Tera inkognita

Zde jsou lvi
Tak označovali staří Římani místa o kterých nic nevěděli. I dneska jsou místa o kterých někteří lidé nemají ani potuchy. Je zajímavé, že to nemusí být vzdálené a exotické zemně a prostory. Leckdo se lépe vyzná v přímořských krajích více než třeba na Šumavě. Musím se přiznat, že se nevyznám ani v Chorvatsku, ani na té Šumavě. Shodou okolností jsem se ocitl v blízkosti Sušice, v jedné malé vesničce, kde má naše známá chalupu. Občas se tam jedeme rekreovat a trochu pomoc s opravou domku. Protože byl konec týdne poněkud teplý a pod střechou se toho moc podělat nedalo, udělali jsme si v sobotu výlet. Otázka, kam byla zodpovězena rychle. Jedeme se podívat na Velhartice. Kouknout se na domek, kde pobýval pan Werich, Bušek z Velhartic koštoval víno a jakýsi jeho potomek zvěrsky týral poddané. Je to trochu časově pomíchané, ale to nevadí. Nám teda vůbec.

Po příjezdu ke hradu a nalezení parkoviště jsme utrpěli první šok. Představte si parkoviště, ve kterém nestojí bouda s výběrčím poplatku za parkování, s informací, že za vaše auto nikdo neručí, i když vypláznete třeba pajdu za hodinu. Nejen, že tam nebyla bouda, ani výběrčí se nekonal. Pro jistotu jsem zkontroloval ostatní auta, jestli nemají za stěračem zastrčený lístek s vyhrůžkou. Neměli. Jen pozvánka do jakéhosi stravovacího zařízení. Ani cedule s cenami nebyla. Druhý závažný postřeh, na hrad se jde nádherným modřínovým hájkem. Před branou bylo několik nablýskaných aut se zajímavými espézetkami. Třeba „ NEVĚSTA“ nebo „ŽENICH“ a u nich postávali omyrtovaní pánové. Zkrátka svatba. Pod zámeckým křídlem postávali další svatebčané a na trávníku srovnané lavice a stolek s odloženou šerpou. Nevěsta vypadala docela exoticky. Šikmé oči, naducané tváře, zkrátka, cizinka. Kromě pár lidí vypadali ostatní docela evropsky. Zdání ale klame. Od průvodce jsme se dozvěděli, že se jedná o svatbu Kanaďanů.
Aby to nevypadalo, že se zde žení pouze cizinci, další svatba byla ryze česká. Nevěsta Věrka a několik uniformovaných hasičů. Kdo z nich byl ženich, to nevíme.

Pak už se šlo na prohlídku hradu
Zajímavé. Tolik informací, dat a jmen, že si z toho nic nepamatuji. Zato si pamatuji, že celou prohlídku velmi dobře vedl mladý průvodce s přehledem a rutinou. Jeho líčení jak správce používal věž, ve které byla svého času hladomorna, bylo velmi sugestivní.

Po prohlídce hradu a části podhradí, jsem si vzpomněl, že v jednom okně v baráku v podhradí bylo několik dřevěných figur. Koukáním do okna jsem se provinil proti dobrému mravu. Zřejmě jsem i vylákal pana domácího. Samozřejmě jsem se omluvil za svou indiskrétnost a ptal jsem se, zda je autorem oněch figur. Byla to jeho žena. Moje žena, když viděla s jakým zápalem se začínáme bavit, předpokládala, že se něco přihodí. Stalo se. Z pána se vyklubal jako další z průvodců a byl rád, že hrad a průvodce chválím. Na otázku z čeho řežu já a odpovědí, že z toho co vyžebrám, mě tak podaroval pořádným kusem pěkně vyzrálého buku.

Na závěr našeho rozhovoru mi poradil, jestli se nechci podívat na zrovna probíhající vernisáž v jakési tvrzi ve Svojšicích. Po troše bloudění jsme onu osadu nalezli. Tvrz to byla bytelná. Na nádvoříčku se zrovna chystala aukce a opodál byl zajímavý hrací stroj. Klouček (asi tříletý) tam vší silou točil klikou a uváděl do provozu důmyslnou řehtačku, která zároveň otáčela krásným stromečkem. Další nástroje onoho hracího stroje byly staré a oprýskané hrnce, kousky různých trubek a vše dohromady tvořilo krásnou kakofonickou hudbu.
Pokud se někdo z vás ocitne pod Svatoborem u Sušic, navštivte. Stojí to za to!

A tak pro mě už přestává být tento kraj, „terou inkognitou“ a lvi jsem tam také nenašel. Co se dá dělat, třeba budu mít štěstí příště. Také bych měl poděkovat onomu pánovi z Velhartic. Nepředstavili jsme se, ale myslím si, že se slušnými lidmi se máme potkávat.
Aby se nejednalo jen o suchopárné vyprávění, doplnila jej Věra fotkami, které jsme tam pořídili. Jsou na fotogalerii pod názvem „ILUSTRACE“.

Mirek Herout