Televize a já
Býval jsem vděčným televizním divákem, ale už nejsem. Vždycky jsem si vybíral, na co se budu koukat, ale v poslední době mám dojem, že toho je ke koukání čím dál tím méně. Nevím, zda to je způsobeno věkem, spíš si myslím, že to je náplní televizních pořadů.
Vezměme zprávy. Nemohu pochopit, proč jsem zahlcován podrobnostmi o každém kroku pana Krejčíře, šejdíře, který okradl o značné částky nejen společnost, ale i četné své obchodní partnery. Nechápu, proč za ním posílají televizní stanice své reportéry do dalekých krajin. Totéž platí i o Koženém, pirátovi z Prahy. Podle mého by stačila krátká zpráva o propuštění z vězení či o zatčení s falešným pasem. Dost mi štve ta neetická snaha sdělovacích prostředků poskytovat co nejpodrobnější informace o těchto darebácích. Cožpak je správné, aby se o lumpech všeho druhu věčně psalo, zatímco o elitních osobnostech z různých vědních oborů, o vynikajících pracovnících, kteří to poctivě někam dotáhli a pro lidi něco pozitivního udělali, se neví téměř nic? Asi by dalo reportérům mnohem víc práce a námahy pochopit, o co jde, takové osobnosti vyhledat a zajímavě své poznatky prezentovat.
Tento asymetrický vztah platí i vůči sportovním klaunům. Bezpochyby jsou to nadaní a pracovití lidé, špičky ve sportovním šoubyznysu. Nevím však, proč musím denně ve zprávách slyšet, jakou kličkou dostal kdesi v Americe, ten či onen, kus gumy do branky, a co tomu říká jeho trenér či majitel. Vyjádření jsou to ostatně na jedno brdo. Totéž platí i o fotbale, basketu či golfu. Určitě existuje spousta lidí, které to zajímá a pro něž je to důležité. Ti by si ale takové podrobné informace měli najít na sportovním kanálu a např. ČT by nemusela detaily obtěžovat všechny své diváky. Namísto toho by mohla věnovat alespoň trochu pozornosti opravdovým sportovcům, kteří tuto činnost neprovozují pro peníze, ale pro radost, zdraví a relaxaci.
Mezi zajímavé pořady patří různé cestopisy. Člověk se tam dovídá spoustu věcí o jiných krajích i zemích. V posledních letech se však stalo módou podmalovávat komentář výraznou hudbou, takže není rozumět. Nechápu pana Donutila či paní Štěpánovou, že si svůj přednes komentáře nechají kazit nějakým bezohledným zvukařem, diletantem, který zvuk podmaluje hudbou tak, že není řádně rozumět. Nebo snad je placen od stopáže dodané hudby?
Dalším pořadem, který míval moji oblibu, byly pořady pro motoristy. Bývaly doby, kdy se radilo řidičům, jak si počínat při běžných poruchách a dostávalo se jim spousty rad, i právních, užitečných pro běžný řidičský život. V neposlední řadě se vysvětlovaly některé pasáže pravidel silničního provozu. O nových autech se příliš nehovořilo, protože, zejména za starého režimu, stejně nebyla k mání. Dnes je situace opačná. Převážnou část tvoří představování a zkoušení nových typů aut světových výrobců, jako kdyby se každý druhý občan třásl na nejnovější auto. Dovídáte se, jak rychle se rozjede na stovku, jaká je maximální rychlost, zpravidla mnohonásobně převyšující povolenou. Normálnímu motoristovi je to téměř na nic. Je to vlastně reklama výrobcům, kterou si, alespoň u ČT, platíme z vlastní kapsy. Na výchovu k slušné, bezpečné a defenzivní jízdě už motorističtí zpravodajové téměř resignovali. Zlí jazykové mohou konstatovat, že BESIP svými možnostmi u reportérů s výrobci aut nemůže konkurovat.
Co už mi leze krkem jsou horory a thrillery. Před lety to bylo něco nového, neznámého. Dnes už se však televizní stanice přímo předhánějí, která předvede divákům hrůznější a krvavější podívanou. Někdy mám dojem, že to je plánovaná výchova k otupělosti, aby lidé lépe strávili krvavá jatka vyvolaná nezákonnou válkou v Iráku, příprava na další střety mající zajistit růst růstu a globální ovládnutí planety .
V září v televizi začaly seriálové dostihy, boj o diváka. Mohl jsem si vybrat, který chci sledovat. Po zralé úvaze jsem se rozhodl – žádný. Nenechám se zmanipulovat, abych musel v určenou hodinu usednout k televizi a sledovat další průběh děje. Ponechám si raději svobodu číst, surfovat, jít do kina či něco užitečného dělat. Ke svému překvapení jsem na chatu zjistil, že nejsem sám, a jsem tomu rád.
Co na závěr?
Před lety se vyprávěl vtip o člověku, který se přihlásil do konkurzu na hlasatele.“Tak co, přijali tě?“ptali se přátelé. „Nenepřijali, neneměl jsem kokomunistickou llegitimaci,“ odpověděl zklamaný.
Měl chudák smůlu. Dnes v televizi pracuje spousta hlasatelů, co neumí vyslovit čistě samohlásky, drmolí, polyká koncovky, vyráží souhlásky, neumí artikulovat.
Dnes by asi šanci měl.
Ivan Krýs