toho psa musíme nìjak vytrestat. Proto¾e doma musíme poøád postávat (viz loudìní u sedícího) jsme se vypravili do pøírody. Pes je to turistický a tak se vydáme na výpravu za úèelem vyhladovìt tu chlupatou bestii, nasbírat houby a protáhnout svá tìla. Rozhodnutí padlo na Pøíhrazské skály.
Pøíhrazské skály
jsou krásné skalní útvary do kterých se musí vystoupat po mnoha schodech. Kdysi se na tìchto schodech poøádal bìh do schodù. Dneska to bylo jen plí¾ení a èasté kochání se krajinou. Bohu¾el, krajina je pøehledná pouze na vzdálenost asi pìti metrù na sice krásné, ale jednotvárné borovice a tak jsem s touto fintou dlouho nevydr¾el. No tak u¾ nemù¾u, no a co? Pejsek se proti svému vìku (10 nebo 12 let) pohybuje trochu svi¾nìji. Dìlá prùzkum cesty, pak se vrátí a zve nás na pokraèování ve stoupání po schodech. Poèkej ty huòáèi, také na tebe dojde. Na náhorní rovince jsme se koneènì doèkali nìkolika hub. Více radosti jsme ale mìli, kdy¾ se nám podaøilo najít našeho psa. Kdy¾ jsme pøišli na rozcestí turistických tras, pojal jsem neblahé rozhodnutí, ¾e budeme pokraèovat smìrem ke Krásné vyhlídce pod Mu¾ským. Zapomnìl jsem na to, ¾e si u¾ nepamatuji nejkratší cestu zpìt na parkovištì v Pøíhrazech. Navíc, dlouho mì to táhlo na høebenovou cestu kolem starého hradu.
Kdy¾ jsme se koneènì dohrabali k oné hospùdce, dalo se do deštì, Betyna staèila pod stoly v zahrádce posbírat popadané hranolky a k radosti personálu, dokonale uklidit plac. Vlézt s ní do restaurace a sledovat, jak obchází hosty a ¾ebrá bylo nemo¾né. Tak jsme zùstali pod pøístøeškem a èekali, a¾ pøestane pršet. Krom pohledu do kraje a na parkovištì aut nás ještì potìšil pohled na zaparkované další dopravní prostøedky, jako jsou oslíci a pštrosi. Oslíci, jako dopravní prostøedek je u nás dostateènì známí. Na pštrosech se prý dá jezdit také, nìco takového jsem ji¾ vidìl v televizi. Pršet pøestalo (tak jako poka¾dé) a my jsme pokraèovali v pochodu.
Návrat se konal opravdu po høebeni s nádherným výhledem do kraje. Jak jsem ji¾ pøedeslal, dlouho jsem na této cestì nebyl. Jen jsem si pamatoval, ¾e se jde podél skalních høebenù a ¾e je to nádherná cesta. Byla. Skuteènì to byla nádherná cesta, ale pro trochu mladší a pru¾nìjší postavy ne¾ jsme my. Kdo z vás se touto cesto vydal, ví, ¾e se místy se leze po ¾ebøících, místy jsou ve skále vytesané a øádnì sešlapané schùdky a v nìkterých místech je stezka skoro doslova na hranì no¾e. Pohled na padesát cen»ákù široký chodníèek je povzbuzující. Za to nádherný pohled na druhou stranu rokle, je pùsobivý.
Najednou se mi v hlavì nìco pøeveksluje a já jsem o mnoho let mladší a vidím se na stezce ve Slovenském ráji, nebo na feratech v Alpách. V poslední dobì, jsem s pøáteli absolvoval cestu mezi Ádrem a Teplickými skalami, tak zvanou Vlèí stezku. Ta byla ještì vylepšena døevìnými ¾ebøíky, které se tam asi instalovali za procházek autora Máje. Zub èasu a mno¾ství turistù vykonalo svoje. Tady jsou krásné kovové, leè superpøíkré schody, místy se zábradlím, ale pro psa ponìkud nevhodné. Ještì ¾e to není vlèák a nebo dobrman. Ten by se v náruèí asi tì¾ko snášel dolù.
Co podotknout na závìr.
Pøi pøíchodu domù, se pes proti oèekávání nevrhl na misku s granulemi, zato mi se vrhl na cokoliv k snìdku a vypití. Pejsek nás i na dále obš»astòoval svojí pøíchylností a hladovými pohledy. Pøesto jsem si imaginární návrat do let, kdy jsem se ještì hbitì pohyboval po skalách a jiných výšinách. Vìøím, ¾e i pejsek Betyna se dostateènì protáhl a další týden pøe¾ije naší péèi. Jen se bojím, ¾e si nás Betynka natolik oblíbila, ¾e se nebude chtít vrátit k majiteli. To bych potom koneènì snad zhubl.
Další foto : Fotogalerie
Míra Herout
Další èlánky autora: