Naďa Vencovská: Jak jsem chytla Zajíce

Skutečného ne, samozřejmě, jestli jste někdy viděli ušáka běžet, tak vám to ani nenapadlo, že by se jednalo o zvíře. Ale mám už roky předplaceno plno časopisů a pár deníků - jak se říká "průřezem všech stran", je to někdy hodně zajímavé srovnání, jak se kde na tutéž záležitost různě dívají. Nejraději mám čtvrtek a sobotu, kdy vycházejí MDF a Právo se slušně vedenými Magazíny. A právě v sobotu je v Magazínu stránka fotografa Miroslava Zajíce, kde si jen tak pokecává se svými čtenáři, ale hlavně uveřejňuje dávno zachycené okamžiky s mnoha, leckdy už ani nežijícími lidmi. A to jeho povídání je moc milé, protkané vzpomínkami na rodnou Vísku, na maminku, tatínka, sousedy, na život "tenkrát". Čtenáři mu k tomu na jeho mail přidávají i své dávné vzpomínky, prostě je to pěkný kousek ranní soboty.

Můj otec nestál za moc, opravdu to byl agresivní člověk, jeho ranám jsem se naučila poměrně brzo čelit, ale co se nedalo snést, bylo jeho puntíčkářství, lpění na každé i hloupé maličkosti. No tak, abych se zase tak nehonosila, s malým potěšením zjišťuji, že čím jsem starší, tím víc se mu podobám. Ludmila mi právem už dávno řekla, že jsem pedant. Tak sice netrvám na tom, jestli příbor leží na milimetr přesně u talíře a když ne, tak neodsunu židli a neodmítnu obědvat - možná si pamatujete, jak tohle po nějakém čase mámu tak dožralo, že práskla terinou plnou polívky o zem a zamkla se v pokoji. Do večera jsme pak v kuchyni klouzali po polívce. Vůbec se nesnažím svým pedantstvím lidi kolem sebe dusit moc, no ale občas se mi to vymkne.

Je jedna češtinářská posedlost, kde se prostě nepřemůžu. Přechodníky! Otec, ať byl jaký byl, povinně jsem s ním od mala chodila na denní procházky a při tom mne trénoval v češtině - řeči mateřské. Tedy ne, máma byla Jihoslovanka - tak řekněme - řeči rodné. A já jsem na ně tak strašlivě alergická, že se doslova dusím a trápím tak dlouho, dokud provinilci, co přechodníku užije nesprávně nějak nevynadám - no tak milým lidem to spíš nějak podstrčím pod noc, aby se dovtípili. A tak protože pan Zajíc s nimi evidentně nebyl kamarád, neudržela jsem se a na ten jeho mail mu řekla, kde udělal chybu a jak to mělo znít správně.
A bác ho!
Sice se vůbec nenaštval, naopak, mile odpověděl, ale za čas tu příšernost spáchal zas. No tak! Jeho stránku čtu ráda, je mi sympatický, co teď? A tak jsem napsala pohádku pro Miroslava, kde mu přechodníky nakonec přišly strašlivě ublížit - a přiložila přesně napsaný rozpis, jak mají vypadat, mužská, ženský se středním rodem a pro množné číslo, aby si to mohl někde vyvěsit a už (sakra) to psal správně - a on se moc pobavil pěkně poděkoval a od té doby opravdu přechodníky píše, jak mají být.

Dokonce se nám povedlo přichytit jejich korektorku při chybě. Ono je to tak, že dnes se už přechodníky prakticky neužívají a i jinak výborní češtináři - je prostě neumí. V tom případě je ale opravdu mnohem lepší formulovat větu malinko jinak a zbytečné chybě se vyhnout.

Proklejte mne i s Ludmilou, jestli tenhle závěr nevymaže, ale:
rod mužský - jsa, vida potkávaje - př. "jsa muž"
rod ženský a střední - jsouc, vidouc, potkávajíc - př. "jsouc babičkou"
množné číslo - jsouce, vidouce, potkávajíce - př. "jsouce lidmi"

Tak mne nekamenujte a nezavrhněte docela, zase zalézám do nory...

***

Zobrazit všechny články autorky