Dovolenkový týden na konci prázdnin
Pøed mnoha lety jsme objevili Šumavu úplnou náhodou. Jeli jsme pùvodnì jinam, ale místo, kam jsme dorazili, se nám tak moc nelíbilo, ¾e jsme spìchali „nazdaøbùh“ nìkam jinam. Nechtìli jsme s malými dìtmi stanovat v kempu pøeplnìném troubícími auty, hulákáním „unavených trempù“, pøeskakováním šòùrek u stanù. A tak jsme pøijeli do Radešova. Nádherná tichá louka na bøehu Otavy, 3 km pod Kašperskými Horami. A jezdíme sem pøes 20 let.
Beru si ¾idlièku a sedám si na bøehu øeky. Dívám se a poslouchám- pohoda. Peøeje šumí, voda bublá pøes kameny. S koupáním u¾ je to horší, je to „ledovka“. Ale kdy¾ slunce pálí, pøe¾ije se to. Ráda pozoruju vodáky a šikovné rybáøe, kteøí švihají prutem a sna¾í se „oblafnout“ pstruhy. A taky v té Otavì oplachuju hrníèky od kafe- letitý rituál.
Otava doká¾e být i pìkný „divoch“. Pøed 8 lety jsme nahonem ují¾dìli a vodu jsme mìli po kolena – tenkrát byla ale pod vodou skoro pùlka republiky. Ale vrátili jsme se. Máme tu u¾ své známé, nevidíme se celý rok a pak se tu potkáváme, pozorujeme, jak nám rostou dìti, postupnì i vnouèata, u ohýnkù se informujeme o „dùle¾itých událostech“ uplynulého roku.
A pøesto¾e krásu zdejší krajiny objevuje èím dál tím víc lidí a turistický ruch rok od roku stoupá, stále je tu spousta krásných- jakoby bohem zapomenutých míst, kde potkáte jen tu a tam pár lidí, spíš ovce, krávy, srnky.. Man¾el se vydává na cyklistické túry, já relaxuju a „kochám se“.
V Kašperských Horách je v Muzeu Šumavy pøes léto otevøena velmi zajímavá výstava- Kristus v umìní vìkù. Exponáty ze sbírek muzeí, galerií, od soukromých sbìratelù i z majetku církve. Je¾íšek namalovaný na skle, na plátnech, vyøezávaný ze døeva- obrazy, sošky- nádherné práce mistrù i obyèejných lidových umìlcù. Nejatraktivnìjší je tu ale kopie tzv.“turínského plátna“ – jediná v naší zemi. Relikvie, o ní¾ se traduje, ¾e jde o plátno, do nìho¾ byl zahalen ukøi¾ovaný Je¾íš a na nìm¾ je zøetelný otisk jeho tváøe, postavy, stopy krve… kdo ví.
Letos Kašperské Hory zpøístupnily dlouho uzavøený gotický skvost- kostel sv.Mikuláše – baziliku z poè.14.století. Je to pozoruhodná památka ranì støedovìké architektury. Restaurátoøi tu pracovali jen na opravdu nezbytných opravách a tak stáøí a historie této památky tu dýchá nezamìnitelnou atmosférou. Dotýkáte se tìch evidentnì opotøebovaných lavic a v duchu pøemýšlíte, kdo byli ti lidé, co v nich sedávali… Snad rodiny støedovìkých horníkù, kutajících tu zlato, snad pøedci Nìmcù, vysídlených po 2.sv.válce – nìmecky mluvícího obyvatelstva ¾ilo v Kašperských Horách v poè. 20.století 95%.
Ke zdejšímu kraji mám i velmi osobní vztah. Nejstarší syn si pøed nìkolika lety na pøednášce na VŠ v Praze náhodnì sedl vedle své spolu¾aèky a øekl jí, ¾e jezdívá s rodièi na Šumavu. Ona odvìtila, ¾e tam má svou babièku a dohodli se, ¾e se tam mo¾ná potkají. Potkali, pak se potkávali dál a pøedloni se v kostele sv.Markéty v Kašperských Horách vzali. Syn 240 km od domova, jeho nevìsta 150 km.
Tu babièku tady v¾dycky navštìvujeme. Její chaloupka je dokladem tì¾kého ¾ivota obyèejných šumavských lidí, kteøí v drsných podmínkách zdejších hor hledali své štìstí. Ta nádherná pec, na ní¾ se bez problémù vyspí 5 i více lidí, ten výhled z okna, na který oni nemìli èas…
Ještì poslední nezdravé ale moc dobré buøty, poslední písnièka s kytarou, poslední vykoupání v ledové Otavì. A trochu vyèítavý pohled vzhùru. Po dnech støídavì oblaèných a deštivých teï právì zaèíná pálit slunce… A domù. Prázdniny jsou u konce.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: