MATEMATIKA
Èas od èasu se „øeší“ zahrnout matematiku jako povinný maturitní pøedmìt. Prosazují to zejména ti, jim¾ byla dána do vínku od narození. Chápu sice jejich dùvody, co to pro èlovìka pøináší, ale je dost odpùrcù, kteøí naopak tvrdí, ¾e „komu není vzhùru dáno, v apatyce nekoupí“. Také se mi matematické vlohy vyhnuly obloukem i kdy¾ jsem se jí sna¾ila pochopit a nauèit. Celou základní školu se mi na vysvìdèení mìnily dobré s chvalitebnými s èím¾ jsem byla já i rodièe spokojeni.
Zlom nastal v deváté tøídì pøíchodem nového uèitele. Byl to starší pán, který po druhé hodinì s námi prohlásil „na jednièku umí pán bùh, na dvojku já a pro takové blbce jako jste vy, je i ètyøky škoda“. Bìhem hodiny si ulevoval velice hlasitì, napøíklad slovy „himl hergotot“ pøi které ¾ák Himl v¾dy nadskoèil a kdy¾ dodal „Himl, jak mù¾eš být tak blbej“, co¾ on v¾dy navíc obreèel. Nebyl tedy ¾ádný div, ¾e v pololetí shromá¾dìním rodièù uèitel prohlásil „¾e trojku má Janù a všichni ostatní mají ètyøky z nich¾ polovina je na propadnutí. Pouze jedna maminka se ozvala, jak to je mo¾né, kdy¾ její dcera doposud nosila slušné známky. Nikdo se k ní nepøidal, a tak si poznamenal jméno s tím, ¾e tedy ji pøezkouší, aby mìla jistotu, ¾e tu ètyøku si její dcera zaslou¾í. Bohu¾el to nebohé dítì, které o tom všem nemìlo ani potuchy, jsem byla já.
V té dobì jsem byla více ve špitále ne¾ ve škole, a tak u tabule u prvního pøíkladu jsem mírnì zaváhala. Ovšem hned mne nevyhodil, co¾ bylo u nìho zvykem a dal další pøíklad. Pak nade mnou poprvé a bohu¾el i naposledy rozprostøel køídla matematický bùh, a i kdy¾ se uèitel nevzdal myšlenky, ¾e doká¾e svou pravdu a nároènost pøíkladù zvyšoval, byl donucen za ú¾asu celé tøídy mi napsat dvojku. Byla první, co dal. Nejvíce si oddechla moje maminka, ta z toho mìla „nervy“, co¾ jestli opravdu má doma blbce. Teprve pak mi øekla, ¾e jí vytoèila uèitelova arogance a nezájem ostatních rodièù. Ve druhém pololetí se situace radikálnì zmìnila. Nebylo to pro mùj výkon, ale zásah vyšší moci. Výsledky naší tøídy a tìch dalších roèníkù které uèil, nezùstaly bez povšimnutí. A panu uèiteli, který celý ¾ivot uèil na jedenáctiletce a z polických dùvodù tam musel skonèit, bylo „vysvìtleno“, ¾e u¾ neuèí na jedenáctiletce a pokud chce se do¾ít dùchodu, musí se zmìnit on. Pravdou je, ¾e na konci roku jsem mìla z matematiky dvojku, proto¾e ze ètyøky mi dát jednièku nechtìl. Jeho další osud neznám, jen z doslechu se øíkalo, ¾e špatnì skonèil.
Po dlouhých letech jsem pøi zamìstnání studovalo ekonomickou školu. Mìli jsme zvláštní matikáøku. Ta napsala na tabuli pøíklad, chvíli se zamyslela a napsala výsledek. Jak k tomu došla? To se zkrátí, to umocní, to odmocní atd. Prostì nikdo nevìdìl postup. Se zkouškami si nedìlala problém, kdo není spokojen se známkou z písemky, tak tu zùstane na pøezkoušení. V první roèníku se jeden mu¾ pøihlásil a zùstal. Po chvíli profesorka vyšla z úsmìvem a on rozèilen, z písemky mìl dvojku, na vysvìdèení ètyøku. Od té doby se ji¾ nikdo nehlásil.
Pro mne byl problém ve ètvrtém roèníku, to u¾ matika konèila. Jen¾e písemku pro nevolnost jsem nedopoèítala, a tak mi hrozila pìtka. Zkouška trvala minutu, pìtka mi zùstala. Byla jsem rozèílená a prohlásila, ¾e to bylo nespravedlivé a ¾e si na ly¾ích zlomí nohu. Ne, ¾e bych jí pøála, byla instruktorkou ly¾ování, a tak se mi kolegynì vysmály. Ale stalo se a k nám zaèala chodit jiná profesorka. Ta byla úplnì jiná, u¾ od dveøí volala pište, napsala pøíklad, vedle postup co jaké vzorky pou¾ila atd. Jak prohlásila jedna spolu¾aèka „ona mne pøi zkoušce pøesvìdèila, ¾e matiku vlastnì umím“. Postup do dalšího roèníku byl zachránìn.
Po maturitì jsem podala pøihlášku na vysokou školu. Pochopitelnì smìr bez matematiky, ale nemìla jsem šanci se tam dostat. On u¾ získat souhlas ke studiu od zamìstnavatele byl pro mne velký problém, nato¾ ještì pak pøijetí. Na svùj poslední pokus jsem zvolila ekonomickou školu v Praze jen abych si dokázala, ¾e pro vysokoškolské studium u¾ nejsem vìkovì vhodná.
K velkému pøekvapení jsem na odvolání byla pøijata. Opìt jsem zaèala ¾ít podle termínù pøednášek a zkoušek. Jako poslední zkoušku jsem si nechala matematiku, abych se dobøe pøipravila. Ostatní zkoušky mi nedìlaly vìtší problém, zvládla jsem je na poprvé. I kdy¾ na jednu zkoušku jsem mìla náhradní termín na listopad 1989. Byla z marxismu a u¾ jsem ji nemusela opakovat. Stále mi chybìla u¾ jen zkouška z matematiky. Pøi prvním pokusu písemka dopadla špatnì a pøi ústní jsem to nezachránila. Zato druhá byla velmi dobrá, a tak jsem vìøila, ¾e mne zachrání. Šla jsem tedy v klidu na ústní. Pøede mnou pøed školou šly dvì ¾eny, které litovaly, ¾e pøi tak krásném poèasí musí do práce. „Za to všechny vyhodím“, øíkala jedna a otoèila hlavu.
Co øekla, to udìlala a bohu¾el z naší pìtice co k ní šlo na zkoušku, neprošel nikdo. Na rozdíl od pøedchozí zkoušející jí písemka vùbec nezajímala. Nejhorší pro mne bylo, ¾e mne dostihl jeden spolu¾ák a dìkoval, ¾e díky opsání mé písemky se zachránil. To u¾ jsem slzy neudr¾ela, proto¾e to byla poslední má šance. Pøedmìt, kterému jsem vìnovala nejvíc èasu a penìz na douèování, mi moje studium takovým zpùsobem nedovolil pokraèovat.
Dalšího studia jsem se nevzdala, jen jsem èekala a¾ trochu zestárnu a budu moci navštìvovat Univerzitu tøetího vìku ovšem bez zrádné matematiky.