Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Mùj kamarád Pirda
Ka¾dý máme nebo jsme mìli v ¾ivotì kamarády. Nìkdo jich mìl hodnì, nìkdo jenom malou hrstièku. K tìm hrstièkáøùm patøím i já. Mirek, zvaný Pirda patøí mezi tìch pár kámošù, se kterými jsem pro¾il bezstarostné mládí. Pirdy si vá¾ím jako èlovìka s nepokøivenou páteøí, inteligentního kluka, který nepokazil legraci. Zkrátka príma chlap.
Jako ú¾asný matematik, který to v ¾ivotì daleko dotáhnul, Pirda byl v¾dycky na štíru se slohem. Pirda mù¾e podìkovat sympatickému øediteli naší dvanáctiletky, ¾e vùbec z èeštiny odmaturoval. Prostì mìl buòky na matiku. a ne na slohové práce. Mimochodem jsem mu také vdìèný za to, ¾e mì, propadlíkova právì z matiky, pøipravil na reparát, kterým jsem po prázdninách prolezl.
Vtloukal mnì tenkrát v létì na ®lutých lázních základy této odporné vìdy. Pou¾itím jablíèek mnì názornì ukazoval ¾e dvì a dvì jablíèka jsou pøeci ètyøi a ne pìt, jak jsem byl tenkrát pøesvìdèen.
Ano, v emigraci jsem Pirdu hodnì postrádal. Já, psavec, jsem nemìl potí¾e mu posílat delší korespondenci. Mrzelo mne, ¾e Pirda vìtšinou zareagoval jednou, nejvýše dvìma vìtièkami s omluvou, ¾e jak vím, tak ¾e na psaní absolutnì není a zvláštì nyní, kdy¾ ji¾ není právì zdráv, mu psaní dìla veliké potí¾e. Ano, pochopil jsem to. To je asi jako by on mnì posílal rovnice a ¾ádal o vyøešení.
Jaké bylo pro mne veliké pøekvapení, kdy¾ jsem nedávno od nepsavce Pirdy dostal jím napsanou nostalgickou vzpomínku z našich spoleèných pololetních prázdninách na horách. Po pravdì øeèeno mi to vyrazilo dech. Z ryzího technika, který mìl problém sesmolit slohovou práci, se ve stáøí vyklubal èlovìk, který, ani¾ by si to uvìdomil, psát dovede. Nemusím zdùrazòovat jakou mnì udìlal radost. Koneènì posuïte sami.
* * *
Ly¾ovaèka v Krkonoších Pirda N.
Po úspìšném absolvování nároèného pùlroèního studia jsme se s Ivanem rozhodli, ¾e na druhou pùlku potøebujeme nabrat síly na èerstvém vzduchu na horách, kde budou sjezdovky pøeplnìny krásnými dívkami ve slušivých kombinézách, se kterými si u¾ijeme krásné pololetní prázdniny. Náš sen o týdnu na horách ve spoleènosti pohledných ly¾aøek jsme zaèali neprodlenì uskuteèòovat.
Prvním úkolem bylo najít vhodný dopravní prostøedek, který by nás dopravil do vysnìného ráje. Spojení bylo trochu krkolomné. Vlak odjí¾dìl z Prahy v pùl dvanácté v noci a po tøech pøestupech jsme v sedm ráno ve sluncem zalité Peci pod Snì¾kou. Cestu, která je 160 km dlouhá jsme zvládli za sedm a pùl hodiny.
To nás pochopitelnì poøádnì zmohlo. Naše okam¾itá starost byla si sehnat støechu nad hlavou. Po marném obcházení místních hotelù a pensionù nám bylo vysvìtleno, ¾e jsou momentálnì pololetní prázdniny a sehnat volné lù¾ko je po celých Krkonoších prakticky nemo¾né. Pozdì odpoledne jsme hladoví a nevyspalí zapadli do místní vyhlášené hospody Modrá Hvìzda. Zde po pár pivech na nás padla naprostá beznadìj pøi pøedstavì, ¾e noc budeme muset strávit ve snìhové závìji, kde nepochybnì do rána umrzneme. Našeho ¾alu si všimla místní dobrá duše, kuchaøka v dìtské ozdravovnì, kterou nám seslalo samo nebe. Po našem vysvìtlení, ¾e budeme muset spát v závìji, nám øekla, ¾e jediná mo¾nost v celé Peci je rozestavìný starý statek na druhé stranì vesnice.
K smrti unavení a s tì¾kými ruksaky jsem se vydali hledat místo naší záchrany. ®e se jednalo o nedostavìný statek nebylo sporu. Vedle neomítnutého stavení byly stáje a kozí chlívek. Po usilovném a dlouhém klepání na dveøe se v nich objevila staøenka, která by mohla úspìšnì hrát babu Jagu. Jednalo se ale o první dojem, proto¾e mìla dobré srdce a zavolala dìdka, aby nám ustlal na pùdì. To jsme kvitovali s nekoneènou radostí. To jsme ovšem ale netušili, co nás nahoøe na pùdì, kam jsme se vyškrábali po chatrném ¾ebøíku, èeká. Na døevìné podlaze byl jeden velký slamník nacpaný loòským senem. Na nìm se sušilo nìkolik koòských houní a dek. Jediné okno bylo beze skla. Pøesto jsme ale byli š»astni, ¾e máme kde hlavu sklonit. Na noc jsme si oblékli všechny vìci, které jsme sebou mìli, jen abychom se alespoò trochu zahøáli. Po celodenní únavì jsme se k sobì pøimáèkli, pøikryli se smrdutými dekami a sladce jsme usnuli. Jaké bylo ale naše nemilé pøekvapení, kdy¾ jsme se ráno probudili zapadáni snìhem, který na nás napadal rozbitým oknem. I voda v plechovém umyvadle byla zmrzlá na kost. Ale i tak jsme se shodli, ¾e jsme se díky únavì a èerstvému horskému vzduchu krásnì vyspali.
Ráno jsme se také chtìli dohodnout, jak pokraèovat v pobytu dále. Ten nám kromì mrazu také znepøíjemòoval hrùzu nahánìjící zlý vlèák, okolo kterého jsme museli chodit. Po chatrném ¾ebøíku jsme sestoupili dolu a zdvoøile jsme zaklepali na dveøe. Kdy¾ nikdo neotevøel, vešli jsme do svìtnice a zùstali jsme jako opaøení. Babka, která nás oèividnì neslyšela, si pokojnì ve stoje vykonávala svojí ranní potøebu, a to pøímo do kyblíku skrytého pod zástìrou. A byl to pøesnì ten kyblík, ze kterého nám minulý veèer podávala pití. To u¾ i pro nás, otrlé studenty, bylo pøece jenom trochu moc. Hbitì jsme se rozlouèili a vydali se dále shánìt místo pro pøespání. Vyhledali jsme naší hodnou kuchaøku a poprosili jí znova o pomoc. Štìstí nám bylo naklonìno. Domluvila se se sestøièkami z dìtské ozdravovny, ¾e do Pece pøijeli dva sportovci z Prahy, kteøí nemají kde spát. Sestøièky se nad námi slitovaly a pod slibem, ¾e nebudeme budit podvy¾ivené dìti, nás v ozdravovnì ubytovaly.
Od té chvíle nám zaèaly krásné èasy. Kuchaøky nám ve velkých plechovkách nosily znojemské okurky a veèer, kdy¾ zavøeli hospodu tak jsme si domu pøinesli pivo natoèené do sklenìných koulích od lustrù. Prostì ráj na zemi. Celý den na sjezdovkách a bez starosti o nocleh, skuteèná nádhera. Nakonec se nám poštìstilo ulovit i nìjaké krasavice.
Jeden den, kdy¾ jsme právì obìdvali, tak se náhle ve dveøích objevila krásná víla. Tmavé, rozpuštìné vlasy, ¾lutý ly¾aøský svetr a nebesky modré padnoucí d¾ínsy. V ten moment Ivan dostal køeè do obou rukou, ze kterých mu vypadly pøíbory do talíøe s jeho oblíbeným vepøo, knedlo, zélem. To pro nás bylo impulsem, abychom okam¾itì spustili nauèenou frázi kontaktu s krásnou neznámou. Díky jí jsme se dozvìdìli, ¾e je ubytována na chatì, kde je na ly¾aøském kurzu. Nemù¾e ale ly¾ovat, proto¾e má jenom jednu ledvinu a instruktor jí to zakázal. Jak se pozdìji ukázalo, tu jednu ledvinu si tenkrát vymyslela, aby nemusela ly¾ovat a spíše si u¾ívat v restauraci. Tenkrát se mi podaøilo získat pøízeò této krásné víly Aleny. Ivan tenkrát ostrouhal mrkvièku a¾ do chvíle, kdy se seznámil s jednou, neménì krásnou uèitelkou. Ale to je na jiné vyprávìni.
Zbytek prázdnin probìhl naprosto kulantnì. Pøes den jsme oslòovali na svazích, veèer pak v hospodì u piva a v noci…
Musím konstatovat, ¾e i pøesto, ¾e jsem v ¾ivotì ly¾oval v nejluxusnìjších ly¾aøských destinacích, týden v Peci pod Snì¾kou s Ivanem patøí pro mì mezi ty nejkrásnìjší. Teï zbývají jenom fantastické vzpomínky.