Odpus» mi, Otèe, nebo» jsem zhøešil
Onoho Štìdrého veèera se èas jen pomalu blí¾il k pùlnoci, kdy¾ páter Mallone koneènì usnul, ale po pár minutách se zase probudil. Pocítil nevysvìtlitelné nutkání vstát, dojít ke hlavnímu vchodu kostela a otevøít obì køídla ozdobných dveøí dokoøán a¾ by vítr dovnitø navál víøící sníh, ne¾ by došel ke zpovìdnici, usadit se tam na své místo – a èekat.
Na co by mìl èekat? Kdo ví? Kdo by mohl odpovìdìt? Ale nutkání bylo tak silné, ¾e se mu nedalo protivit.
„Co se to se mnou dìje?“ bruèel si pod nos, zatímco se oblékal. „Nejspíš mi pøeskoèilo! Kdo by se v takovou hodinu dnes vypravil do kostela, a» u¾ dobrovolnì nebo poslušen cizí vùle? Proè vlastnì musím…“
A» tak èi onak, oblékl se, vyšel do mrazu, došel ke kostelu a rozevøel ozdobná køídla dveøí hlavního vchodu, a jak se ohlédl kolem, zarazil se pøi pohledu na nádherné umìlecké dílo, je¾ se ukázalo jeho zraku. Ten pohled pùsobil mnohem silnìjším dojmem ne¾ sebelepší obraz krajiny: bohatì snìhem ozdobené støechy, lucerny s èepicemi snìhu a s crèky rampouchù, hebkým pøehozem povleèená auta sklánìjící se k chodníku, jako by zde èekala na po¾ehnání. Zatajil dech, opojen tou nebývalou krásou, pak vstoupil dovnitø a zamíøil ke zpovìdnici, snìhové vloèky se za ním nesly jako vleèka.
„A teï tu døepíš jako balvan!“ pomyslel si v duchu. „Zbláznil ses, dìdku? Tady nemáš vùbec co pohledávat! Vra» se do postele!“
Ale vtom se k jeho uším donesl jakýsi šum: nìjaký pøíchozí se na okam¾ik zastavil ve dveøích, pak se po kamenných dla¾dicích rozlehly kroky, neèekaný návštìvník nyní rozpaèitì postával pøed zpovìdnicí, ale ještì ho nebylo vidìt pøes møí¾ku pøepá¾ky. Páter Mallone tiše èekal.
***
„Vyzpovídejte mì, Otèe,“ zašeptal èísi hlas. „Nebo» jsem høešil!“
Páter Mallone ještì stále nemohl uvìøit, ¾e v takovou hodinu se z nìjaké pøíèiny stala neznámému zpovìï nutností, a tak jen øekl:
„Kdo ti øekl, ¾e je kostel v noci otevøený a ¾e jsem ve zpovìdnici, abych tì vyslechl?“
„Otèe, modlil jsem se,“ zaznìla tichá odpovìï. „Pán to tak zaøídil, abyste se vzbudil a otevøel kostelní dveøe.“
Na to se nedali nic øíci, a tak páter i ten druhý, s chraptivým hlasem høíšníka, strnuli v dlouhém a ledovém mlèení; ruèièky hodin se dále blí¾ily k pùlnoci, a¾ posléze pøíchozí se ze tmy pøipomenul:
„Vyzpovídejte høíšníka, Otèe!“
Páter Mallone pøímo bytostnì cítil, jak se s ka¾dou vteøinou pomalu blí¾í vánoèní pùlnoc, nicménì se sklonil k zamøí¾ovanému okénku a s námahou øekl místo obvyklého úvodu zpovìdníka:
„Nepochybnì na tobì spoèívá tì¾ké bøemeno høíchu, kdy¾ jsi kvùli tomu vyšel z domu za dnešní noci, aby se splnilo nemo¾né, které se ukázalo mo¾ným jen díky tomu, ¾e Pán tì vyslyšel a svého slu¾ebníka vystrnadil z postele.“
„Moje høíchy jsou ostudné, Otèe, jak sám uslyšíte!“
„Pokraèuj!“ øekl páter, ale hned si vyèetl, ¾e mo¾ná narušil prùbìh zpovìdi.
„Je to právì šedesát let, kdy¾ mi bylo dvanáct,“ øekl ten stále stejnì smutný hlas. „Ve sváteèním týdnu jsem se s babièkou vypravil na vánoèní nákupy. Bydleli jsme v malém mìsteèku na východním pobøe¾í. Do obchodù a zpátky se chodilo pìšky… Tehdy ještì nebyla auta jako dneska, pravda? Šli jsme co noha nohu mine, nalo¾eni balíèky s dárky, kdy¾ mi babièka nìco vytkla – u¾ si vùbec nepamatuji, co to bylo, ale mì to rozezlilo natolik, ¾e jsem pøidal do kroku a pak u¾ jsem jen utíkal a utíkal. Zdálky jsem slyšel, jak na mì volá, jak køièí, køièela ze všech sil, abych se k ní vrátil, ale já jsem se nevrátil. Hlasitì plakala, vìdìl jsem, ¾e se trápí, a to mì ještì popíchlo do vzdoru, vysmál jsem se jí a utíkal ještì rychleji. Domù jsem samozøejmì dorazil jako první, a kdy¾ pak i ona, u¾ sotva dechu popadala, vešla do dveøí, roztøásla se usedavým pláèem, a¾ se zdálo, ¾e to nebude mít konce. Tehdy jsem se zastydìl, a potichu se schoval venku…“
Neznámý se odmlèel. Èas zvolna dál plynul k pùlnoci.
Zpovìdník mu po chvíli pøišel na pomoc:
„To je všechno?“
„Je toho dlouhá øada,“ smutnì pronesl hlas za pøepá¾kou.
„Pokraèuj!“ øekl páter s oèima zavøenýma.
„Stejnì tak jsem se zachoval i k mamince, to bylo pøed Novým rokem. Nìèím mì rozzlobila. Utekl jsem a slyšel, jak za mnou volá. Ale jen jsem se ušklíbl a utíkal pryè, dokud mi síly staèily. Proè? Proè, mùj Bo¾e, proè?“
Páter nevìdìl, co by na to mohl øíci.
„To je všechno?“ zeptal se po chvíli málem neslyšnì, podivnì rozrušený cizím pøiznáním.
***
„Jednou v létì,“ pokraèoval hlas, „mì nìjací výrostci zbili. Kdy¾ utekli, spatøil jsem na keøi párek motýlù, jak si tam spolu bezstarostnì poletovali. Z té jejich pohody ve mnì vzkypìla zloba. Lapil jsem je do dlaní a rozmaèkal na kaši. Otèe, jak se stydím!“
Do kostela nyní otevøenými dveømi zaletìl vítr: oba se otoèili tím smìrem a uvidìli bìlostný stín, víøící vlnami snìhových vloèek na kamenných dla¾dicích kostela.
***
„Ještì jedna ostudná pøíhoda se stala, kdy¾ mi bylo tøináct,“ zase promluvil návštìvník, pøemáhal ho stud, ale našel v sobì sílu pokraèovat. „A zase se to stalo tìsnì pøed vánocemi.
Pøišel jsem o psa, øíkal jsem mu Bo – utekl a nevrátil se celé tøi dny a tøi noci. Mìl jsem ho radši ne¾ sám sebe, ne¾ svùj ¾ivot. Pes to byl neobyèejnì chytrý a odplácel se mi nekoneènou vìrností. A najednou zmizel, a všechno to krásné zmizelo s ním. Èekal jsem. Plakal jsem. A zase èekal. Modlil jsem se. Nehlasnì jsem køièel. Vìdìl jsem, ¾e se u¾ nikdy, nikdy nevrátí! Ale potom náhle, ve dvì hodiny v noci, kdy se venku valily spousty mokrého snìhu, na cestách to jen èvachtalo snìhovou bøeèkou a ze støechy odkapávaly rampouchy, zaslechl jsem ve spánku nìjaký úplnì jiný zvuk, vzbudil jsem se a pochopil, ¾e se pes pokouší podhrabat pode dveømi! Vyskoèil jsem z postele jako blázen, div jsem si nezlomil vaz. Popadl jsem kliku dveøí – a na prahu jsem uvidìl mého neš»astného Bo: byl celý promáèený a zablácený, tøásl se zimou, ale záøil radostí. Radostí jsem zakøièel, vtáhl ho do domu, zabouchl dveøe, padl na kolena, pøitiskl ho k sobì a u¾ jsem se rozbreèel. A pak jsem koneènì utichl. A víte, co následovalo? Dovedete si pøedstavit ten hnus toho, co jsem udìlal? Zmlátil jsem ho. Ano-ano, ztøískal. Bil jsem ho pìstmi, klouby sevøených prstù, dlanìmi, a zase pìstmi a k tomu jsem køièel: ,Já tì odnauèím odcházet si bez dovolení, já tì odnauèím utíkat si kam chceš, jí tì nauèím poslouchat, jak jsi mi jen mohl tohle udìlat, jak jsi jen mohl?!´A mlátil jsem ho, dokud nezaèal cenit zuby – a¾ pak mi došlo, co jsem vyvádìl. A on to bez hlesu snášel, dr¾el, jako by rozumìl mým slovùm, ¾e se ukázal nehodným mojí lásky a dùvìry; ale nehodným lásky a dùvìry jsem se ukázal já. Tak jsem ho odstrèil, breèel jsem, a¾ se slzy jen lily, pak jsem ho celý udýchaný zase popadl kolem krku, pøitiskl k sobì a køièel: ,Odpus» mi to, Bo, prosím tì, odpus» mi to! Tohle jsem nechtìl, Bo, odpus», odpus»!´Ale copak mi mohl odpustit, Otèe? Kdo byl Bo? Nìmá tváø, zvíøe, pes, mùj miláèek. Díval se na mne tak pøekrásnýma èernýma oèima, a¾ se mi srdce svíralo, a od té noci je navìky uzamèené hanbou. Dodnes jsem si to nedokázal odpustit. Od té noci mì pronásleduje vzpomínka na milovaného psa a na vlastní podlost. V období vánoc, ne jenom v posledních dnech starého roku, a jmenovitì v pøedveèer vánoc, v¾dy se pøede mnou zjeví pøízrak mého psa. Vidím ho jako ¾ivého, slyším, jak do nìho duní a pleskají mé údery – dodnes mì drtí pocit viny. Ach, mùj Bo¾e!“
Neznámý ztichl a jen se otøásal potlaèovanými vzlyky.
***
A¾ za hodnou chvíli ze sebe páter vypravil:
„Tak proto jsi dnes tady?“
„Ano, Otèe. Copak to není hrozné? Copak to snad není hanebné?“
Páter nebyl v silách odpovìdìt: dech se mu krátil a slzy mu stékaly po lících, ale on si je neotøel.
„Odpustí mi To Pán, Otèe?“ zeptal se pøíchozí.
„Ano.“
„A vy – Otèe?“
„Ano. Ale dovol, abych ti také nìco vyprávìl, synu. Kdy¾ mi bylo deset, pøihodilo se mi to samé co tobì. Zrovna tak jsem se nezachoval k rodièùm, zrovna tak jsem se pozdìji nezachoval ke svému psu, kterého jsem miloval nade vše na svìtì, ale utekl mi a mì zachvátila nenávist, a kdy¾ se vrátil, hladil jsem ho, a ztloukl, a zase zaèal hladit. A¾ do dnešní noci jsem o tom nevyprávìl ¾ivé duši. Po celé ty roky mì pálila hanba a stud. Svému zpovìdníkovi jsem se vyzpovídal ze všeho – ale tohle jsem zamlèel. A¾ nyní jsem pro to našel slova…“
Oba se na chvíli odmlèeli.
„Co tím myslíte, Otèe?“
„Pán, náš Pán, milý èlovìèe, Pán Bùh nám odpustí. Koneènì jsme našli odvahu se otevøít a øíci všechno. Pokud jde o mne – nyní prosím zase já – tebe. Ale nakonec…“
Starý zpovìdník nedomluvil, jen polykal slzy.
***
Neznámý pochopil a opatrnì se zeptal:
„Otèe, vy chcete, abych – já – vám dal odpuštìní?“
Páter jen mlèky pøikývl. Snad neznámý zahlédl stín pokývnutí, proto¾e tiše dodal:
„U¾ jste je dostal!“
Kdo ví, jak dlouho pak sedìli ve tmì, ale u vchodu se objevil ještì jeden bìlostný pøízrak, promíchal se s víøícím snìhem a zmizel.
„Ne¾ pùjdete domù,“ øekl páter Mallone, „prosím, vypijte si se mnou sklenku vína!“
Mohutné hodiny na vì¾i zaèaly odbíjet pùlnoc.
„U¾ jsou vánoce, Otèe!“ øekl hlas za pøepá¾kou.
„Všechno nejlepší!“
***
Starý páter se pomalu zvedl ze sedátka. Èekal, ¾e uslyší podobný pohyb za pøepá¾kou. Ale odtud nebylo slyšet zhola nic. Zpovìdník se zachmuøil, otevøel dvíøka a nahlédl do oddílu pro kajícníka. Uvnitø nebyl nikdo. Starý páter cítil, jak mu poklesla èelist. Ledové vloèky snìhu mu padaly za límec. Natáhl ještì ruku a prohmatal temnotu. Bylo tam zcela prázdno…
Ohlédl se, pozornì se zahledìl na vstupní dveøe kostela, pak spìšnì vyšel na ulici a rozhlí¾el se. Sníh krou¾il jako pøedtím, zvon vì¾ních hodin dozníval do noci. Zaváté ulice byly liduprázdné jako pøedtím, nikde ¾ádné stopy.
Pøišel domù celý rozladìný a zavøel za sebou domovní dveøe, kdy¾ jeho pohled upoutalo vysoké zrcadlo v chodbì.
V chladném odrazu spatøil starého známého. Sebe sama.
Bez rozmýšlení zvedl ruku a po¾ehnal pøíchozího znamením køí¾e. Pøíchozí v zrcadle uèinil to samé. Starý páter si otøel slzy a šel vyhledat láhev vína pro vzácného hosta.
Na ulici, spolu se spoustami snìhových vloèek ve vzduchu, tanèily vánoce.